Natáčel jsem včera po dlouhé době v ČT, v pořadu, „Rodina a já.” musím říci, že takovou atmosferu při nátáčení tohoto pořadu jsem za víc jak dva roky nezažil.
Natáčel jsem včera po dlouhé době v ČT, v pořadu, „Rodina a já.” musím říci, že takovou atmosferu při nátáčení tohoto pořadu jsem za víc jak dva roky nezažil. Byl o závislosti, spoluzávislosti a sešli se tam lidé, kteří měli k pořadu skutečně co říci. Nebudu vyprávět obsah, až tenhle díl poběží, dám vědět a myslím, že bude stát za to ho shlédnout. Sám jsem zvědavý na to jak ho Alan sestříhá, protože ten se mu bude stříhat těžko. velmi těžko. Je tam od hostů spousta důležitých informací a jestli se něčím málo osobně pochlubím, tak tím, že Eva, host pořadu, řekla na mou adresu, že když jsem mluvil, měla pocit, že mluvím o ni protože jsem přesně popsal, jak myslí a co prožívá. Bodejť bych nevěděl. Mám toho za sebou dost a dost.
Nějak jsem v poslední době televizi vypustil z mysli. Mám spoustu práce a zatím se nijak netrápím, jestli bude příští rok „Vyvolávač emocí,” nebo nebude. V pondělí bych snad měl vědět něco málo blíž. Alan mi slíbil kompletně sestříhaný záznam pilotního pořadu a dodal, že on hodně stojí o to aby vyvolávač šel. Já také, jenže se nemíním nějak zvlášť vzrušovat tím jestli bude nebo nebude. Život na něm nestojí. Udělal jsem co jsem mohl, živit s e mám čím, hlady nebudu, práce mě baví.
Mnohem důležitější je pro mne, že se poznaly mé dvě dcery, Katka a Babeta, byli jsme v neděli na návštěvě společně s Babetou u Katky, bylo to hezké odpoledne, Vojtěch nám dělal kulturní program, děvčata si povídaly a já si tak potichu prožíval odpoledne radosti. Jednoduše, mít místo dvou dcer tři dcery, je bezva. Tak jsem si právě říkal, když jsme pak šli od Katky, že kdyby se mi letos nic jiného nepovedlo, než tohle, tak je to stále víc než jsem čekal.
Rok pomalu končí, měl bych dělat bilanci, ale nějak tuhle čuinnost nepovažuji za důležitou. Odvysílal se seriál, ještě něco je k vysíání, vydal jsem knížku, levice nevyhrála volby, takže v tomhle směru se mi ulevilo. Ulevilo, přestože kolem sebe slyším obavy z toho jak bude. To je právě ono. U budocnosti panuje vždy velká nejistota. Před nějakým časem bych si na to, že se setkám s Babetou nevsadil ani halíř a z ničeho nic vše dozrálo a stalo se. Stejně tak s budoucností státu.
Samozřejmě si nedělám iluze, že korupce okamžitě skončí, reformy se udělají, všichni s nimi budou souhlasit, nikoho nebudou bolet. takhle život nefunguje. Změny nejsou příjemné, lidé nemají rádi velké změny, raději se drží toho známého, podobně jako třeba ženy, které se rozvedou s alkoholikem, aby si našly dalšího. tedy pokud neprojdou terapii spoluzávislosti.
V poslední době zjišuji, že nemám nějaké zvláštní přání. Uvažoval jsem o tom, že si koupím nový iPhone 4, a nějak jsem ztratil chuť. Počítač mám a ne jeden a koupit si něco jen tak abych něco koupil se mi nechce. Rita chce abych koupil remosku, což je dobrý nápad, jen si nějakou vybrat. Jak brouzdám po internetu, vždy na nějakou úžasnou narazím. Každá skvěle peče a každá má vynikající vlastnosti. Občas si říkám, že mírný nedostatek vůbec není na škodu. Člověk vezme co je, zaraduje se že něco má a finito. Takhle mi to tržní hospodářství dělá těžký. Všechno je a všeho je nadbytek. Nejvyšší životní úroveň v celých dějinách státu.
