Probudil jsem se časně zrána, protože jsem časně z večera šel spát. Jak už mívám v pátek ve zvyku. Ve snu jsem se stěhoval. Do Orlických hor.
Probudil jsem se časně zrána, protože jsem časně z večera šel spát. Jak už mívám v pátek ve zvyku. Ve snu jsem se stěhoval. Do Orlických hor. Líbil se mi ten kraj v tom snu, on se mi líbí nejen ve snu, ale i ve skutečnosti. Před rokem a půl, když jsem šel do Polska, do Čenstochové, šel jsem přes východní Čechy, i kousek tím krajem pod Orlickými horami. Při vzpomínce na ten první týden cesty, se mi vybaví velmi příjemné pocity.
Vůbec jak stárnu, stávám se více laděný do vidění světa, které je naladěno více a více smířlivěji. Možná, že už mě nebaví poslouchat, číst, vidět ono věčné naříkání na všechny ty chyby, propady ekonomiky problémy s politiky, kterými se většina řečí, vedených mezi lidmi, či blogů, které čtu, jen hemží. Život mám jen jeden, žádný jiný nedostanu a nechce se mi trávit svůj omezený čas, stížnostmi na blbé lidi, hledáním jejich chyb a omylů, neustálými nářky na zlé věci.
Zlo k člověku většinou doputuje samo, nemusí ho vyvolávat. Dobro je nutné si uvědomovat, protože někdy dobré a příjemné věci máme za samozřejmost a pak zjistíme, že zas až tak samozřejmé nejsou. Nejsou samozřejmé, pokud se je nepokusíme vytvořit a udělat. Jak stárnu, uvědomuji si, že jsou opravdu na světě možnosti,jak si zpříjemnit život. Nakonec, pořád se mi potvrzuje ono pořekadlo: „Budete-li myslet dobře, stanete se nebem, budete-li myslet zle, stanete se peklem.” A dodal bych, obojím způsobem, jak peklem, tak nebem, sobě i druhým. Jak se ukáže v následujícím textu.
Poslouchal jsem dnes jednoho pacienta, který naříkal, že mu rodiče posílají balík a zároveň mu píší, že už jsou unaveni jeho chováním, jeho problémy. On sám naříkal, že je sám, nemá práci, peníze, nemá kam jít. Chápu, že je to obtížná situace, jenže při sedmém pobytu v léčebně, díky svému chování se ocitl v situaci jaká je. Zeptal jsem se ho, co bude dělat? Začal blábolit uvědomělé kecy, ty jsem mu zatrhl ve druhé větě a řekl, že chci slyšet konkrétní věci. Co bude dělat aby si polepšil?
Pochopitelně ho nenapadlo nic jiného, než že se obrátí na rodiče. Chtěl jsem vědět, co by dělal, kdyby se ocitl, podobně jako kdysi já v situaci, že rodiče nemá a nebo mu rodiče odmítnou pomoci. Odpověděl jak jsem čekal. Prý půjde na sociálku pro dávku v hmotné nouzi. Byl udivený, že jsem ho nepochválil a řekl mu, že na tom, co řekl, se přesně obráží jeho závislostní chování, založené na zneužívání druhých lidí.
Tím jsem ho nadzvedl, takže se rádoby chytře zeptal, jestli má tedy jít krást. Přesně jako onehdy argumentoval jeden komentující.Takže jsem mu tichým hlasem sdělil, že na jeho místě bych krást nešel, našel bych si příležitostnou práci, kde mi peníze vyplatí na ruku, a klidně bych takhle žil do doby, než bych si našel něco stálého.
Pokud tak učiní, přestane svým chováním deptat své rodiče, oni se zklidní, on se dostane z emočních zmatků a návalu vzteku. Praktická cesta, jak ulevit sobě i rodičům. Jenže práce asi poslední zoufalý pokus jak získat peníze. Tedy z jeho pohledu. Takže bude dojit sociálku a rodiče. Místo toho, aby si na sebe vydělal příležitostnou prací, získal díky tomu sebevědomí a pocit sebeúcty.
