Mám na iMacu asi 800 giga volného prostoru, tak jsme si dnes hrál ze Solarisem a OpenIndiana.
Mám na iMacu asi 800 giga volného prostoru, tak jsme si dnes hrál ze Solarisem a OpenIndiana. Obojí jsem nainstaloval jako virtuální mašinu do VMware Fusion, což jsem nedávno udělal i na PC,tam do Virtualboxu, ale PC mám u Rity, protože ten úžasný Acer, který jsem nedávno spravil pěstí, (není nad dobře mířený úder)sice funguje, ale je pomalý, seká se a nějak jsme naznal, že mít vedle sebe jeden sedmadvaceti palcový monitor a dvaadvaceti je zbytečný luxus na jednom metru čtverečním. Takže iMac u sebe, PC u Rity a Macbook v práci. Takhle mazaně to mám rozdělený. S tím, že Macbook občas sebou beru někam na cesty.
Hrál jsem si s tím celý dopoledne. Stejně největší nostalgii zažívám u Solaris 10. Moc se na něm toho provozovat nedá, všechno na něm zprovoznit je docela dřina, ale mám ho rád. Taková ta ničím nevysvětlitelná záliba. Líbí se víc než OpenIndiana. Tam se toho dá provozovat víc, není nutné provozovat tolik Blastwave, ale nejsem programátor, takže pokud si chci jen tak z plezíru přehrát muziku, nebo film, vždy to nějak nastavím a pokochám se systémem, který je sice starý, ale pořád má dost dobrých kvalit ve stabilitě. Trochu je mi líto, že Sun koupil Oracle, myslím, že tím odešlo další z legend IT. Podobné jako v automobilovém průmyslu, když odcházejí značky.Tak se mi zdá, že je škoda, že i takový gigant jako byl Sun skončil a byl pohlcen.
Dnes když je výročí sedmnáctého listopadu,a vede se leckde diskuse, o komunistickém režimu, o jeho vyspělosti, si uvědomuji kolik jen na uzemí Čech a Moravy bylo do roku 1938 automobilových značek. A kolik jich je dnes. Tehdy, Walter, Škoda, Praga, Tatra, Aero a další. Už jen to svědčí o vyspělosti předválečného průmyslu. Po druhé světové válcce, bylo Československo jediné z takzvaných socialistických zemí, které mělo své vlastní automobilové značky. Pozůstatek první republiky. Na konci komunistického panství, zbyly dvě osobní. Tatra a Škoda. Obě značky zastaralé, na západním trhu celkem neprodejné, s posměšnou přezdívkou DoDo. „Dodělej doma.” Ještě pamatuji doby, kdy na auta byly pořadníky, dávaly se úplatky. Západní vozy se většinou dovážely jako ojetiny. Snad jen některé francouské vozy, jako Renault, Simca a potom italské fiaty, jak šestistovky tak osmsetpětky.To vše se dováželo v malém počtu kusů. Ovšem to divadlo kolem nich.
Jo „komunistický ráj.” A tohle bylo se vším. Televize, videa, počítače, magnetofony, pračky. Nejen automatické. Kdo měl měl něco ze Západu, byl počítán mezi honoraci. Já jsem osobně si nikdy auto pro sebe nekoupil, ten si kupovaly moje ženy. Nijak jsem nikdy netoužil mít řidičák. Takže jsem zvyklý na ženy řidičky a nemám s tím žádný problém. Ale jak už jsem řekl, nejhorší bylo, že jsem měl možnost porovnat životní úroveň na Západě a u nás. Pro ty co se narodili kolem devadesátého roku, by asi bylo překvapením, co všechno nebylo tady a jinde bylo. Co zde byl luxus, na západ od hranic byla samozřejmost. Čtyřicátníci, ti už si pamatují víc. Ale někteří rádi zapomínají.
Takže poznámka, kterou jsem četl v jedné diskusi, že za komunismu, byla v Čechách a na Moravě nejvyšší životní úroveň jakou jsme v sedmdesátých a osmdesátých letech zažívali, byla přesná, jen ji nesměl nikdo mít možnost tu životní úroveň porovnat se Západem. O což se soudruzi pilně snažili. Ostnatého drátu bylo vždycky dostatek. Po roce 1989 se ukázala holá pravda. Z rozvinuté země se během čtyřiceti let stala rozvojová země, která teprve nedávno byla vyjmuta ze seznamu rozvojových zemí. Zbrojní průmysl, vyráběl licenční zastarale sovětské zbraně, těch vlastních jsme jako bývalá zbrojovka Evropy měli pomálu. Nebyli jsme konkurence schopní, možná v jednotlivostech. ale rozhodně ne v celku.
Buďme upřimní. Máme opravdu v současnosti na to, abychom byli něčím víc než montovnou? Pochybuji. Jestliže nás technologicky předstihly asijské země jako i Čína, Korea, o Japonsku nemluvě, a další, pak se musíme smířit s tím, že je doma aspoň to co je.Sioce krizi celkem zvládáme, ale ne zas až tak se svým zbožím. Možná se jednou dopracujeme, někam dál ale v současnosti, jste jen tam kam patříme. Jednotlivé produkty, které jsou domácí provenience a jsou na světové úrovni, nás jednoduše nezachrání. Chybí nám těch čtyřicet let, které jsme ztratily během budování socialismu i s „jeho jistotami.” A to už trvá dvacet let a stále ještě nejsme schopni se postavit na ono místo, kde jsme byli kdysi. Nebo se aspoň tomu přiblížit. Stěžovat, pokud máme na co, tak jedině na sebe.
Ale abych si jen nestěžoval, i tak se mi ten režim líbí. Zastupitelská parlamentní demokracie mi vyhovuje, ti převlečení komunisté pomalu definitivně odcházejí, i na těch lukrativních postech, kam nalezli převlečeni za demokraty a pomalu a jistě se situace stabilizuje. Jsme svobodní, a pokud jsme svobodní, máme život ve vlastních rukách. Nakonec je vidět, že nikde v Evropě v posledních volbách nezvítězily socanské slibotechny. Už se ozývají i odpůrci multikulturalismu, ekologismu a jiných podivných levicových formací. Bohu díky.