Když jsem dopsal Jolanu, říkal jsem si, že mám s tímhle žánrem celkem pokoj.
Když jsem dopsal Jolanu, říkal jsem si, že mám s tímhle žánrem celkem pokoj. Napsal jsem dvě knihy, zabývající se životem v abstinenci, k tomu jsem napsal hru „Fagot a Yesterday,” říkal jsem si: „Vystaráno.” Jak se ale ukazuje. Není. Sedl jsem k PC, otevřel editor VIM a začal psát. Použil jsem motivy a najednou se mi začal odvíjet skoro stejný příběh, ale ze zcela jiné perspektivy. On lidský život je takový nejen život, že se na věci můžeme dívat z různých perspektiv a skoro vždy uvidíme něco jiného, co tam bylo, jen jsme ono skryté neviděli
Na svých hrách zabývajících se psychoterapii, láskou a životem v abstinenci, zřejmě nezbohatnu. Stejně asi jako na svých knihách nijak závratně nezbohatnu. S tím jsem smířený. Ono chtít zbohatnout na takových tématech jde dost těžko. Navíc, když zas až tak neopěvují ten „úžasný život” ve střízlivosti a abstinenci a pokoušejí se ho ukázat, takový jaký je.
Bez zbytečné glorifikace a ještě zbytečnějšího popisu boje o nový život. Nějak necítím potřebu bojovat za střízlivost a abstinenci. Navíc život není o boji, ale o žití. Jednou jedinkrát jsem bojoval o přežití, to když mě jeden takový hoch přepadl zezadu a snažil se mě uškrtit. Přežil jsem, a ještě dnes si umím vybavit ten strach, který jsem v té situaci měl. To byla extrémní situace. Od té doby jsem nic takového nezažil. Naštěstí.
Vrátím se k těm knihám a textům. Je zajímavé psát hru a literatury a sledovat ty rozdíly a možnosti které ty zdánlivě stejné činnosti nabízejí. Mohu si představovat, jakým způsobem tohle vyřeším na scéně s prostředky, které k tomu mám, nebo budu mít. Spoléhat na diváka, že pochopí, umí si představit, má fantasii. Obávám se, že pokud budu jen vyprávět příběh, nic jiného totiž nehodlám, setkám se i s otázkou, co jsem vlastně chtěl říci.
V psychoterapii, když vyprávím příběh klientovi, nechám na něm, aby si z něj vytáhl, co chce. Pokud pochopí, co mu tím příběhem sděluji, dobře, někdy pochopí po svém, také dobře. Vyprávění příběhů má své kouzlo. Pro vyprávějícího a někdy i posluchače. O příbězích se dá mluvit s druhými lidmi, dá se v nich hledat smysl, dá se jim smát a stejně tak být i z nich smutný. Prožít své emoce a díky svým emocím pochopit, co v tom příběhu bylo, či nebylo pro mne důležité.
V příběhu o Jolaně a Týpkovi jsem si uvědomil, že vlastně je pro mne důležité žít podle svých potřeb. Věděl jsem tohle už předtím, ale tím jak jsem ty dva sobě podobné a zároveň tak odlišné příběhy psal jako knihu, zjistil jsem, že díky těm lidem, co jsem si vymyslel, dal jim tvář a osud, stejně jako ve Fagot a Yesterday Rousové a Kouteckému, vím, že lidská svoboda je jednoduše tím nejdůležitějším.
Pokud jsou lidé závislí, jsou připoutaní na něco, co je omezuje. Omezuje v tom, že jim vlastně nedává svobodnou volbu, pak nemají možnost udělat, co potřebují a co chtějí. Jindřich v Týpkovi se rozhodl pro lásku a studium, aby mohl se cítit jako rovnocenný partner. Jolana se rozhodla pro určitou míru samoty, do doby než se srovná sama se sebou. A Rousová se rozhodla, že Kouteckého doprovodí až na samý konec života a nepromarní tu lásku, co ji situace nabízí. Všichni se něčeho svobodně vzdali, aby mnohé, co chtějí a potřebují, získali.
Jeden můj známý viděl Příběh Kouteckého a Rousové jako promarněnou lásku. Myslím, že nebyla promarněná. Ji zůstala, a ona tu lásku ta Hana naplnila. Svým způsobem a podle svých možností. Právě když jsem ten příběh viděl v celku, došlo mi, že každý člověk má svůj způsob naplnění života, že je jen jeho a není nikomu nic do toho, aby soudil, co je dobré a co není dobré pro toho druhého.
Sice píši o něčem, co většina čtenářů neviděla, nebo nečetla, ale napsal jsem příběhy, která vyprávím a vidím v nich pro sebe tuhle rovinu. Jirka v něm viděl jen promarněnou lásku. Třeba si na tom příběhu uvědomí, že láska je něco, co se dá snadno ztratit, zničit a už neobnovit. Možná v tom nenajde nic. Možná.
Takže si vyprávím příběhy, literární nebo dramatickou formou a zdá se mi tenhle způsob existence jako skvělý způsob stárnutí. Co víc si člověk může přát? Asi by se našlo pár věcí, které si lidé mohou přát, ale pro mne jsou v tuhle chvíli ona vyprávění tím nejdůležitějším. A za týden vyrazím do světa. Jo jo.