Abilene, Abilene, pražce všech tratí znaj můj stín..,

Jak jsem se tak v blahé nevědomosti povaloval v Hostomicích, říkal jsem si že být vandrákem není tak zlé. Lidé chodili do krámu a z krámu, vedro houstlo, bouřka se rýsovala.

Jak jsem se tak v blahé nevědomosti povaloval v Hostomicích, říkal jsem si že být vandrákem není tak zlé. Lidé chodili do krámu a z krámu, vedro houstlo, bouřka se rýsovala. Nakonec jsem se zvedl s tím že kousek popojdu.

Byl ten kousek nakonec dlouhý kolem osmi kilometrů. Bouřka stále nikde, cestou jsem diskutoval s dvěma dámami, co vedly koně, jak ony pravily: „Koupat.“ Zarazil mne ten výraz, neb z literatury vím, že koně se chodí: „Plavit.“ Ona dáma, ta starší se zamyslela a říkala: „Jo, tohle říkal i můj dědeček. Dobře, jdeme je plavit.“ Pak jsem dal řeč s dámou stojící ve vratech. Mluvila česky dobře, ale podobný, velmi lehký přízvuk jako moje prateta Pavlišáková. Teta mojí matky. Ano byla z Pokarpatské Rusi. Čekala na auto, co ji mělo odvézt nějaké věci. Vodu, kterou jsem chtěl mi dala potom. Měl jsem čas, tak jsem počkal. Probrali jsme místopis, zkoumali jestli máme nějaké společné známé. Nenašli jsme nikoho, ale povídalo se sní dobře.

Popošel jsem ještě kousek až k vesnici Osov, kde jsem našel zcela nádhené místo k táboření. Hřiště, za lavičkami, kam nebylo ze silnice vidět jsem postavil stan. Kousek malá tribunka, kam jsem se hodlal v případě bouřky přesunout. Bouřka stále nikde. Ale nemám rád pobyt ve stanu za bouřky, ještě k tomu když jsou v blízkosti vysoké stromy. Prostě, bojím se. Bouřka přišla v noci. Stihl jsem vzít spacák, přesunout se za sucha na tribunku, zabalit se do spacáku a celkem v relativním bezpeči sledovat to divadlo.

A bylo to divadlo. Půl hodiny zadara lekce v osvětlováni. Pak představení skončilo, vrátil se do stanu a zdravě usnul. Ráno větrno, podstatně chladneji, šlo se mi celkem dobře. Jen jsem trochu přestal sledovat směr a místo sedmnácti km do Berouna jsem podle krokoměru ušel vic jak dvacet. Cestou jeden krám, přišel jsem, zrovna zaviral. Ani vodu mi dáma nenatočila. Asi fakt chvátala. Naštěsti od předchozi vesnice, kde mi vysvětlili že nemají žádnou pitnou vodu, mi gentleman kousek od krámu držicí siestu vodu dal.

Takže jsem prohlédl zásoby, zjistli, že mám dvě ovesné kaše, pytlík lískových ořišků a další pytlǐk hrozinek, nebál jsem se hladu nic .

No a potom nahoru a dolu, jak už to v tomhle kraji chodi, dorazil jsem do Berouna. Zamyslel jsem se po tom dlouhém sestupu zda chci ještě po nějaké večeři vystupovat do kopce nad Beroun. Udělal jsem komunistický parlament, jednomyslne odhlasoval, že nechci vystupovat do kopce, na náměsti objevil hotel, zašel do restaurace, kde mi slečna s laciným mobilem vysvětlila, že stůl kam si chci sednout, neb u něj byla zásuvka, je jen pro místní honoraci, tedy mluvila o štamgastech a personálu, takže jsem se nehádal, zašel jsem na recepci, zapltil pokoj, tomu člověku vysvětlil situaci. On pravil, že jsem se s ní neměl bavit, já pravil, že jsem to nehodlal udělat. Nakonec viděl jsem cestou k hotelu pěknou pizzerii a klidně své peníze utratím tam.

Jak jsem řekl, tak jsem učinil. Jestliže panují někde takové poměry, nehodlám plýtvat svou energii na přesvědčování. Je-li jiná možnost a v městě jako je Beroun jistě je, pak klidně těch dvacet kroků udělám abych se najedl jinde v klidu a nakonec laciněji. Jo jo, slečny s mobilem čas od času možná pochopí, že hotové peníze jsou lepší, než představa o vlastní výjimečnosti. Jo jo .