Probudil jsem se časně zrána v 11:35. Dlouho do noci jsem četl knihu
Probudil jsem se časně zrána v 11:35. Dlouho do noci jsem četl knihu
od Nassima Taleba: „Antifragilita.” Zajímavá kniha, stejně
jako předchozí Talebovy knihy. Dalo by se říci, že se jedná o určitý
návod, jak se nestát křehkým a odolat v životě potížím, a problémům,
které se dějí. Autor rád píše, je to z rozsahu evidentní, hodně čte,
hodně se zajímá o svět a dá se říci, že se vyzná. Myslím, že se vyplatí
utratit za tu knihu. Ale musí se přečíst víckrát.
Dnes večer mne čekají dvě události. Divadelní zkouška a fotbal.
Hrajeme s Islandem. Jsem zvědavý, jestli budu z obojího potěšen, nebo
zarmoucen. Případně, co mě potěší. Do blázince jdu až v pátek, mám
vlastně dnes, pondělí úterý volno a hodlám si toho volna užít. Zřejmě
asi sportem a četbou. Tedy chůzí kombinovanou s během, koukáním na
fotbal, musím si při tom ještě dojít koupit další díl
„Zaklínač.” Od Sapkowskeho, který vyšel.Mám toho prostě na
to volno docela dost. Pracovat nehodlám. Jsem rád, že Taleb se mnou
sdílí názor, že když se pracuje, tak se pracuje a když se leží, tak se
leží.
I v tom ležení se dají podnikat příjemné věci. Včetně sexu. Ale také číst,
přemýšlet, řízeně relaxovat, pomalu se protahovat a další a další
příjemné věci. Jsme na světě krátce a tedy je z mého hlediska a v
souladu s jinými žít tak, aby si člověk mohl říci. „Stojí to za
to.” Pokud člověk se systematicky trénuje na snášení nepříjemností
a vyhýbá se zlu, což si myslím je základ dobrého života, tak ho ty dobré
věci a nemusí být nijak bohatý potkají.
Lidem, kteří přicházejí do terapie, ptají se jak to dělám, že jsem na
tom jak jsem na tom, říkám. „Žiji podle své slabosti. Neriskuji
tam, kde vím, že mě risk ohrožuje na životě. Vyhýbám se alkoholu,
drogám, kouření, lidem, kteří bezohledně se snaží mě vtáhnout do svých
potíží, do svého způsobu života. Života, který mě v minulosti ničil.
Nemám žádnou pevnou vůli, jen se chovám jako člověk, který je si vědom
své zranitelnosti a smrtelnosti.” Tohle je vlastně mimo dalších
aspektů obsahem Talebovy knihy. On tam shrnul jistou část lidského
poznání, které se už traduje tisíce let. Nic nového neobjevil.
Jde o to, nebýt křehký, otřesy života využít ke svému posílení a
snažit se ze všech zkoušek, které na nás život nakládá poučený a
připravený na ty další, jež ještě neznáme. Jednoduše jde o to přežít,
co přežít jde a postavit se zase na nohy. Jak říká Dante: „Jsem
hranol, stojím ať vržen jakkoliv” Nelze zařídit aby se neděly
zlé věci a nepředvídané události, lze jen zařídit, že se člověk muže
pokusit být předvídavý a snažit se vyjít z krize co nejméně
poškozený.
Ano, svět je nespravedlivý, lidé ne vždy poctiví, jde jen o to, nedat
jim pokud možno příležitost aby mne mohli okrást tak, že budu odkázaný
na milosrdenství druhých. Neříkám, že se to nemůže stát, ale musím se
snažit sám, nečekat, že se o moji bezpečnost někdo postará. Už dávno
jsem zjistil, že někam se prostě neleze, pokud tam člověk vyloženě
nemusí. Ano exekuční zákon je takový jaký je, z toho důvodu si nepůjčuji
peníze na co momentálně nemám, nabídky půjček na okamžitou hotovost,
kterou mi zasílají různé dobročinné firmy mažu aniž bych je četl.
O mé zdraví se také nikdo nepostará, když se o něj nepostarám sám.
Jistě, mohu utrpět nezaviněný úraz, to všechno se může stát, ale je v mé
moci omezit riziko. Nikdo tohle za mne neudělá. Ono jde jen o to žít
podle toho na co mám, ne co bych si přál. Právo na štěstí má jistě
každý, ale právo se nerovná nárok a z mého hlediska si myslím, že mnozí
lidé, jak je sleduji, co pořád kňučí, se svého štěstí cíleně vzdávají.
Je hezké mít srdce na dlani, vypadá to úžasně, ale ti, co mají srdce
na dlani a říkají: „Jsem už takový, já se nikdy nezměním.”
Mají jen to, o co si koledují. Většina lidí je slušných, jenže jeden z
těch neslušných dokáže napáchat takové škody, že pak to vypadá pro ty
se srdcem na dlani, jako čirá nevděčnost ze strany lidí. Jako vše je
limitované. Umět mít srdce na dlani v pravou chvíli a v pravou chvíli
mít tu ruku zavřenou v pěst. Aby bylo jasné, že je „Vocaď až
pocaď.” Jak říkala moje babička, když mě řezala za nějaká má
alotria. A babička měla pádnou ruku.
Tak, dopíšu blog, namažu nohy, aby se mi lépe šlapalo, zavolám své
lásce, jestli se tedy chce projít po Prokopském údolí a pak směrem na
Smíchov vyrazíme do knihkupectví, koupím výše zmiňovaného Zaklínače,
najíme se, neb jsem líný vařit a půjdeme na zkoušku. Má přijít nová
představitelka hlavní role, tak jsem na ni zvědavý. Slunce zatím svítí,
třeba to vydrží.
Včera jsem si měřil novou aplikací co mám v mobilu
vzdálenost a čas, vyšlo mi, že jsem bosy v terénu, po štěrku, co mě
strašně zpomaluje, neb bosými nohami našlapuji jak polekaný kůň. Na
asfaltu a trávě se rychlost zvýší, takže jsem dělal sedm km v hodině a
ušel jsem 8,5 km. Což mi přijde dost dobrý. Jen ten štěrk to kazí, po
dobré cestě dávám průměr osm v hodině. Bos. Aplikace nelže. Snad už
konečně vím kolik to je od bytu k bytu, přes Holyni, Prokopským údolím
do Hlubočep a potom nahoru do kopce na Barrandov. Jo jo.