Kdysi jsem napsal třídílné pojednání o strategii mlčení, které se dá využít při sporu, kterého se nechcete nijak zúčastnit.
Kdysi jsem napsal třídílné pojednání o strategii mlčení, které se dá využít při sporu, kterého se nechcete nijak zúčastnit. Vyšel v mé knize „Svobodní v bolesti.” Popisuji v ní jak se vzdálit, co poskytuje mlčení, když se druzí lidé pokoušejí s námi vést spor. Spor, který nám nevyhovuje. Na textu bych ani po více jak dvou letech nic nezměnil. Jen jsem uvědomil, že ne každému vyhovuje, ukončit spor, mlčet sklízet negativní emoce, které takové mlčení spolehlivě v protistraně vyvolává. Stále platí zásada, které se držím a ta zásada zní. Spor se nedá vyhrát, pouze zastavit. Ale můžeme zvolit dobu a místo, kdy spor zastavíme. V čem je tahle strategie důležitá si ukážeme v dalším textu.
Konzultoval jsem od napsání „strategie mlčení” s mnoha lidmi jejich zkušenost s touto strategii. Většinou ji chválili, měli potěšení, které jim tahle strategie poskytovala, ale vždy popisovali, že jim bylo velmi dlouho nepříjemné snášet urážky, které jim protistrana sdělovala. Chápal jsem je. Ne všichni lidé projdou desenzitací, které poskytuje nejen skupinová terapie, ale třeba výcvik v asertivitě, aby dokázali dlouhodobě snášet útoky na svůj vzhled, chování, hendikepy, které jako lidé máme. Ne všichni mají odolnost terapeutů, kteří jsou léta školeni a cvičeni rozumět motivům, těch urážejících, zesměšňujících, ponižujících a to někdy formou, které se zdánlivě nedá nic vytknout.
Ne každý si uvědomuje, že nemusí nic vysvětlovat, že jsou otázky na které nemusí odpovídat, že mnohé co je k nim směřováno je má vyviklat z rozhodnutí k mlčení. Nebo jim zabránit v konání, které vlastně ty lidi neohrožuje na životě nebo zdraví. Jen si třeba někdo myslí, že je majitelem nějakého prostoru, protože má jakési vydržené právo. Ačkoliv majitelem je někdo zcela jiný. Takže se pokouší určovat pravidla. Rozhodovat co je správné a nesprávné odvolávat se na tradici, nepsané dohody, které samozřejmě interpretuje on.
Zažil jsem něco podobného zhruba od března letošního roku až o dnešního dne na serveru ABClinuxu. Našlo se několik jedinců, kteří postupně od mírných projevů nespokojenosti přešli k hrubým urážkám, s počtem a obsahem mých blogů, které jsem tam umístil a v nichž jsem projevil svůj názor na společenské události, chování některých komunistických intelektuálů, zadlužování země, pohled na historii, vztahy mezi lidmi.
Blogy na tomto serveru už dávno a zdaleka nejsou čistě linuxové. Každý kdo má zájem, píše o cestování, chovu koček, historie druhé světové války, antikoncepce, problémech s pedofily atd. Plus ty odborné. Takže, když mě někteří jedinci nevybíravým způsobem začali vyhánět, osočovat, posmívat se, pochopil jsem, že pro mnohé jsem těžko přijatelný svým věkem, pohledem na svět a ač je nijak v blozích nepadal, nehodnotil, pouze jsem sděloval svoje názory, na vztahy, svět, cestování, občas i něco linuxového jsem přidal. přesto si to slíznu. Ne od všech, ale od některých důkladně. Brzy se tam sformovala skupina anonymů, kteří se rozhodli, že mě z onoho webu vypudí.
Jak už je známo z mých dřívějších textů, pokud se proti vám zformuje „opozice” takového druhu, vždy se najde koalice, která se více či méně postaví na vaši stranu. Tak se i stalo. Tohle pravidlo je nutné mít na paměti, pokud se rozhodnete, že povedete spor, nebudete mlčet. Dává ta koalice sílu. Což bylo přesně to, k čemu jsem se rozhodl. Nemlčet, klidně do onoho sporu s těmi, kteří ač nebyli majitelé, se chovali na onom webu jako majitelé, jako ti, kteří určují pravidla. To byl celý můj motiv. Nedám se vyhnat jen proto, že se někomu nelíbí mé blogy, které se ho ani netýkají.
