Začetl jsem se do Zaklínače, kterého jsem si včera cestou na zkoušku zakoupil, dočetl do poloviny a nějak se nemohu tím prokousat dál.
Začetl jsem se do Zaklínače, kterého jsem si včera cestou na zkoušku zakoupil, dočetl do poloviny a nějak se nemohu tím prokousat dál. Není špatně napsaný, má všechno, co měly předchozí knihy o Zaklínači, ale zdá se mi, že už se autor opakuje. No nic, dočtu ho, ale pokud se objeví další pokračování, zřejmě už pro něj nebudu tak chvátat.
Cesta na zkoušku byla poměrně rušná, hlavně, když jsme scházeli do Prokopského údolí po stráni plné listí. Tedy byla tam cesta, jenže jak jsem byl bos, klouzalo mi bosé nohy na listí a neviděl jsem na kameny. No nic, překonal jsem tenhle úsek ve zdraví a pak už chůze docela ušla. Jen davy lidí mě mírně odpuzovaly. Davy jsou přijatelné v centru, ovšem na tomhle místě je zrovna nemusím. Rád tam chodím v době, kdy se tam pohybuje sem tam nějaký běžec, ale ne davy kompletních širších rodin, kde se pořádně nedá ani projít. Chápu, že se lidé chtějí projít, stejně jako já, ale je fakt, kdyby nechtěla jít Prokopským údolím Radka, já bych se tam v neděli odpoledne nevydal.
Udělaly mi dnes a včera radost dvě události. Vyhrané utkání nad Islandem a dnešní demonstrace na Národní třídě a Albertově. Přeci jen, ukazuje se, že nejsme takové ovce, jak se nám někteří kolegové blogeři pokoušejí namluvit. Dost lidí skutečně řeklo, že se jim chování presidenta nelíbí a dalo to zcela jasně a osobně jemu najevo. Jistě, jsou mezi námi, co tak strašně pláčou po jistotách socialismu, ale naštěstí pořád je dost slušných lidí, kteří si pamatují, jak to skutečně bylo.
Svoboda je pro ty ochotné a schopné požehnání, pro lemply trest. Lemplové vždy hrají hru, co se jmenuje „Ano, ale…” Občas to zachytím i v komentářích pod blogy. Bývají to komentáře bývalých komunistů, nebo bývalých pacientů, kteří přišli na pavilon, měli zato, že máme povinnost je léčit. Ovšem oni sami nemusí nic a pokud se jim nevede, pak je na vině někdo jiný. Nikdy není chyba u nich samých. Stejně tak ti, co mají dluhy, které si nadělali v domnění, že to nějak dopadne. Jistě, dopadne. Otázkou je, jestli v jejich prospěch.
Tohle mi připomněl onen komentář, kde komentující mluví o tom, že jsme šli hrát fotbal na silvestra a hráči si zapomněli vzít sebou balon. Možná jsem jen paranoidní, komentující to nemyslel jako výtku, jenže já jsem si vzal na starost jen samotný dohled, aby si mohli lidé zahrát fotbal, nikoliv ovšem jestli mají balon, či nemají samotní hráči. Považoval jsem za samozřejmé, že ti, co chtějí hrát vědí, že bez balonu se fotbal hraje špatně.
Dospělí, zralí lidé vědí jedno. Jaké budou mít manželství je jen na nich, jaký budou mít život, také je jen na nich. Kecy například, že doba nepřeje dětem, jsou jen kecy. Lidé, kteří chtějí mít děti, je mají, dokonce je uživí. Znám pár rodin, kde je hodně dětí a přesto, ač nejsou nijak bohatí, stačí ty děti uživit, vychovat a nijak nestrádají. Ty rodiny. Pro lenocha je i krok velká vzdálenost. Odhodlaný se domnívá, že zem pod nim kráčí sama. Rozdíl je jen v pohledu a v přístupu.
Bylo zajímavé na konci včerejší zkoušky sledovat fantazie herců, na téma, jak bude pokračovat život postav, co jsem ve hře „Týpek a Jolana” zmiňovány. Většinou to nebyly příznivé prognózy. Trochu mě to u některých fantazujích překvapilo. Tak trochu to demonstrovalo dnešní skepticismus k možnostem lidí, kteří se rozhodli jít nějakou cestou změny. Jakoby zavládla nevíra. Ona nevíra dnes zachvacuje dost lidí. Nevěří ničemu, nevěří sami sobě, nenacházejí smysl oběti, nemají úctu k sami k sobě ani druhým.
Argumentují a nevědí, že lepší je hledat cestu, než argumenty. Nejde pračka, jak píše v komentáři jeden a ten samý. Jistě, nepříjemná situace, ale vypráno mít chci, hledám tedy možnost, jak si vyprat. Odkazovat na líné sestry. Hmm, to je snadné, jenže co je mi do líných sester, já se musím postarat o sebe. Poukazování na línou sestru mi nic nezajistí. Svět a život se neptá jestli můj soused dělá, co má, on se mne ptá, jestli já dělám, co potřebuji.
Bolí mě kolena? Jistě, mohu chodit pro prášky, nebo mohu zout boty. Mám nadváhu? Já mám, jenže kdybych se nestaral, měl bych mnohem větší, takhle ji udržuji na snesitelné úrovni. Ten gentleman, co si v komentářích stěžuje na mne, sestry, nikdo mu není dost dobrý, neřekl, co udělal aby byl v pořádku. Jen lamentuje nad špatností druhých. Kdybych nebyl na pav 35 dvacet jedna let, jistě bych se podivil líným sestrám. Jenže já vím jedno. Tradice sester na pavilonu je taková, že dělají pacientům pomyšlení. Někdy na můj vkus až zbytečně velké pomyšlení.
Když ve svém volném čase jdu do tělocvičny s pacienty hrát fotbal, tak se ještě diví, že jim nezajistím míč. Ne všichni, ale mnozí. Jistě, pacient, který neplní řád, nedodržuje podmínky terapie, má přestupek. Chápu jeho rozhořčení, jenže promíjení jeho přestupků v životě jeho okolím měl jen jeden výsledek. Debakl do kterého se díky svým skutkům v závislosti dostal. Závislý, který nedodržuje pravidla života, nedbá na to, co od něj život požaduje se dostává zcela spolehlivě do debaklu. Žádné kecy a argumentace „sebechytřeji” vedená ho od něj nezachrání.
Celý svůj dospělý život se starám sám o sebe. Tak aby se o mne nemusel nikdo starat. Byly doby, kdy jsem se dostal do debaklu, když jsem poté, co jsem zjistil, že jsem v debaklu, z toho, co jsem vybudoval zbyly jen trosky, tak jsem si řekl, že mám právo udělat sem tam nějakou chybu, dokonce mám právo si totálně zdevastovat život, ale nemusím to opakovat. A začal jsem se zajímat, jak se chovat, abych se do podobné situace už nedostal. Bylo to jen a jen na mě. Jestli se budu zajímat, poslouchat, co kdo rozumného říká a pokusil se z toho něco postupně aplikovat.
Vždy jsem se učil u chytřejších. Zajímalo mne jaké mají postupy, co se jim osvědčuje, co umí. Nikoliv jaké mají špatné vlastnosti. Ty jsem se nemusel učit, těch jsem měl docela dost sám od sebe. Hlupáků je kolem dost, chytrých sice o něco méně, ale zase se u nich víc jeden naučí. Jo jo.