Nakonec hodně mých klientů takhle ze začátku žije. Příležitostná práce, sice nezaručuje život na vysoké noze, ale hlady neumřou, postupně se dají do pořádku, nejsou nikomu na krku a ověří si, že je možné žít poctivě, opustit závislostní stereotypy a chování a přejít do běžného standardu. To jen tak na vysvětlenou pro ty, co mi vždy iargumentují takovými okolnostmi, jako jsou současné poměry údajně znemožňující těm „chudákům,” vystoupit z toho začarovaného kruhu bídy. Mám ověřeno, že příležitostná práce se vždy najde.
Ale sociálně pečovatelští snílci na rozdíl, od mého mínění a zkušenosti mají jiný názor. Ti vidí jen tu bídu světa, oním zdůrazňováním té bídy světa, udržují ty sociálně slabší v područí závislosti na jejich moudru a peněz daňových poplatníků, za které nad nimi udržují svou moc. Tím vlastně nastolují a rozšiřují ten civilizační propad. Nad kterým ti samí sociální snílci lamentují.
Opakuji do nekonečna tento a ještě několik podobných receptů, které jsou na hony vzdálené jak alternativním způsobům, tak levicovým pohledům na svět, neb nechtějí od nikoho nic, pouze jen od sebe. U některých lidí jsem s nimi úspěšný u dalších nikoliv. U těch smrtelně nakažených otravou alternativních přístupů, nebo levicovým přesvědčením, že se lze nějakým zázrakem, případně za peníze druhých mít nekonečně a navěky dobře.
Ano, připouštím, každý den cvičím jógové techniky, které mě mají zklidnit, také mě za ty roky zklidnily, už nejsem na jedno našlápnutí, stejně jako věřím na spolupráci mezi lidmi. Ovšem, na takovou, kde si všichni společně odpracuje každý svoje. Jenže to nemá nic společného se všemi alternativními přístupy, co vás učí být stále pozitivní, dobře naladěný. Nehovoří se tam nic o trápení, kterému je podle těch věrozvěstů nutné se mu vyhnout, kdežto podle mé zkušenosti je nutné jím projít. Protože jen utrpení je motivující a posilující a vede k občasnému štěstí, co se musí odpracovat, nikoliv mít na něj zákonný nárok.
Všichni ti, co hlásají svoje právo na štěstí, jsou bud alternativní nadšenci, co nikdy nepochopili, že jen pomalá trpělivá práce jim zajistí to, čemu Jóga říká. „Jóga se stane ničitelem utrpení, pro toho, jehož jídlo je jógové, jehož strava je jógová, jehož spánek je jógový.” Ano takový přístup vede ke zničení utrpení, ale než k tomu dojde, tak je to sakra někdy utrpení.
Stejně tak je možné, že opravdu se stále zmenšující skupina těch tvrdě pracujících uživí ty nepracující, co mají nárok na štěstí podle levicových hlasatelů štěstí, jenže uživit,neznamená mít se dobře podle libovolného zákona. A čím víc těm usilovně pracujícím bereme, tím víc ochuzujeme nejen je, ale všechny kolem nich.
Lidé se mohou dostat do potíží nezaviněně. Jenže, ač se do libovolného neštěstí dostanou nezaviněně, stejně musí, jen oni sami, napnout všechny síly a v potu tváře dobývat svůj chléb vezdejší, aby se dostali z té bídy, ve které se ocitli. Ti druzí jim na začátku mohou kousek toho chleba poskytnout, ale jen na začátku, pak už budou zcela právem očekávat, že ti, co se dostali do maléru, třeba i nezaviněně, se budou cíleně a usilovně snažit. Výmluvy na politiky, vládu a okolnosti na tom nic nezmění, nezlepší a nepomohou.