Pocit viny jako degradace

Trochu se zastavím u komentáře pod posledním blogem. Sice jsem na něj odpověděl, ale myslím, málo.

Trochu se zastavím u komentáře pod posledním blogem. Sice jsem na něj odpověděl, ale myslím, málo.

Velmi často manželky pacientů, hlavně alkoholiků se chtějí rozvést. Nijak se tomu nedivím protože roky života se závislým nejsou žádný med. Mnohé rozvod uskuteční. Uleví sobě i dětem. Nemají důvěru, nemají k ní ani důvod. Většina pacientů po absolvované léčbě neabstinuje. To je fakt. Takže pokud se rozvedou, většinou si uleví. Část těch pacientů, kteří se rozvedou a nebo jsou vyloučeni z rodinného kruhu abstinuje. Dávají si do pořádku život, staví se na nohy ekonomicky, pokoušejí se navázat kontakt s rodinou s dětmi. Některé manželky i přes tuhle skutečnost nemají dost velkou víru, mají strach, pochopitelný strach. Některé i přes svůj strach si dokáží všimnout, že bývalý manžel prosperuje. Dávají najevo, většinou skrytým způsobem, že by jim návrat exmanžela nebyl proti mysli, ale zároveň onen skrytý zájem bývá až tak skrytý, že exmanželům uniká. Zase na druhou stranu pokud chodí do terapie, přinesou tuhle situaci do skupiny, většinou skupina dokáže skoro přesně určit jak se věci mají.

I v tomhle případě tomu tak bylo. Skupina přesně uhádla motivy i ekonomickou situaci exmanželky, dokázala porozumět jejímu chování a srozumitelně sdělit klientovi o co jde. Takže on se dál choval tak aby mohlo dojít k opětovnému sloučení rodiny. To že do celé situace vstoupili rodiče manželky bylo celkem logické. Ano bojí se o dceru, bojí se o vnoučata, nemají víru ve změnu. Z lidského hlediska je tohle všechno pochopitelné. Jenže tohle zažívají ve větší nebo menší míře všichni rodiče. Děti odcházejí a rodiče se bojí.

Pisatelka komentáře píše mimo jiné: Fungovat jako manžel – schůzky u něho. I jako otec – navštěvovat děti.Výlety,vycházky, kino a třeba i společné nákupy. To by jeho ženě mohlo pomoci oheň trochu uhasit. Rodiče teď trpí pocitem, že zachraňovat se má zákazama. Kdyby viděli, že je dcera spokojená, děti šťastné a „klient“ že se drží, třeba by povolili, dala bych jim šanci.

Z komentáře jasně plyne spoluzávislostní myšlení o jakési pravomoci dovolovat případně zakazovat. Dospělí lidé si z mého hlediska nedají ani dovolovat ani zakazovat. Ani od svých rodičů. Dospělá dcera totiž ví, co je pro ni nejlepší a ví, že manželství není na zkoušku. Rodiče dcery jednoduše nemají žádné právo určovat kdy a za jakých podmínek se budou manželé stýkat. Prostě dcera ví, že manželství bud je nebo není. A manžel opravdu nemá žádnou povinnost podstupovat zkoušky rodičů manželky. Nebo respektovat jejich zákazy, či příkazy. Může se dohodnout se svou ženou, jaké chování ona od něj vyžaduje, co ji bude stačit k získání důvěry, protože i v terapii se pracuje s tímhle motivem. Ale v žádném případě nesmí dovolit aby do jejich vztahu vstupovala třetí strana i třeba s těmi nejšlechetnějšími i úmysly.

„Šlechetné úmysly” rodičů se obracejí proti dospělosti dcery, která podléhá manipulaci, že její rodiče jsou ti, kteří vědí lépe než ona, co je pro ni dobrého, podléhá manipulaci, že rodiče mají právo vstupovat do jejího života a určovat její priority a dokonce i míru rizika, které je ona ochotná podstoupit. Pokud tak činí, vzdává se ona dcera práva na rozhodování o svém životě, dokonce a to je důležité, vzdává se práva na své chyby, na své omyly a na možnost se z nich poučit. Pokud mají chyby a omyly nějaký smysl, tak ten, že poskytují právě tu možnost osobní zkušenosti.

