Není na světě jen příjemně. Klekl mi PC, a tak musím vše dělat na MacBooku. tedy, ne že by se mi na něm dělalo zle, jenže na Macu všechno funguje a není to drsné prostředí jako na Solarisu.
Není na světě jen příjemně. Klekl mi PC, a tak musím vše dělat na MacBooku. tedy, ne že by se mi na něm dělalo zle, jenže na Macu všechno funguje a není to drsné prostředí jako na Solarisu. I když, na Solarisu také všechno po jistém úsilí fungovalo. Jenže hardware to zřejmě nevydržel. Vyrazil jsem včera za Vojtěchem. Sice lehce komplikovaně, protože jsem napřed šel Prokopským údolím pěšky. V rámci zachování kondice a postavy. Kondici mám v lepším stavu než postavu. Došel jsem k Andělu a tam se stavil u Číňanů, neb mi cestou vytrávilo.
Dal jsem kuřecí salát a rýži. Protože samotný salát se mi zdál hladový. Pokračoval jsem v cestě a jen úplně malým jedním očkem kouknul do knihkupectví. Dorazil jsem do Kobylis a zjistil jsem, že odtamtuď už autobus ke Katce nejezdí. Nerozčílil jsem se a jel na Ládví. Tam totéž, to už jsem znejistěl a zavolal Katce. Ta mi dala informaci, že ze Střížkova. I tam to bylo lehce komplikované, neboť jsem nikdy na stanici Střížkov nevystupoval. Nakonec jsem objevil patřičnou zastávku, autobus hned jel a už jsem byl u Katky. Jo jo, pár stanic metra navíc a hned jsou komplikace, ale budiž, měl jsem se podívat do iPhonu, byl bych chytřejší.
Otevřít mi přišli oba. Vojtěch se culil, tak jsem se také culil. No a pak už probíhala taková běžná návštěva, snědl jsem co jsem dostal na stůl, choval Vojtěcha, ten potom šel spát, nespal, pak přišel táta Roman, tak jsem z něj vymámil několik filmů a asi po dvou a půl hodinách jel domů. Už cesta byla snadnější. Katka mi dala sebou nějaké dobroty, ty jsem samozřejmě snědl, hned jak jsem dorazil domů. Měl jsem hlad. Pustil si jeden film, připojil se na chat a čekal na klienta. Ten nedorazil, což mě udivilo, než jsem vzpomněl, že mi říkal, že nepřijde. Byl jsem docela rád, měl jsem opravdu ty tři dny volna volno.
Objevil jsem dnes ve spamech jeden mail, který tam ležel skoro tři týdny. náhodou. Psala mi ho jedna dáma, kterou sice neznám osobně, ale přesto chat je chat a tak alespoň zprostředkovaně. Psala, že by se mnou ráda narovnala vztahy, protže se jí líbí mé blogy. Je to jedna z těch, o kterých jsem psal v blogu, „drbny na scéně.” Nemyslím, že bych s ní chtěl nějak extra vztahy narovnávat. Na chatu s ní si celkem nemám co říci a osobně se neznáme. Jen mě udivuje, že tak náhle.
Není to tak dlouho, co v komentářích na webu u druhé inkriminované čtenářky o nichž byl už výše zmiňovaný blog, na mě nenechala nitku suchou. I co se mých rodinných vztahů týče. Ačkoliv ví jen to co píši v blozích. Ona věděla jistě jak to je.. Plus jaká je moje odbornost a jak jsou televizní pořady se mnou nezajímavé. . Ale oceňuji, že se ptá. A oceňuji, že chce nějaký smír. A nechce hledat hnidy v mých blozích.
Teď něco pro onu dámu:
Takže asi tak Blanko. Nevadí mi že sem chodíš a nebude mi vadit, pokud i napíšeš komentář k tématu blogu. Vystříháš se, ale soudů o druhých lidech a zbytečných osobních invektiv. Dokud se tak budeš chovat, naše vztahy se narovnají do té míry, že tě nezablokuji, nebo ti nebudu mazat komentáře. Kamarádit, nebo s tebou probírat své osobní věci na chatu nebudu. S tím jsem přestal před léty a měl jsem k tomu dost dobrý důvod.
