Dorazil jsem k Liborovi do Tuchlovic. Koukal jsem totiž ráno na mapu a zjistil jsem, že nejkratší cesta na sever Čech jde přes Tuchlovice. Nelenil jsem, zavolal jsem Liborovi.
Dorazil jsem k Liborovi do Tuchlovic. Koukal jsem totiž ráno na mapu a zjistil jsem, že nejkratší cesta na sever Čech jde přes Tuchlovice. Nelenil jsem, zavolal jsem Liborovi. Společným úradkem bylo rozhodnuto že se zastavím.
Sbalil jsem stan, spočítal kilometry, vycházelo mi 14 km, takže v 11 dopoledne vyrazit mi přišlo jako prímový čas. Pouze na jedné křižovatce, kde nebyl ukazatel, jsem místo doprava šel rovně. A bylo těch kilometrů, když jsem vyšel z lesa najednou 23 km. Tak už to chodí. Z výletu se stala denní dávka. Ale nakonec jsem se zpozdil o dvanáct minut. Sliboval jsem, že budu u Libora pohodlně v 19 hodin, neb mi říkal, že dřív dom a nebude. Dorazil jsem v 19:12. Pouze jsem si neudělal obligátní dvouhodinovou polední přestávku. Dorazil jsem celkem znavený.
Ale u Libora mne čekalo blaho, které mi připravil jak on, tak jeho žena Marta. A aby bylo jasno, přivítali mě též dva irští vlkodavové. Tom a Vincent. Blaho spočívalo v několika věcech. Ta první se jmenovalo kafe. Druhá, asi kilový vepřový na roštu opečený kus masa, k tomu trocha zdravého salátu. Salátu nesmí zas být moc, abych to s tím zdravím nepřeháněl, ta třetí věc se jmenuje vana s horkou vodou, do které jsem se naložil.
Inu, jen člověk patřičně prací, nebo cestováním unavený, řádně ocení tyhle zdánlivě samozřejmé věci. Jo odpočívat se dá opravdu jen po řádné námaze. Takový věčně odpočívající, práci, či pohybu se vyhýbající jedinec, ten odpočinek neocení. Libor, když viděl jak se ztuha pohybuji a uvažuji, že zítra někde postavím stan a nepůjdu ani metr, pravil: „A proč by si stavěl stan? Buď tady.“ Zamyslel jsem se nad tím návrhem, zjistil jsem že je skvělý. Ano, celý den nic nebudu dělat, budu se pohybovat minimálně, nechám odplynout bolesti v noze a budu uvažovat nad metafyzickými jevy. nebo surfovat po netu a zjišťovat skutečný stav světa.
Ten sice nezjistím, protože každý vykládá něco jiného, ale pokusit se mohu. Nakonec, třeba se chytnu s nějakou úvahou. V neděli ráno vyrazím odpočatý, směr severní Čechy. Do Filipova. Na nějaký čas přestane ten pochod nahoru a dolu, kdy nahoru jsem zadýchaný a dolu mě zas bolí v lýtku a koleni. To si jeden nevybere. Asi jsem vážně měl jít hezky po rovině podle Dunaje, nebo Labe, hezky dojet k cyklistické stezce a pak si vyšlapovat, po holkách či parníkách koukat a ne se trmácet po kopcích. Do Filipova mě pochopitelně nic jiného nečeká, než nahoru a dolu. Do Roudnice kousek po rovině.
No, nebudu si stěžovat. Mám co jsem chtěl, vybral jsem si sám. Příští rok si zcela určitě zaplatím dovolenou u moře. Abych věděl, jaké to je. Tedy jestli mě zas nenapadne nějaká jiná věc, jako, že tedy bych se mohl ještě pěšky, pomalu, bez námahy pochopitelně, podívat někam jinam. Třeba do Pyrenejí. Už jsem tam nebyl 22 let. Ale zatím se budu zabývat tím, co bude zítra. To je dost daleký obzor. Zítra hodlám ležet, pak ještě trochu ležet a až mě ležení omrzí, tak si lehnu. Nikam ani na krok. Vincent a Tom mi budou společníky. To není každý den mít za společníky dva krvelačné vlkodavy, co ze všeho nejvíc milují rohlíky. Jo jo.