Jak tak zkouším běhat, zjišťuji, že trocha teorie Jílka nezabije. Navíc, když je dobře napsaná. Čtu si povídání o běhání s Keňany, nebo na co běžec myslí, když běží. Jednu napsal člověk, který s těmi Keňany běhal, tedy Adharanand Finn, druhou Haruki Murakami. Každá má své kouzlo, možná ta od Haruki Murakami je víc filozofická, meditativní. Ale jako návod k běhání jsou dobré. Nechci je srovnávat, jestli je jedna Lepší než druhá, protože už dávnou neposuzuji literaturu podle toho, zda někdo říká, tohle je dobrá literatura, ale spíš jestli mne osloví, vyvolá ve mě emoce, a tyhle dvě ve mě ty emoce vyvolaly.
Zřejmě i literatura, kterou píši v někom vyvolává emoce, protože jsem dostal nabídku na sponzorování mé literární a dramatické tvorby. Každý měsíc pět tisíc korun. Nezáleží co napíši. Tomu se říká důvěra. Už jsem tohle zažil, že jsem dostal peníze na vydání knihy o závislosti, ale tady jsem dostal nabídku, která nespecifikuje co mám napsat, nebo vytvořit. Prostě mému čtenáři se líbí, jak píši, jak divadlo, nebo knihy a chce mě svými penězi podpořit. Hlavně, když něco napíši.
Tohle je pro mne zjevení, protože jestli si něčeho vážím, tak přízně čtenářů, kteří kupují a čtou mé knihy, nebo přišli na hru, jež jsem napsal, přišli dvakrát aby shlédli hru co tak vlastně moc neodpovídá knihám o abstinenci, nebo divadle, co lidi jen baví. Jak říkají moji známí. „Není to jen řachanda.” Jsem rád, že mi tohle říkají. Ano zabývat se životem je někdy těžké a ani já se netajím tím, že občas čtu, co jen baví, u čeho nemusím zas tolik přemýšlet. Stejně tak chápu, že jsou lidé, co si něco, co není řachanda, nechají třeba jen tak dvakrát, třikrát do roka. Dokonce nemusí každý experiment, který někoho napadne a jež ocení jen umělecká obec.
Zjistil jsem, že neumím psát blogy, co jsou hodně okarmované. Neb kdo by dal karmu, někomu, kdo celkem nepíše o politicích? Politice jen občas. Někdy jen o tom, jak se spíš chovat, když se politici nechovají jak by se chovat měli.
Já si totiž říkám. Politici jsou takoví jací jsme my, co jsme je zvolili. Stejně tak náboženští vůdci Náboženství,ať křesťanství či islám, židovství by mělo být náboženstvím míru, ale občas se lidem vymklo, nebo vymyká z rukou byly časy a nebo i jsou, kdy je náboženství plné krve. Pak je jen takové, jací jsou lidé, co ho praktikují, co nepřemýšlí a jen hltají „pravdy” Tohle se těžko přijímá. protože na politicích, náboženských vůdcích vidíme vlastní chyby.To je velmi nepříjemný pohled na lidi, co jsou z nás, námi volení, kteří nám připomínají naše vlastní prohřešky a selhání.
A podívat se do vlastního zrcadla, když si přečteme noviny, koukneme na televizi se chce jen málokomu. jak říká klasik Villon: …to zrcadlo je trochu křivé a ty jsi blázen, se nám zdá, vždyť jsou to ženské nepoctivé..
On tedy píše o prostitutkách, se kterými se stýká a považuje je za sobě rovné. Dokonce je považuje za dost dobré k tomu aby se s nimi stýkal. Možná jsem jen otrlý, protože se stýkám s lidmi, kteří selhávají dnes a denně, mají spoustu másla na hlavě. A pak se mi asi snadno prohlásí. „Inu politici jsou nám rovni. Ukazují nám jen to, co jsme my sami a co vidíme v tom křivém zrcadle, nás děsí.”
Žijeme totiž ve světě, plném selhávajících, hříšných lidí, kteří mají potíž se podívat na sebe samé, do sebe samých.Jeden jak druhý. Dokázat se podívat na sebe je strašně obtížná a dlouhodobá záležitost. Lidí hledajících ty, kteří budou svatí, je mnoho, ale ti hledající svaté sami neudělají nic proto, aby porozuměli sobě samým, tím porozuměli druhým a změnili sebe samé, aby tím pádem zjistili, že už nemusí měnit nikoho jiného.
K sedmnáctému listopadu jen tolik. Je mi jedno, kdo komu a jak předal moc. Jak to doopravdy bylo. Ale zajímá mě, co z toho plyne pro mne, pro moje děti, moje známé. Dnes. Během těch dvaceti pěti let jsem se vzdělával jak jsem chtěl, jak jsem potřeboval, toulal se po světě, jak se mi líbilo. Do roku 1989 nic takového možné nebylo. Nejsem bohatý, když chci vydat knížku, většinou na ni dostanu sponsorský dar a za jejich prodej, stejně za to divadlo, co si napíší a kamarády zahraji také nezbohatnu. Ale i na divadlo dostanu, nemyslím, že málo. A mohu to dělat co chci
Díky tomu listopadu 1989 a následným měsícům, kdy se rozhodovalo, jestli bude nějaký obrozený socialismus, nebo aspoň něco, co se podobá kapitalismu a svobodě. O socialismus jsem nestál tehdy, nestojím o něj ani dnes. Stačí mi, co mám, víc nepotřebuji. Protože mám přesně to po čem jsem do svých třiceti devíti let toužil. I díky lidem, kteří ač nemusí, mi na mou zábavu přidají ze svých peněz. Jen tak. Jo jo.