Měl jsem včera zábavný, ale velmi náročný den. Jak svého času zpíval Karlík Gott ..to byl vám den.. Sice ne ve dvou, jako v té písničce, ale ve vícero obsazení.
Měl jsem včera zábavný, ale velmi náročný den. Jak svého času zpíval Karlík Gott ..to byl vám den.. Sice ne ve dvou, jako v té písničce, ale ve vícero obsazení. Dělal jsem kurs asertivity pro Dům dětí v Karlíně. Požádali mě, domluvili jsme se, bylo sice trochu víc papírů než obvykle, protože to prý platí z evropských fondů. Ale kurs byl pro profesionální i dobrovolné pracovníky s dětmi, takže jsem nabídku přijal. Přišlo sedmnáct účastníků. Tedy spíše bych měl říci dvanáct účastnic, pět účastníků. Skoro všichni do třiceti let. Mimo dvou vyjímek. Já se bavil, oni se bavili, tedy někteří. Někteří se sice přišli naučit, ale jak už bývá obvyklé, nechtěli se ani tak nic naučit, jako utvrdit, že jejich chování stačí malinko zdokonalit a potom už vlastně nic nepotřebují.
Tohle bývá pro mnohé lidi, kteří prvně přijdou na asertivitu problém. Mají sebe sami zafixované jako bezproblémové a najednou se ukáže, že existuje přímější komunikace, efektivnější komunikace a dokonce je to i komunikace, která není neslušná. Například při nácviku jak asertivně požádat o laskavost. To bylo řečí, že říci „chci” přece nejde jen tak. Jedna dívka s jedním mládencem stále prosazovali, takovou tu verzi „smím poprosit?”Co se v našich luzích a hájích stále a stále používá. Chtěli být slušní. Zeptal jsem se jich, co je na slovch „já chci” neslušného. Nevěděli, ale pořád jim to neznělo, pořád tam nebylo ono „kouzelné slůvko prosím. Jak říkali.
Debata běžela o komunikaci s prodavačem při nákupu. Zajímalo mě z jakého důvodu se pořád ptají zda smí poprosit. Co se stane, když jim někdo odpoví? „Nesmíte prosit!” Tyhle další věci. Mrzelo mě, že kurs nebyl aspoň na dva dny.Probere se stejný počet bodů, ale více podrobněji a lidé mají možnost do druhého dne vše strávit a více přemýšlet. Ale i tak tam bylo několik účastníků, kterým dost rychle došlo o co jde. Jeden poznatek se mi moc líbil. A to, když jeden muž při nácviku kdy se o laskavost žádá slovy „Chci vás požádat o laskavost„ řekl. Tohle, když někomu řeknu, tak mu tím vlastně dávám najevo, že on dělá něco výjimečného, něco, co opravdu nemusí, ale tím, že to udělá se dostane do pozice člověka, který neměl žádnou povinnost, leč přesto udělal dobrý skutek, jen tak, aniž by cokoliv očekával.”
Mám rád chytré, přemýšlivé lid a tenhle a potom ještě několik dalších, co celý kurs táhli tam pomohli navodit příjemnou atmosféru. Takže i ta samonasírací dívka, která byla stále v opozici, (na každém kursu jsou lidé spolupracující, lidé v těžké opozici a lidé, kteří jen poslouchají a do ničeho se moc nepletou) se nakonec usmívala a ledacos přijala. Párkrát jsem ji nadzvedl. Nakonec nejvíc tím, že jsem ji upozornil, že na rozdíl od ni, od 8.30 do 17 hodin jsem zůstal naprosto v klidu, nijak jsem s ní nešel do agrese, nejen s ní ale i s jinými, když se mnou nesouhlasili, takže ona se ode mne klidně může učit jak zůstat v klidu, zvládnout zátěžovou situaci a stačí, jen když mě napodobí.