Chápu, že pro mnohé, kteří mě znali z chatu, se moje blogy, či televizní pořady zdají jako zjevení. Konečně na chatu nikdy nijak zvlášť vynikající intelektuální výkon jsem nepodával. Tedy ne že bych jinde podával nějaký extra, ale občas se docela vyjádřím prý srozumitelně a lze o tom mluvit. Já bych asi byl také překvapený, kdybych některé ty pohodové podnikatele, vzdělance a filozofy potkal jinde než v onom virtuálním světě. Třeba by nebyli tak skvělí, vlídní, pohodoví, jak se na chatu rádi jeví. Možná někteří ani tak vzdělaní ani tak hlubokomyslní.
Na chatu je možné dost rychle odhadnout jak snáší zátěžovou situaci. Včera mě jedna uživatelka řekla asi dvakrát, že mám slovník z přízemí. No nebral jsem ji ten názor. Vypadalo to že žertuje, tak jsem se do žertování přidal. Po třech větách odkráčela z místnosti s tím, že na tento způsob žertování se momentálně necítí. Nedivím se ji, se mnou se jistým způsobem těžko žertuje. Protože všichni posléze, co zkoušejí žertovat na můj účet propuknou v nadávky a to si zas až tolik líbit nenechám. Nebo v nadávky nepropuknou, ale vzdálí se. Většinou jim z toho žertování není moc dobře.
Pokud někteří se pokoušejí dávat cílené rány, musí počítat s tím, že na takovou činnost nutně musejí být dva. Jeden co ty rány dává, druhý co je dostává a drží. Nepatřím mezi ty, co trpně drží a mají pocit vítězství, když ustoupí a mají se proto za moudré. Někdy je moudré ustoupit, protože nemáme na zvládnutí situace, někdy je moudré se postavit a čelit, ale v každém případě útočník musí vědět, že i při ústupu jsem připravený se neochvějně bránit a nenechat se zahnat do kouta
Pacifisté všeho druhu mají víru, že vlídné slovo skály láme. Jo láme, ale občas je nutné tomu lámání pomoci dynamitem. Případně palicí na drcení kamenů. Protože jinak všichni ti, co berou vlídné slovo jako slabost, těm pacifistům rozbijou hlavy na padrť. Bez milosti.
Všichni ti donašeči dobra, jako jsou zelení a jim podobní, musejí vědět, že druzí mají také rozum, mají své uvažování, svoje priority a tedy je budou bránit. Všechny ty argumenty o tom co je dobré a správné bledne před jedinou otázkou. „Jakým způsobem ono dobro se dotkne osobní svobody jednotlivce.” Problém je totiž v tom, že žijeme (zatím) v kultuře, která preferuje osobní svobodu nade vše. Což je dobře. Z mého hlediska.
Pokud někdo preferuje jiný model soužití, pak má samozřejmě právo ho prosazovat. Třeba tím, že usiluje o prosazení svých názorů. Pokud mu to ti druzí dovolí. Jestliže si chce prosadit něco silou, poučovat ty druhé, velmi rychle zjistí, že se vždy najde skupina občanů a to i za totality, co mu řeknou někdy zdvořile někdy méně zdvořile. Seber se a táhni. Protože všechno ostatní jednoduše selže. Ti lidé se brání, což se prokazovačům dobra pochopitelně nelíbí. Bodejť by se jim taková obrana líbila, když se najednou musejí nečekaně tolik v demokratickém systému snažit ty „věčné pravdy” prosadit.
Demokracie má jednu výhodu. Okamžitě zjistíte, kdo je slušný člověk a kdo lump. Slušní lidé o politice diskutují, názory prosazují ve volbách, lotři podplácejí, vyhrožují, diskreditují. Okrádají, podvádějí, protože jinak ničeho nedosáhnou. Moc je zátěž a mírá zralosti se ukazuje, přesně v tom okamžiku, jak onu zátěž moci ti zvolení lidé snášejí, jak jsou či nejsou korumpovatelní. Vždy platí ono: Kecy jsou kecy, ale ukázaná platí.