Navíc v té době začaly na můj server docházet moje přítelkyně Marcela, Milada a má partnerka Rita. Což vyvolalo velikou nevoli, a několik jedinců se k nim začalo chovat naprosto nehorázným způsobem, až jsem jednomu pohrozil pár fackama. Což samozřejmě na rozdíl od osobního setkání situaci neuklidnilo, ale kulminovalo. Začaly padat stále horší a horší nadávky a podle všech pravidel manipulace jsem byl tím, kdo byl obviňován z eskalace napětí. V tomto bodě jsem si uvědomil jednu věc. Z tohoto sporu nechci odejít, tedy ne dříve, než budu mít pocit, že jsem nebyl vyhnán, a že si volím čas odchodu.
Začal jsem si pro sebe zpracovávat strategii vedení sporu. Podobné jako když se učíte sebeobraně, nechcete se dát vyhnat z domu, z tramvaje, máte pocit, že pro vaši sebedůvěru a sebevědomí je mnohem přijatelnější se bránit, než jen odejít s pocitem spráskaného psa, kterého vyhnali z domu jen tak, protože se někomu chtělo. Znelíbil se několika členům rodiny a tedy půjde. Takže jsem opustil chování a komunikaci, kdy jsem trpělivě vysvětloval, ohrazoval se, žádal o porozumění. Pochopil jsem, že někteří anonymové jsou lidé, kteří mají se mnou nevyřízené účty odjinud a zkouší si je vyřídit. Samozřejmě atmosféra nebyla příjemná, stálí návštěvníci byli nespokojení z vedením diskuse pod mými blogy, někteří počtem blogů, protože jsem se rozhodl, že tam v rámci vedení sporu umístím každý den jeden starší blog, který jsem už dříve publikoval jinde.
Opustil jsem vstřícné chování a pamětliv pravidla, že na úder, je nejlepší odpovědět stejnou intezitou úderu, ne větší ale stejnou, jsem začal urážky oplácet. Jednoduše jsem se rozhodl opustit asertivní chování, začal stejným způsobem manipulovat, vyvolával jsem emoce a začal se celou situací bavit. Ne tak moji protivníci. Ovšem, v momentě, kdy se dostanete do pozice bavících se, jste ve výhodě. Diskuse pod mými blogy, se rozrůstala, urážky se stupňovaly, protovníci jeden po druhém odpadali.
Někteří přestali komentovat, další sem tam občas a jen pár nejvytrvalejších jedinců se mě pokusilo zasáhnout podle jejich mínění na nejcitlivějším místě, a tou byla rodina, když to nestačilo, přidali vzdělání a závislost. Protože mám všechny tyhle věci dávno vyřešené, čelil jsem těm útokům, celkem z úsměvem na rtech.
Pokračoval jsem v oplácení, kopírování blogů, vybíral jsem takové o kterých jsem předpokládal, že dají mým protivníkům nějakou zbraň proto mě do ruky. Zbraň do ruky a možnost urážet. Tahle strategie víc a víc vystupovala negativní chování některých anonymů, kteří ztratili veškeré zábrany a stupňovaly své útoky proti mě i proti dámám i těm, kteří mé blogy přijímaly dobře. Soustředil jsem na sebe pozornost a sledoval, co se děje. Urážky jsem nebral osobně, podle nich jsem určoval míru emocí jednotlivých účastníků. Nedal jsem nic na výzvy těch „rozumných,” kteří mě vyzývali abych odešel.
Vždy jsem odvětil, že jsem nic neprovedl, pravidla neporušuji, v blozích nikoho nenapadám, jen si prostě nedám líbit urážky jednotlivců, kteří se pokoušeli mluvit za všechny. Další pravidlo. Nikdy nikdo v takovém shromáždění nemluví za všechny. Vždy se najde někdo, kdo s vámi utvoří malou koalici, když „mluvčí se pokouší říci. „My si tady myslíme, my chceme.” Vždy se ozve jeden dva, kteří tomu mluvčímu, se kterým většinou mají svůj vlastní spor, řekne. „Sklapni za mě nemluvíš, mě se to co dělá, píše, říká, líbí.” Takže jsem postupem času mapoval situaci a věděl jsem kdo je asi na mé straně, kdo je proti mě, kdo se neúčastní. Bylo dobře, že přátelé, kteří stáli na mé straně pochopili, že se skutečně bavím tím dlouhotrvajícím sporem a dokonce si na takhle vedeném sporu ledacos uvědomili. Ale o tom až zítra. Tohle není jen na jeden blog.