Tři cesty každá je jinačí, dvě v mechu třetí v bodlačí

Dvě klobásy, kafe a kalabrie cola, to jsem si dal na jedné křizovatce v bufetu. Ušel jsem patnáct kilometrů, od Smečna. Mazaně jsem se vyhnul Slanému. Brouzdám po okreskách.

Dvě klobásy, kafe a kalabrie cola, to jsem si dal na jedné křizovatce v bufetu. Ušel jsem patnáct kilometrů, od Smečna. Mazaně jsem se vyhnul Slanému. Brouzdám po okreskách. Šel jsem včera kousek po státní a nebylo to nic moc. Okresky jsou víc v klidu. Směrem na Roudnici a Budyni není žádné turistické značení. Aspoň ne v mapě, co vlastním. Ale nikam nechvátám.

Venku je zamračeno, v noc i pršelo, zítra má také pršet, tak uvidíme. Odpočinek u Libora a Marty mi udělal fajn. Přijela tam za mnou má láska, strávili jsme příjemný večer. Skoro jsme vymysleli scénu ke hře, co mám rozepsanou pod názvem „dopisy z minulosti.“ Romantický příběh. Jedno ženské oko nezůstane suché. A mužský si bodou říkat, „pane jo, ta ho teda zaháčkovala.“

No třeba to nebude tak romantické. Ale pokusím se vyhnout tomu klišé závislosti a ukázat, že i lidé, co nejsou závislí, mají možnost něco pochopit, zažít, pochopit, naučit se. Občas u některých dlouhodobě abstinujících slyším, že jen závislí vědí o tom, co je opravdový život. Myslím, že je to jen jakýsi projev pýchy. Znám spostu lidí, co nejsou závislí ani spoluzávislí, přesto zažili věcí.

Ale chci si zkusit i trochu jiný žánr. Využít zkušeností ze svého života. Myslím, že zastávám podobný názor jako Ludvík Vaculík. Psát se má o tom, co člověk zná, zažil, prožil. Případně, co zvládl, nebo nezvládl. Z čeho se poučil, nebo mohl poučit. A nemusí to být jeho autobiografie.

O závislých nebo spoluzávislých bych mohl psát stále. Jenže baví mě i vzpominat na ty hezké chvíle, které jsem s některými ženami zažil. Pak trochu ty vzpominky vpašovat do těch příběhů, co se nestaly, ale při troše fantazie se mohly stát někomu jinému. Potkal jsem spoustu lidí v životě, měl jsem spoustu příbuzných. Přečetl jsem hromadu příběhů jiných lidí. Vždy mě fascinuje právě ta podobnost, co lidé prožívají a zároveň odlišnost.

Odlišnost v tom, jak se lidé vypořádávají se situacemi, které jsou téměř identické a kolik se skrývá možností jak s tou situací naložit. Pamatuji se na jednu slečnu, co ji bylo dvacet, mě bylo dvacet jedna. Pracovala jako telefonistka, tehdy ještě se dalo nechat budit telefonem. Bydlell jsem tehdy v takové kanceláři, kde byl telefon. Chtěl jsem se dát vzbudit, zaujal mě její hlas, dokázal jsem si s ní domluvit rande.

Přišla a pode mnou se rozklepala kolena, když jsem ji viděl. Ona to poznala, ale byla velkorysá. Na to kafe se mnou šla. Vysvětlila mi, že jsem pro ni moc malý, mladý a chudý. Byl jsem zcela down. Aby, když jsme vyšli ven řekla: „ale já mám dnes čas. Pojdte někam tancovat.“ Šli jsme. Pak jsem ji doprovodil na podnájem, zůstal u ni, abych pak zjistil, že se bude vdávat. No a už jsme se nikdy neviděli.

Obyčejný příběh, jenže z nějakého důvodu si ho pamatuji i po 45 letech. Nevím jestli si ho pamatuje i ona. Třeba ne, ale já ano a dodnes se divím tomu průběhu. Takových jako já mohla tehdy mít na každém prstu deset. Řekla ráno jasně. „Už mi nevolej. Už se nesejdeme. Možná to myslela vážně, možná ne, ale poslechl jsem ji. Vždy když nějaká řekla, že nechce, bral jsem její sdělení zcela seriosně. Nechce.

Takhle, když mě objímá, líbá a říká že nechce, pak ji řeknu. „Jo, nechci už si říkala.“ To je totiž zcela jiná situace. Taková slova se říkají aby bylo slušnosti a zdráhání učiněno zadost. Ale když mi řekne: „Nevolej, nepiš, nechci mít problémy!“ Pak není o čem diskutovat. Ale z takových situací se dá udělat i zajímavý příběh. A mohl by se jmenovat. „Jak blbec/blbka něco nepochopili.“ Jo jo

…dvě rovný, třetí sem a tam a co myslíte, že já udělám?..