Koupil jsem si perfektní bundu. Nepromokavou. Akorát, když jsem se konečně po dlouhé kráčel po rovině mezi Berounem a Hýskovem, začalo pršet.
Koupil jsem si perfektní bundu. Nepromokavou. Akorát, když jsem se konečně po dlouhé kráčel po rovině mezi Berounem a Hýskovem, začalo pršet. Napřed zlehka, říkal jsem si že do Hýskova dorazím a schovám se. Pak začalo lít.
Schoval jsem se zbaběle pod strom, místo toho abych šel hrdě dál. Začal jsem hledat bundu. Našel jsem ji pochopitelně uprostřed ruksaku. Mezitím jsem byl mokrý. Ještě že všechny věci mám zabalené v igelitkách. Takže mokrý jsem byl jen já. Navlékl jsem tedy bundu a vyrazil do Hýskova.
Bunda je fakt dobrá, dokonce jsem na ni dostal čtyřiceti procentní slevu díky Matyášovi. Ale není dobrý nápad mít bundu do deště vprostřed ruksaku. Vylezl jsem na kopec k vietnamskému krámku, mezitím pršet přestalo, koupil jsem si Colu a sledoval cvrkot u kapličky. Zároveň jsem se sušil. Na jedné straně Vietnamci, naproti dům plný Rusů. Vietnamci vykládali, nakládali, uklízeli před domem. Rusové naložili pickap hromadou větví. Pak odjeli a jeden chodil sem tam a jako velký boss telefonoval. Zajímavá podivaná.
Stejně tak zajímavá podívaná byla v Berouně. Tam pro změnu, když jsem snídal na náměsti banány a šunku, plus kafe, co jsem si uvařil, sedíc zhruba kolem půl hodiny, jsem napočítal 17 těhotných ženských, pět cikánů, co se hlasitě chystali do práce. V půl jedenácté. Asi vyhlíželi déšť, dva nalité mladiky a čtyři feťaky. Asi perníkáři, jak jsem je otipoval. Pak jednoho prodavače bot. Přesněji řečeno pravděpodobně jeden homeless, co se nade mnou smiloval a chtěl mi prodat svoje boty. Obchod jsem neuzavřel. Jedny boty v ruksaku zcela stačí.
Pak, že se nic neděje. Furt se něco děje. Človek, když je mírně ve střehu nenudí se. Každý den si říkám: „Dáš si dnes Jílku dáš pohov, nejsi už nejmladši, budeš se flákat.“ Jenže pak jdu, sleduji jak mi je, kilometry nabíhají. No ale vážně už si dám někde pohov. Jen nevím kde? Protože když je dobré místo, tak nemám vodu, když mám vodu, tak zase není dobrý místo.
Ležel jsem nad Chýňavou, koukal do kraje a říkal si. „Chodím tu roky, mám ten kraj skutečně prochozený a vždycky mě překvapí ta krása toho kraje. Ota Pavel fak nekecal, když psal o Berounce jako řece Králů. Když jsem byl na Berounce poprvé v roce 1971, tak jsem si Křivoklatsko a okolí zamiloval. Protoulal jsem ten kraj s kamarády, občas sám. Dvakrát, třikrát za rok v pátek vyrazil sám na Křivoklát. Do večera jsem došel do Sýkořic, ráno na Křivoklát, v neděli odpoledne zpátky. Dokázal jsem jen tak za sobotu neděli nachodit stopadesát, sto osmdesát km. Dnes mám na ty kilometry týden.
Být chodec je opravdu radost. Tisíce kilometrů, stovky nocí pod širákem, desítky zemí prochozených pěšky. Neměnil bych. Po šedesátce si říkám, že už toho nechám. Bolí mě nohy, chodím pomalu a málo, ale pořád je to nejlepší dovolená. No nic, dopiji kafe a postavím někde stan. A ráno dál a dál. Jo jo.
…a pořád mě něco někam táhne dál, takovej už je svět…