kapitola 17
Intermezzo 1
kapitola 17
Intermezzo 1
Čas běžel a minulost se Jindřichovi zdála jakoby někde v dáli. Přišlo mu divné, že se někdy potácel ulicemi, stejně jako nechápal, jak se mohl více než rok nezajímat o děti. Hana se k němu chovala korektně a chlap, co s ní žil, ho při náhodných setkáních zdravil.Jen Magda nehodlala slevit.
Pokračoval v terapii a ostatní členové skupiny mu čas od času dávali najevo, že nesdílejí jeho jednoduché postoje k životu. „Máš problém s kouřením, s váhou, s pohyblivostí? Přestaň kouřit, začni cvičit, nepřežírej se, choď do práce, přijmi život jaký je a bude ti dobře, ” hlásal Jindřich. A dráždil tím lidi, kteří neměli jeho odhodlání, jeho vytrvalost a jejichž potíže pramenily z určité obavy a zároveň z potřeby jistoty a dokonalosti. Všechny pravdy, které Jindřich hlásal, jim přišly příliš jednoduché, než aby mohly být z jejich pohledu účinné.
Potřebovali komplexní, sofistikované řešení, zabalené do příjemných slov a spojené s porozuměním a pochopením. To nacházeli u Honzy, nikoliv však u Jindřicha.
Jindřich se dostal do fáze, kterou později nazval „Apoštolátem abstinence a zdravého životního stylu.” Do určité míry mu jeho jednoduchá řešení vycházela. Velmi rychle si zlepšil zdravotní stav, lépe spal, dobře vypadal. Mnozí lidé se na něj obraceli jako na experta, který je schopný poradit. Děkovali mu za jeho rady, dokonce ho i někteří obdivovali, ale následovníky nenašel. Jeho způsob byl příliš náročný, příliš tvrdý a byl postavený přímo na něj.
Jindřich v té době vůbec nechápal, že ne všichni mají potřebu být jogíni nebo světci usilující o spásu, kteří odhodí veškerá pouta. Jindřich se snažil vytvářet dojem, že tu potřebu má.
Ačkoliv rozhodně nedodržoval všechny požadavky, co na něj kladla Jama Nijama (etická pravidla Radža Jógy) nebo křesťanské Desatero, přesto se tvářil, že je to jediná a nejrychlejší cesta z problémů. Hlásal pravdy, tvářil se, že je majitelem veškerého poznání. A nějak nechtěl připustit, že existují i jiné, také efektivní cesty. Kvůli svému skoro fanatickému přístupu k životu v abstinenci se paradoxně dostával do jisté sociální izolace. Neviděl, že ani Vlasta nemá potřebu poslouchat jeho rady, jak se chovat, jak jíst. Začal žít jako asketický mnich.
Tahle fáze trvala několik let. Díky terapii a skupině se nikdy nedostal do úplné izolace, ale směřoval k ní. Tentokrát zcela cíleně, na rozdíl od oné samoty, ve které žil pod vlivem drog. Vlasta, která byla ochotna Jindřicha podporovat v jeho úsilí, velmi těžce nesla věčné úvahy na téma, jak zlepšit a zrychlit svoji „zralost.” Právě zralost jako taková byla velmi často zmiňována při skupinové terapii místo slova abstinence.
Jindřich chvátal. Chvátal, aby byl zralý, aby byl dokonalý, aby už měl vše za sebou. V podstatě to bylo závislostní chování založené na představě, že čím víc úsilí vloží, tím bude rychleji u cíle. Podobně jako má alkoholik představu, že čím víc vypije, tím bude jeho radost a zábava větší.
Vlasta si přála děti, rodinu a doufala, že v Jindřichovi našla vhodného adepta. Imponoval jí svým přístupem, s jakým se pokusil vyrovnat se všemi potížemi. Zároveň jí rozčiloval touhou po naprosté samostatnosti a svobodě. Dělal různá rozhodnutí a nikdy se jí neptal na její mínění. Pouze jí to oznamoval. Vlastě připomínal jejího otce. Ten jí měl rád jako dceru, ale nikdy se jí na nic neptal, o nic se nezajímal. Automaticky předpokládal, že pokud bude mít problémy, sama mu je sdělí.
Stejně tak Jindřich. Staral se o jen sebe. Byl sice ochotný pomoct, poradit, udělat hodně pro druhé, pokud byl požádán, ale chyběla mu jistá empatie. Sice lidem rozuměl a uměl předvídat jejich chování, ale postrádal periferní pohled, který by mu ukázal, kdy je čas nic nenabízet, ale rovnou konat.
Jindřich netušil, že averze, kterou vzbuzuje u mnohých lidí, pramení vlastně z toho, že je zklamal.
Působil jako někdo, kdo má recepty na všechny potíže a ty recepty se zdály velmi snadné. Měl na všechno odpověď, na všechno radu. I tam kde nebyl žádán. Jak už to u začátečníků bývá, pokud někdo jeho rady neakceptoval, vnímal to jako odmítnutí sebe sama. Tyto emoční návaly prožíval velmi negativně, ale zároveň se pokoušel vystupovat jako ten, co má nadhled. Tím strašlivě popuzoval lidi, kteří mu na jeho nezralé chování stejně nezrale odpovídali.
Jindřich se tím těžce prokousával. Ač nedával najevo přílišné emoce, často nespal a v duchu se s lidmi ze skupiny dohadoval. Nebyly to příjemné vnitřní promluvy, ale když na ně po letech vzpomínal, uvědomil si jejich důležitost. Právě na nich se mu ukázalo, že nestačí jen nepít, nekouřit, nefetovat, chovat se slušně. Ale že je třeba snažit se chápat a vnímat ty druhé. Nikoliv jako nadřazený silný jedinec, ale jako člověk, který si je vědom i svých slabostí a dokáže je zakalkulovat do svého způsobu života v abstinenci. Zakalkulovat a smířit se s limity, které jako každý jiný člověk má.
V tomto období života se Jindřich cítil nedoceněný a nepochopený. Stále čekal, kdy mu lidé řeknou, že je dobrý. A nechtěl si připustit, že ono ocenění čeká hlavně od Magdy. Čekal, kdy ona pochopí, jakou udělala chybu. Až po letech si dokázal přiznat, že Magdě vlastně nic jiného nezbývalo, než utéci co nejdál. Až tehdy pochopil její strach, který jí nutil dělat některé věci. A porozuměl jejímu opovržení a nedůvěře ke své osobě.