A pokračoval jsem, kdežto ona je právě lehce a snadno nasírací. Sice je přesvědčená o své dokonalosti a slušnosti, ale v tuhle chvíli se na rozdíl ode mne, moc slušně ke mě nechová. V chvíli ji něco došlo. Takže řekla, že by byla zvědavá jestli bych to vydržel třeba týden. Ujistil jsem ji, že vydržel. Protože jsem v práci a v práci se ode mne očekává, že se chovám profesionálně. Za profesionalitu mě platí.Pak kurs skončil a k mému překvapení se ke mě připojila další krásná dívka, která mě doprovázela na Metro, musel jsem pádit rovnou z kursu na skupinu. Ale dívka byla z Tábora a chtěla se mnou probrat nějaké své osobní trable. Naštěstí jsem toho s ní cestou na Florenc toho moc neprobral, už jsem toho měl i tak dost, takže jsem ji vyslechl, na Florenci rozloučil a pádil na skupinu rodinných příslušníků, kde mě čekalo další kolo.
Nový člen, tatínek mládence, co fetuje, má invalidní důchod kvůlivá psychóze, je nesvéprávný, tatínek ve svých šest a šedesáti letech je navíc jeho zákonným opatrovníkem. To byla síla. Tady jsem si zase naplno uvědomil, co prožívají rodiče takových dětí. Víc než hodinu jsme hledali nějakou možnost jak prospět tatínkovi, který měl jedinou představu, že by někdo měl jeho syna zavřít do blázince aspoň na rok, tam mu z hlavy vyhnat myšlenky na fet, protože přeci existují léčebné postupy. Jo, on přemýšlel jak pomoc synovi, kterého miluje a zároveň nenávidí, protože jak stárne, je to pro něj čím dál větší břemeno. A já, jak mu pomoc, aby si aspoň trochu užil ve stáří klidu.
Pak už jen standardní terapeutická skupina, kde jsem klidně nakonec povolil jen takové tlachání, protože oni i já jsme neměli potřebu něco do hloubky probírat. Něčeho důležitého jsme se samozřejmě dotkli, ale nic moc. Někdy jsem rád, když mě takhle skupina nevědomky ušetří. I tak po návratu domů jsem tupě zíral na fotbal a přemýšlel, jestli si nemám najít nějaké méně namáhavé povolání, třeba lámat kámen ručně v kamenolomu. Tak jsem byl unavený, že jsem ze sousedkou nastoupil do výtahu. Ta se divila, že nejdu pěšky po schodech. Psychické vyčerpání skutečně navozuje i fyzické. Pak se na mě podívala pořádně a řekla. „Vypadáte opravdu unavený.” Fakt jsem byl.
Ale nestěžuji si, každý den není tak náročný a zase jsem měl včera pocit užitečnosti, protože ten kurs byl skutečně zajímavý i pro mne, jako na každém kursu, kde nepracuji s pacienty, ale s lidmi z různých oblastí. Dokonce se ho zúčasnil jeden vysoce postavený policajt, který ale docela se choval rozumně, až na to, že stále se pokoušel převzít velení, v čemž jsem mu úspěšně bránil. Na konci kursu připustil, že s tím má celoživotní problém, protože všude na školení, ve škole se snaží vést dialog s lektory a přednášejícími. Takže podle pravidla, „čím víc je kdo ukecaný, tím víc je zvyklý na okřikování a ono okřikování si nebere nijak extra osobně.” Čím víc mluvil, tím víc jsem ho okřikoval, brzdil a nijak jsem neměl úctu k jeho hodnosti a funkci.
Bylo to takové důležité měření kompetencí a byl jsem kompetentnější, takže mi nakonec povídal, že by bylo dobré, kdybych školil jeho podřízené. Že by se nebál, že bych se mezi nimi neprosadil. Má odpověď byla, „stačí se domluvit a zaplatit.Nejsem charita, ani pro policajty ne.” Prý to zváží a pokusí se něco v tom udělat. Tak uvidím. Ale musí se nechat, na policajta byl skutečně inteligentní. Tedy on je inteligentní i tak. A pokud se opravdu domluvíme, tak se má domněnka o jeho inteligenci jen potvrdí. 🙂 Jsem rád, když se nemýlím v lidech. A školit policajty by mohla být docela zábava.