Mám kašel, trochu rýmu, mizerně spím a tím pádem, nejsem nijak extra naladěný. Život jde ve vlnách. Jednou, a není tomu tak dlouho, jsem se cítil skvěle, dnes už se zas tak skvěle necítím.
Mám kašel, trochu rýmu, mizerně spím a tím pádem, nejsem nijak extra naladěný. Život jde ve vlnách. Jednou, a není tomu tak dlouho, jsem se cítil skvěle, dnes už se zas tak skvěle necítím. Budu muset počkat na lepší časy.
Ale protože se člověk musí i v tom mizerném naučit rozeznávat odstíny té černé. Tak pravdou je že nic není tak černé jako monitor na kterém se zjevují písmena. Píši totiž v konzoli, operační systém FreeBSD, operační systém FreeBSD, černá barva, bílá písmena, jako kdysi školní tabule a křída. Ještě nedávno jsme mívali podobnou v blázinci a psával jsem na ni při asertivitě a přednášce. Starý editor VI, trošku náročnější než běžně používaný VIM. Pro nezasvěcené si stačí zadat na Google.cz a napsat „editor VI” případně: „VIM” Většinou si dočtou samou chválu.
Ti co se dají zlákat, brzy zjistí, že nic není tak skvělé, jak se na internetu píše a že Tyhle dva unixové editory s prastarou minulostí, z nichž VIM, je rozšíření VI, jsou neintuitivní, namáhavé k naučení, ale snadno konfigurovatelné a neskutečně výkonné, coby textové editory. Nejvíc píši ve VIM. Ale občas si trochu „zkomplikuji” život a použiji VI. Je to má metoda, když je těžko, stačí si trochu život ztížit a jeden, tedy já, zjistím, že by mohlo být ještě hůř, a co člověk vymyslel, člověk dokáže změnit, předělat, napravit.
Psal jsem dnes, vlastně začal jsem psát v úterý večer, pokračování svého románu, který, jak sem rozhodl v úterý ještě odpoledne, když jsem mluvil s Tomášem, který dělá jeho redakci, že ho ukončím, během dvou tří kapitol, a doplním knížku vybranými blogy s podobnou tématikou. Týkající se závislosti. Tomáš mě vyslechl, souhlasil se mnou, já jsem jel na skupinu, po skupině jsem začal psát a najednou se mi rodilo pokračování příběhu, které jsem vůbec nepředpokládal.
Zdá se, že příběhy mají stejnou dějovou linku, jako život. Člověk má cíl, sny, představy a nakonec zjistí, že se místo v Mostě, Děčíně, Pardubicích, kde by měl být, se ocitne na Sibiři, v Opavě, nebo ve Vídni. A vlastně, když se podívá zpět, nijak mu nepřijde, že by se ten život měl odvíjet jinak. V úterý odpoledne, konec, v noci z úterý na středu jedna kapitola. Ta mi vrtala hlavou, a k dnešnímu dni, ještě další tři. Je docela možné, že bych si uměl udělat osnovu, plán, směr. Jenže to bych opustil své zásady. „Žít jak umíš, dělat, co si myslím, že mám dělat a čekat na zázraky.” Zázraky se dějí. Psát o tom, jak Jindřich opustil skoro všechno, šel kam chtěl, přesně jak zpívá Radůza: ….půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou… Ano, pokud se rozhodneme, pak nás už starý způsob nedožene. Zůstanou vzpomínky, ale minulost je za námi a tam někde za vodou a horami jsou možná podobně děje a věci, ale nikdy ty samé. Budoucnost je nejistá, neznámá, nikdy nevíme, co nás čeká.
Jako v románu Jindřich, jsem několikrát, po nijak zralé úvaze, ale protože to vyplynulo z událostí života, vyrazil do neznáma. Nakonec, rozhodujeme se většinou na základě svých pocitů, které nám na základě našich zkušeností, spolehlivě radí, co ano, co ne. Pokud poslechneme, nezmýlíme se. Vyrazil jsem a nelitoval jsem. Sice občas nebylo lehko, ať na cestě, nebo v novém zaměstnání, případně slečny, ale vždy stálo za to vyrazit, vydat knížku, změnit povolání. Nebo něco násilím neukončovat, počkat, jako jsem počkal, než jsem pokračoval v psaní románu.
Psal jsem nijak zvlášť chytré blogy, psal jsem jen proto, abych se udržel v kondici a tempu. I to je zkušenost. Aktivita může polevit, ale pokud nepřestane, člověk neztratí návyky. Týká se tohle skoro čehokoliv. Běhání, psaní, vaření, či asertivity. Nakonec se objeví nový důvod, nový smysl, nová cesta a člověk má svou dovednost, svou kondici. Tak a za chvíli půjdu na skupinu, mám dnes dvě, cestou možná vyřídím jednu nepříjemnou záležitost. Ne sice fatální, ale spíš otravnou.
Zítra do blázince a pak snad odpoledne, tradiční posezení v Italském bufetu. Chodím tam rád, setkal jsem se tam už několikrát s lidmi, co znám, co mi jsou nějak blízcí. Není to každý týden, jen občas, ale i tak. Pán Bůh zaplať. Jo jo.