Z toho důvodu mě dráždí ty kecy o chudých rodinách, co si musejí odříkat. Odříkat, jen nevím co si vlastně odříkají. Když vejdu do kteréhokoliv nákupního centra, tak narváno. Lidé nakupují na kila jídlo, vozíky nestačí svou velikostí a vždy mám pocit, že bude válka. Nakonec se ukáže, že vlstně je to jen na několik dní. Aby nemuseli chodit často nakupovat. Potkávám tam své „chudé známe.” tedy o ni o sobě jako o chudých mlúví. Jenže. Chudého člověka jsem už opravdu dlouho neviděl. Tedy podle mých představ chudého. To bych asi musel do Indie, nebo Afriky.
Tahle marxistická manipulace, Bohu díky už přestává fungovat. Více a více lidem dochází, že tahle doba je asi vrchol blahobytu. Dál už to jednoduše nelze vyšroubovat. To je právě to, co jsem zmínil s těmi hračkami, které si nějak nemohu koupit. Ne že bych na ně neměl, ale spíš nevím, proč je kupovat? nechci už si jen bohapustě vymýšlet. Nakonec, nejlepší je sledovat vnuka, děti, jak se smějí, jak přemýšlí o životě a jak vycházejí s ostatními lidmi. Je mi líto těch, co si pořídí jedno dítě. Mám čtyři, sice jsem ne vždy mohl být u jejich výchovy, ale vzpomínám, jak vlastně jsem ani s jednou ženou nijak zvlášť nepřemýšlel o tom jestli můžeme mít dítě. Prostě jsme si ho pořídili a díte bylo důvodem, proč zařídit byt, proč koupit nábytek a postýlku, dítě se narodilo a my se zařizovali. Nebáli jsme se jak je uživíme, protože nějak rodiče vždycky děti uživí.
Poslouchal jsem dnes na skupině příběh jednoho svého klienta, který po léčbě byl vykázán z rodiny, manželka na radu svých rodičů se ho zbavila. Časem přišla na skutečnost, že na prahu čtyřicítky se sama dvěmi malými dětmi to nebude to pravé. Klient abstinuje, pracuje, roste ekonomicky. Takže stal se pro ni opět zajímavým. Nakonec i to bylo jedním z cílů terapie. Vrátit ho do rodiny. Všechno šlo dobře, až na jednu maličkost. Tou „maličkostí,” jsou rodiče.
Nepřejí si návrat manžela své dcery. A ona je teď v ohni. Rodiče nabízejí jistotu, domu, zahrady, práce v blízkosti bydliště. Klient zas dává všechno ostatní, co od něj vždy žádala. Peníze, starost o děti a konečně i intimitu a sexuální život. Nejsou sice až tak mladí, ale vlastně se chovají oba nedospěle. On má možnost mít byt, který jsou schopni zaplatit. Není malý. Pro děti je v místě škola, on má práci a ona se svojí kvalifikací jí také najde. Jenže se ona bojí odejít s ním, a tak se scházejí v domě rodičů, jen když tam nejsou její rodiče. Což by mohla být docela legrace, kdyby to v jejich věku nebylo spíš smutné. Dospělí lidé, kteří se bojí osamostatnit.
Dělal na skupině jakési plány, jak si najde byt a budou spolu se ženou žít na dálku. Docela nás „pobavil.” Řekl jsem mu. „Jednoho dne, zjistíš, že se ti nechce přes celou Prahu, zrovna když rodiče tam nejsou. Jednoho dne potkáš nějakou jinou, co bude blíž a máš po manželství nadobro. Stejně tak tvoje žena. Rodiče jsou naživu, ale pokud ona bude preferovat rodičovskou jistotu a ty počítat, kolik ušetříte za nájem přiměřeného bytu, zda na ten nájem máš a ještě máš na všechno co si myslíš že potřebuješ, nakonec každý skončíte jinde a odnesou to ty děti. Jen proto, že máš strach jestli budete si žít dost na úrovni. Děti by měly být motivace aby ses snažil s nimi být, starat se jak se starat máš a ne čekat, až budeš mít všechno vyřešeno. Ach jo.
PS: a jestli někdo chce namítnout, že ona se bojí odejít s ním, protože mu nevěří, má pravdu. Ovšem budoucnost nikdo neznáme. A nikdo nevíme, jestli náhodou nějakým způsobem neselže ona. I takové případy pamatuji. Takže život je riziko a dokud ono riziko nepodstoupíme, nedozvíme se jak to všechno dopadne.