Motto:
Pan Jílek provokuje a má to rád. Čte knihy a doufá, že v nich najde to co nemá.
Motto:
Pan Jílek provokuje a má to rád. Čte knihy a doufá, že v nich najde to co nemá.
Část komentáře, který je pod jedním blogem, mě navnadil svou pravdivostí. Ano, čtu knihy a hledám v nich, co nemám, co neznám. Číst knihy, které mi poskytnou jen co vím, považuji za zhůvěřilost.
Znám lidi, kteří sice mají takzvaně všechno. Tihle, co mají všechno, dávají najevo všem těm, co přiznávají, že se potřebují vzdělávat, dozvídat se věci, které neznají, jako já jsem například nevěděl o nejlepších běžcích světa Tarahumarech, nebo jak žijí lidé ve východním Středomoří, (jak popisuje jen tak mimochodem velmi poutavě Taleb, že jsou hlupáci.
Dát najevo nevědomost, je pro mnohé, z těch, co dávají najevo svou vševědoucnost, mimochodem většinou mírně životem deprimované jedince, něco neúnosného. Zjistí-li nějakým omylem, že udělali chybu, je to pro ně katastrofa.
Nejistého člověka nejsnáze lze poznat podle toho, že nikdy nedá najevo, že neví, že se zmýlil, neřekne, „má chyba.” O nic neprojevuje zájem, protože on přece už všechno ví. On jen chce aby ti druzí přiznávali své chyby, on potřebuje aby se ti druzí změnili.
Nečiní-li tak, způsobuje mu jejich způsob existence, soustavně a neodkladně potíže a problémy. Problémy na jejichž řešení musí využít všechny své kapacity. Lidé tohoto druhu, nejsou vůbec málo inteligentní, oni jen nejsou dost moudří na to, aby se zabývali sebou a ne těmi druhými.
Dokud jsem nebyl natolik moudrý, abych se zabýval sám sebou, svými potížemi, měl jsem potřebu se zabývat druhými, jejich změnou, jejich „hloupostí” a omyly. Už jsem to psal několikrát, ale myslím, že neuškodí, když zase zopakuji.
Za ty roky, co dělám terapeuta, mě vždy nejvíc fascinovalo, jak lidé, na které by si nikdo nevsadil a ni pětník, díky své touze si zlepšit život, se ti lidé začali zabývat dostatečně dlouho a dostatečně usilovně sami sebou, aby se nakonec stali průvodci životem těm, co bloudí. Nejen jako terapeuti, ale jako podnikatelé, učitelé, řemeslníci, spisovatelé.
Odděluje jejich moudré chování, od všech těch ukňouraných, co si stěžují na sestry, které na něco zapomněly, manželky, co jim daly najevo, že už dál takhle ne, nebo propuštěných z práce za nespolehlivost, právě to poznání, že pokud jsou tam, kde jsou, tak jen díky tomu, jak žili, jak se chovali a došlo jim, že budou-li se zabývat chybami druhých jinak než, že je nebudou napodobovat v jejich racionalizacích, výmluvách na okolnosti a neúspěšném chování, pak se jim povede podstatně lépe, než se jim dosud vedlo.
Takže knihy čtu, hledám v nich, co nemám, co nevím, abych se dozvěděl a pokud možno použil ve svůj prospěch. Jestliže si myslím, že pro ty, co čtou tenhle blog by mohly být ty knihy prospěšné, dám vědět. Stejně tak, když zjišťuji, že cvičit jistým způsobem, chovat se jistým způsobem, se vyplácí, rovněž dám vědět. Každý z těch čtoucích má možnost, vzít, nebo nechat být. Nebo se vymezovat podobným způsobem, jako onen komentující.
Viděl jsem kdysi situaci, kdy mladý muž, který evidentně podle způsobu řeči se cítil ohrožený převahou krásné slečny, nafackoval ji. Měl za to, že ona se nad něj povyšuje. Nechápal, že ona se nad něj nepovyšuje, ona ho jen převyšuje.
Trochu extrémní příklad, ale velmi často k vidění. Téměř pod každým blogem, na každé libovolné diskotéce, či party, jak je zvykem dnes říkat. Lidé, kteří se podělí o svůj názor, sdělí svou zkušenost, jejich kotníky jsou okopávány těmi, či fackováni těmi, kteří jim v podstatně nesahají projevem a nápady ani k těm kotníkům.
Lidé se k těm, kteří těm, co je v jistou chvíli převyšují, mohou chovat několika způsoby. Jeden z nich je, že se zeptají na cestu, jak se do podobného stavu dostat, nebo se je pokusit shazovat. Useknout jim hlavu a ponížit je na svou úroveň, aby se v tom světě necítili tak osamělí, odmítnutí a nemilovaní.
Většinou se v blogu nezabývám lidmi, jako je president, nebo politici. Ale, pokud se president hodlal dostat do situace, že mu tisíce lidí dává červenou kartu a vyzývá ho, aby odstoupil pro své chování,tak mu jeho záměr vyšel. Jestli se diví, on i jeho příznivci reakci běžných lidí, pak má zřejmě problém on, nikoliv ti lidé. Nehodlám hodnotit, jestli řekl, něco správně nebo nesprávně, ale řekl to tak, že je prvním presidentem, co si takhle hloupě naběhl.
Naběhne-li si takhle člověk, který není v tak reprezentativní funkci, vyvolá většinou pobavený úsměv.Chce-li být president v roli toho, co vyvolává pouze pobavený úsměv, nechť tak pokračuje. Jistě se mu jeho přání splní.
Stejně tak vyvolávají pobavený úsměv, po chvíli rozčilování ti, kteří stále opakují, že jim druzí lidé nerozumí a proto mají ti, co nerozumí problém. Bohužel mají problém jen oni sami. Protože pokud potřebuji aby mi druzí rozuměli, pak musím formulovat tak, abych jim byl schopen sdělit, co potřebuji. Jinak totiž nedostanu nic. Ale zhola nic a budu jen tím, co pořád pláče.
Jak říkávala moje babička. „Tomu, kdo furt brečí, by měli přidat, aby měl proč brečet.” A že takový nakonec dostane na budku, je jisté, jako, že v tuhle chvíli na Barrandově prší. Jo jo.