Pokud se z někým nevidíte čtrnáct let, jste zvědaví, jak ti lidé vypadají, jak se jim vede a také, jak vám s nimi po čtrnácti letech bude.
Pokud se z někým nevidíte čtrnáct let, jste zvědaví, jak ti lidé vypadají, jak se jim vede a také, jak vám s nimi po čtrnácti letech bude. Setkal jsem se dnes s lidmi svého posledního ze svých tří psychoterapeutických výcviků. Plus lektorem, kterým po dobu šesti let byl PhDr Jiří Růžička. Mimo tří, kteří jsou nemocní a jedné, která zemřela, jsme se sešli všichni a měl jsem pocit, že neuteklo čtrnáct let, ale čtrnáct hodin od posledního setkání.
Sedli jsme si do kruhu jako vždycky, a vlastně po čtrnácti letech pokračovala skupina. Jirka ji pochopitelně řídil, my povídali, na konci zase mluvil Jirka. Tak jako vždycky. Byli jsme jeho přelomová komunita, protože naším výcvikem podle svých tehdejších i dnešních slov opustil psychoanalýzu a začal daseianalytický směr. My byli první, které cvičil v tom umění. Takže zřejmě má k nám jakýsi jiný vztah. Už před čtrnácti lety, když jsme se sešli v Jakubově bytu v Nuslích, nám říkal, že na setkání jiných komunit, které vedl nechodí. Na naši přišel. Tehdy i dnes.
Postupně jsme si řekli jak žijeme, co děláme, co naše děti, naši vnuci. Většina z nás je už po padesátce, šedesátce, benjamínci komunity, Jana, Jitka a Jakub po čtyřicítce a nestor skupiny je Jirka Machek, kterému je dva a devadesát a stále provozuje medicínu. Tomu se říká výdrž. Navíc Jirka Machek je i v tom věku naprosto zcela orientován, při paměti a schopný se o sebe postarat. Někteří z nás jako Pavel, Pepa, Jindřich a Zdena, nedělají terapii, dělají zcela něco jiného, ale zbylí, jako já, Jitka, další Jitka, Jana a Jakub, další Zdena dělají bud medicínu, nebo psychoterapii. A je o nich slyšet a jsou to dobré zprávy. Zlata, Irena, už nepracují, Veronika už není mezi námi, ale byla dobrá terapeutka.
Tak jsem si užíval hezké odpoledne, dozvěděl jsem se od Jirky, že o mě ví, že o mě slyší samé dobré zprávy a dostal jsem nabídku, abych na psychoterapeutické fakultě udělal seminář o skupinové terapii závislosti, založené na daseinanalytickém přístupu. Což je samozřejmě prestižní záležitost a čest. Pro mne tedy určitě. Něco jako ocenění od špičkového profíka, kterým Jirka Růžička v každém případě je.
Tak jsem si užil. Povídalo se hezky, dobře se jedlo, jako kdysi na Alžbětě v Krkonoších, kde jsme mívali výcvikové pobyty, sami jsme si tam vařili. Dodnes nemohu zapomenout na společné stolování, kdy kolem velikého stolu seděla celá komunita, povídalo se, to byly ty nejkrásnější chvíle, pak nahoře probíhala skupina. To už zase vždy tak krásné nebylo, vášně plály, emoce křižovaly vzduchem.
Já většinou mlčel, ovšem, když jsem něco řekl, spolehlivě jsem vytočil Jamborku a některé další účastníky a účastnice. Pravdou je, že oni mi nezůstali nic dlužni. Inu, psychoterapeutický výcvik a ještě v daseinanalytickém balení, není žádná procházka růžovou zahradou. Spíš jak jsem vždy říkal v blázinci po návratu, „Pláč a skřípění zubů.” Inu, nějak se to člověk naučit musí, tomu porozumění sobě samému, setkání se sebou samým a pochopením, skrz sebe sama pochopit i druhé. Dost často a hodně ono porozumění bolí.
Všechno, co jsme se o sobě dozvěděl, nejen v tomto výcviku, ale i v jiných jsem použil ve své práci a k porozumění svým klientům a pacientům. Musel jsem projít vším tím nepříjemným, ale i občas, pouze občas zdůrazňuji i příjemným, abych mohl obstát v tom času, co následoval po výcviku. I když terapii jsem dělal i v čase výcviku, ovšem, než jsem plně porozuměl všemu, čemu jsem porozumět měl, přeci jen trvalo jako v každém povolání, několik let.
Tak se aspoň na pár hodin vrátila, ta atmosféra rozumění, přátelství a hlubokého vztahu, který většinou lidé z takových komunit k sobě chovají. Ne všichni se milují, ale lhostejní si nejsou nikdy, podobně jako v rodině. Jsou si strašně blízcí, díky tomu, co spolu prožili, díky všem těm tajemstvím, které o sobě vědí. Tajemmství která nevědí a neznají ani nejbližší členové rodiny. Jestli je nějaké slovo, které ten stav vystihuje, je to slovo „BLÍZKOST.”
Pochopitelně se mě všichni ptali, jestli ještě chodím. Ujistil jsem je, že ano, že jen chodím pomalu a málo. Smáli se, když jsem si postěžoval, že už jen tak něco přes třicet kilometrů denně a nejdu rychleji než šest km v hodině. Jirka Machek poznamenal, že by to bral, ale pak na něj prasklo, že lyžovat přestal v devadesáti. Tak jsem vyjevil přání, že v těch devadesáti, bych si taky dálkové chození klidně dovolil pověsit na hřebík. Když už nelyžuji asi čtyřicet let.
Jo jo, všechno krásně má svůj konec, Pepa, který všechno zorganizoval, nikdo jiný by si s tím asi práci nedokázal dát, aby nás posháněl po světě, nás s Jitkou odvezl k domovu, tedy Jitku k dceři, mě k Andělu. Jitka mě políbila na ústa. Cítil jsem jak voní i po těch čtrnácti letech. Byla a je mi asi ze všech těch lidí nejbližší. Tak to prostě bylo od začátku, od prvního setkání.
Nikdy jsme spolu nic neměli, to se v terapeutických výcvikových komunitách nedělá, ale oba jsme o sobě v tomhle směru věděli. Z toho polibku na mě šla trochu nostalgie. Na chvíli jsem se zasnil. Slíbil jsem ji své knížky, tak musím v pondělí zavolat Markétě, aby je poslala. A zazvonil konec a terapeutickému setkání po čtrnácti letech je konec.