Truc je špatný rádce

Včera jsem včas a řádně dorazil do práce a dozvěděl jsem se hned mezi dveřmi, že museli propustit dva pacienty, kteří se na vycházce napili, nepřiznali se, usvědčila je dechová zkouška a byli z toho d

Včera jsem včas a řádně dorazil do práce a dozvěděl jsem se hned mezi dveřmi, že museli propustit dva pacienty, kteří se na vycházce napili, nepřiznali se, usvědčila je dechová zkouška a byli z toho důvodu kázeňsky propuštěni. Ovšem pobavilo mě vysvětlení jednoho z nich, který na otázku, jestli je schopný si uvědomit z jakých důvodů se napil? Odpověděl: Chtěl jsem vědět jestli je ten alkohol tak hnusný, jak nám tady říkáte. Musím říct, že už jsem slyšel ledacos, ale takovou racionalizaci ještě ne. Pořád se člověk učí.

Chápu, že závislost umí svoje, konečně pokud se člověk nehlídá, nechá běžet svoje myšlenky, emoce, které ho rozjíždějí, pak skutečně dřív nebo později „se mu stane, že se zapomene.” Jo, dvacet šest let abstinuji a stále musím dodržovat pravidla, která mě chrání před recidivou. Pořád se jedná o to nepropadnout pýše, že po tolika letech se mám natolik pod kontrolou, že se nemůže nic stát. Pořád se necpat tam kam nemám, nevystavovat se příliš chutím, netrénovat se zvládat chutě v hospodě aby jak mýty tradují, se člověk posílil. Každý to máme trochu jinak, každý máme svá pravidla, co platí pro mne, to nemusí platit pro jiného, ale nikdo nejsme vyjmutý z toho zákona, který říká, že se musíme chovat podle své slabosti a nikoliv podle své síly, kterou většinou v případě drog nemáme. Máme jen možnost být od nich vzdáleni na bezpečnou distanc.

Já osobně udržuji radši větší, než menší. Už mě nebaví být hrdinou, který se trénuje. Spíš mě baví být tím v zpovzdálí, který nemusí vynakládat úsilí na zvládnutí zbytečně rozjeté chutě. protože, jakmile se tohle nechá rozjet, pak je velmi těžké celou situaci zvládnout. Většina těch, kteří se dlouhodobě „trénují” nakonec zjistí, že se to natrénovat nedá a přichází recidiva a většinou na takové úrovni, až je z toho debakl. Debakl, který je mnohem horší než ten první. Každý další debakl je horší. Pád je mnohem rychleší a škody mnohem větší. Někdy se podaří zastavit recidivu, dojít do léčebny, do terapie, ale ne vždy je záruka, že úspěch bude jako byl kdysi. Zmar z recidivy, pocit viny ze sebezklámání.

Zítra, vlastně už dnes, je svátek. 17 listopad. Nějak nemám chuť psát oslavné řeči, jen poznamenám, že jsem rád, že jsem jednadvacet let prožil ve svobodě. Vlastně jsem si vědom, že všechno, co jsem za posledních dvacet let prožil, udělal, bylo jen díky tomu, že byla ta možnost, která by asi za bolševika nebyla. Prohlížel jsem si dnes knížky, které jsem napsal a vydal a prohlížel jsem si i knížky, které jsem sice napsal, nebo lépe řečeno napsal jsem texty, které paní Valdaufová vydala jako pokračování „Chodec, koukání na život,” což byl první titul, jež ona vydala, s mým souhlasem i když bez smlouvy, tu jsme uzavřeli až pak. Na můj popud, aby byla chráněná. Jak jsem si je prohlížel, srovnával, cítil jsem nejen radost, ale i vztek a lítost dohromady.

Přesvědčením ke smlouvě, jsem si upletl bič na sebe. První knížka po počátečním nadšení, mě ukázala všechny chyby, kterých jsem se dopustil. Pak, když jsem začal uvažovat a vydání „Ze závislosti do nezávislosti„ zjistil jsem že paní Valdaufová nemá zájem o vydání této, pro mne stěžejní knihy, ale spíše o peníze, které jsem na ni sehnal. Během dvou měsíců jsem sehnal 100 000 Kč. vydavatelství mělo představu, že peníze poskytnu bez jakékoliv kontroly k volnému nakládání. Což jsem rozhodně neměl v úmyslu, protože jsem nechtěl dotovat něco, čemu už jsem ani trochu po předchozí zkušenosti nevěřil.

Požadavek abych převedl 100 000 Kč na konto firmy Coren mě pobavil. Pobavil a zároveň jsem si začal uvědomovat, nakolik se naše zájmy se rozcházejí. Peníze jsem pochopitelně nepřevedl, protože jsem nad nimi nechtěl ztratit kontrolu a podle vyúčtování, které mi paní Valdaufová předkládal jsem pochopil, že bych současně s vydáním knihy, platil i její soukromé návštěvy pizzerie, kvalitní vína atd. Což jsem neměl vůbec v úmyslu. Nemám nic proti návštěvám pizzerie, nebo proti tomu, že někdo pije kvalitní víno, ale nemíním shánět na tyhle požitky peníze od sponzorů. Konečně musel jsem se docela angažovat. Bohužel paní Valdaufová mi tyto položky do vyúčtování dala a s vážnou tváří tvrdila, že si to mohu dát do daňových nákladů.