Exmanžel může říci: „Ano budeme se nějaký čas stýkat u mne, ale jen nějaký čas, budu chtít vědět jestli je to manželství na dálku trvale, nebo má nějaký omezený čas.” Jestliže dostane vyhýbavou odpověď, pak klidně může zvážit zda a nakolik mu takové manželství vyhovuje. Udělá to z jednoho důvodu. Pokud by tohle měl být setrvalý stav, dostává informaci, že je považován za méně cenného a jeho hodnota jako člověka je nižší. Navíc o jeho hodnotě ještě rozhodují rodiče exmanželky. Přistoupí-li na tyhle podmínky, degraduje sám sebe. A snižuje svou cenu. Žena svým pokusem o sblížení dává najevo, že má pro ni cenu, jako otec i jako partner. Z těchto informací muž vychází a najednou vidí, že je vše jinak, než se mu mnohdy pokouší sdělit jeho okolí, pracující s pocitem viny.

Okolí abstinujícího závislého velmi často používá „pocit viny” k manipulaci a tím i získání jakýchsi výhod. Prochází-li klient terapií, kde se pracuje se vztahy jako základem terapie, pak se dozví, že je stejně hodnotný jako partner, protože má jako partner svou cenu a tedy nemá žádnou povinnost se nechat vydírat svou minulostí. Rozumí tomu, že se bojí žena, děti, rodiče ženy, případně kolegové. Tomu všemu může rozumět, ale zároveň je si vědom i své ceny. Pracuje na sobě, nečeká uznání, stará se o svůj život, aby se mu vedlo lépe. Tohle chování má pro něj jednu cenu. Je samostatný a ví, že je schopný být na vlastních nohou. Na rozdíl od své exmanželky, která potřebuje buď jeho, nebo rodiče, případně někoho jiného, aby dokázala udržet životní úroveň a zároveň úroveň svých dětí. Je mnohem pro ni obtížnější najít muže, který by ji byl nejen partnerem, ale i případným dobrým společníkem pro její děti.

Cena jejího exmanžela spočívá mimo jiné, také v tom, že je jediným mužem, kterého pravděpodobně nemusí přesvědčovat k lásce ke svým dětem. Jen málo abstinujících mužů hodlá opustit natrvalo svoje děti. Často terapie probíhá na téma, jak se setkat se svými dětmi. Bohužel pro exmanželky, které kladou nesplnitelné, nebo velmi těžko splnitelné podmínky, najednou zjistí, že exmanžel, který překonává potíže s jeho růstem nemá najednou zájem si přidávat ještě další potíže, které pouze snižují jeho cenu, jemu samému toho neposkytují jako druhé straně je jinde víc oceněn. Je-li v situaci, kdy je vše málo, pak jinde zjistí, že co nabízí je víc než dost.

Tohle riziko mnohé exmanželky usilující o návrat podcení. Hrají hru: „Snaž se a pak se uvidí.” Aby zjistily, že není s kým hrát. Exmanžel je jinde. Takže v tom momentě zjistí, že překročily hranici únosnosti svého exmanžela. Pár takových případu jsem zažil a nebyla to pro ty exmanželky nijak příznivá emoční situace. Najednou zjistily, že děti mají pro exmanžela stále vysokou hodnotu, leč jejich cena klesla na nulu. Můžou mít ti, co rádi pracují s pocitem viny, nějakou představu o morálce, ale nikdo nemá povinnost dodržovat představy o morálce druhých a zažívat při jejich dodržování pocity ponížení. Což je totiž jediným výsledkem práce s pocitem viny, vyvolávání minulosti při vynucování všech množných i nemožných požadavků.