Což o to, lidé mohou něco zkusit a mohou zjistit, že to nejde. Měl jsem v úmyslu vydat „Ze závislosti do nezávislosti“ a vydat ji jinak s jiným grafikem, než „Chodce” a narazil jsem. Narazil tak, že jsem přestal mít zájem spolupracovat na vydání Chodce. Navíc dáma pod přezdívkou „Kuala” neodvedla práci jak jsem si představoval, tiskárna také nic moc, výmluvy paní Valdaufové, že žádná distribuční společnost nemá zájem distribuovat knihu Chodec, koukání na život, se ukázaly jako nepravdivé. Tohle vše, mě vedlo k rozhodnutí vydat druhou knihu v nakladatelství Jany Krupičkové.

Stáhl jsem co bylo hotové, nakonec z toho hotového jsme nepoužili nic a začali jsme znovu. Pouze mě to stálo peníze, které jsem zaplatil za práci, která byla nakonec k ničemu. Také zkušenost. Najednou nebyly potíže. Ani s grafikem, ani s tiskárnou, ani s korekturou. I když ta mohla být lepší. Ale během dvou měsíců, byla knížka připravena do vydání. Všechno co nešlo, najednou šlo. Stále jsem se s paní Valdaufovou jako vydavatelkou nechtěl zcela rozejít, rozhodně ne ve zlém. Měl jsem na paměi, že nejen ona byla nezkušená, stejně jako já, co se vydávání knih týče, ale nemínil jsme opakovat stejné chyby.

Uskutečnilo se nakonec setkání, kde jsem se pokoušel domluvit na nějakém kompromisu. Kdy by firma Coren vydala „Chodce, my Závislost a nějak by se vše propojilo. Leč jednatelka firmy Coren se hrubě urazila při setkání s Janou a odešla velmi nasupena z jednání. Nakonec jsem odstoupil od smlouvy, leč protistrana odmítla moje odstoupení akceptovat aby za rok vydala bez mé autorské korektury, další tři knihy, ve stejně nekvalitní obálce s fotografiemi, které byly moje, a použila je bez mého vědomí a souhlasu.

Což, s tím bych se snad i smířil, ale ta kvalita, Děs běs. Mám ty knihy a vlastně jen se na ně podívám, na barvy obálek, fotografie na nich a jsem znechucen. Jsem znechucen, že je na něčem takovém moje jméno a moje fotografie. Dobře jsem pochopil při jednom jednání s grafičkou, že touhle cestou jít nechci a finanční požadavky té dámy hrubě přesahovaly její schopnosti.

Vydavatelka, zdůrazňovala velký finanční výdej, na vydání brožovaného titulu. Uváděla, že investovala do vydání „Chodce„ velké peníze. Zvláštní je, že za tu samou cenu, kterou údajně investovala do brožovaných titulů, jsem měl dvě kompletní vázané knihy,„Ze závislosti do nezávislosti” a k tomu „Svobodní v bolesti.” Obě mají krásný mají vzhled. Bez problému se obě knihy, které jsem vydal v krátké době za sebou distribuovaly, žádné potíže s distribucí, prodávaly se a prodávají a k tomu přibyla další.

Paní Valdaufová, mi slibovala, že napřed vydá, jak ona ráda říká, „Dílo Chodec.” Tedy mé blogy z roku 2006, jež mi mělo vydělat na Závislost. Dodnes si říkám, že jsem dobře udělal, že jsem ji nesvěřil ty tři další knihy k vydání. Doplatil bych na to a peníze od sponzorů, při obchodním talentu paní Valdaufové by zmizely bez řádného výsledku. Možná bych měl dvě další brožované knihy, které bych se styděl někde ukázat. Rozhodně bych nedělal vítání takové knihy v městské knihovně. Kam přišli sponzoři, lidé se zajímali, akce to byla moc hezká. Pavel Žďárský přivedl i členy městské rady, přišlo mnoho kamarádů. Neumím si představit, že bych tohle měl od firmy Coren.

Takže, když jsem si na webu firmy Coren, četl paní Valdaufovou sepsanou historii vydání „Díla Chodec„ nestačil jsem se divit. A když jsem nakonec viděl kompletní dílo, zhrozil jsem se. Nebudu zde vyvracet tvrzení paní Valdaufové, to udělám jinde, ale jak říkám, jedna zkušenost mi stačila, aby mě poučila, a vzhled knih mě potvrdil, že rozejít se s nakladatelstvím Coren bylo jedno z mých dobrých rozhodnutí.

Truc paní Valdaufové, vydat knihy bez mé korektury a souhlasu po mém odstoupení od smlouvy, jsem bral jako truc a její velmi špatné rozhodnutí. Způsob prodeje, způsob distribuce, prezentace knihy i na webu firmy Coren, to vše jsou nešťastné počiny. Vážně je mi líto, že si jednatelka firmy Coren nedala říct od Jany, která ji nabízela pomoc a podporu. Mohlo být vše jinak, knihy mohly vyjít ve zcela lepší úpravě, za méně peněz a neprodělal by nikdo. Protože s penězi sponzorů by byl hřích prodělat.