Každý pátek mám v blázinci program, který pacienti nazývají „co týden dal?” A já sám pro sebe, „co bylo v uplynulém týdnu důležité?” Je to jeden ze tří programů, které mám jaksi propachtované, co jsem
Každý pátek mám v blázinci program, který pacienti nazývají „co týden dal?” A já sám pro sebe, „co bylo v uplynulém týdnu důležité?” Je to jeden ze tří programů, které mám jaksi propachtované, co jsem vlastně zavedl a přinesl kdysi dávno. Asertivitu v úterý a potom v pátek dopoledne cvičení jógových technik. Ten prvně jmenovaný je ze všech nejméně oblíbený a nejvíc mnohými pacienty obávaný. Chci na nich aby zformulovali a řekli srozumitelně a přijatelnou formou, co opravdu bylo důležitého. Co je srozumitelné, vhodně zformulované a patřičně dlouhé, to je vlastně v mé kompetenci. Já určuji co je dlouhé, krátké, srozumitelné. Záměrně vytvářím v pacientech napětí, tlačím je do vyjádření toho, co skutečně pro ně bylo důležité.
Onen strukturovaný nátlak považuji v terapii závislých za důležitý. Pacienti a později klienti se učí tímto způsobem zvládat zátěžovou situaci, zároveň se učí formulovat, dostávají informaci o srozumitelnosti svého sdělení a zároveň se učí přesně vyjádřit, co sdělují. Samozřejmě diferencuji podle schopností toho či onoho, ale v každém případě tlačím právě na onu srozumitelnost a zároveň pokud možno, stručnost sdělení.
Sám pro sebe používám tuhle metodu, protože má své výhody právě v tom, že si uvědomím důležitost toho, co prožívám, jsem schopný tím pádem rozlišit, co je důležité, čím se zabývat a nesplývají mi jednotlivé události do jednoho celku a tím vlastně vystupují v jednotlivostech. Jasně se ukazuje a jeví, pokud bych hovořil fenomenologickým jazykem, co má smysl, co má hodnotu. Smysl, který určuji já a hodnotu, kterou stanovuji také já.
Jestliže je pro mne v týdnu nejdůležitější, že jsem se domluvil s jednou dcerou na blízké návštěvě, s druhou na vzdálenější, pak s Ivanou na pokračování spolupráce, dávám událostem smysl a hodnotu, kterou mám ve své moci. Jestli něco v mezilidských vztazích považuji za problém, pak je to chování některých jedinců, kteří se dají manipulovat do konání, kterému nepřikládají smysl, leč podléhají oné manipulaci, třeba jen z toho důvodu, že chtějí mít klid.
Vyhoví, leč klidu nedojdou, nedojdou z toho důvodu, že jejich emoční nastavení není v souladu s jejich potřebami. Dělají něco jiného než si přejí, podléhají manipulaci, která se často odvolává na tradici, zvyky, které mají utvrdit manipulovaného v přesvědčení, že jsou nějaké vyšší hodnoty a přání, než jeho vlastní. Tedy člověk, který si umí zformulovat své priority, umí si zformulovat své hodnoty a smysl konaného, je mnohem odolnější proti manipulaci, mnohem svobodnější ve svém rozhodování, než lidé, co se neumí zcela jasně vyjádřit, co chtějí a co nechtějí, co je pro ně důležité a co pro ně důležité není.
Pochopitelně, že mnohým je můj nátlak velmi nepříjemný, protože tlačím na jejich odpovědnost za vše co řeknou, jak to řeknou a jak dlouho mluví. Od chvíle, kdy jsem začal cíleně formulovat co řeknu, jak to řeknu, kdy to řeknu, jsem zjistil, že má vlastní situace ohledně mých vztahů se velmi zlepšila. Tedy na základě vlastní zkušenosti jsem přenesl tohle do terapie, kde vše právě v souvislosti s asertivitou používám jako terapeutický program pro pacienty i klienty. Chápu, že pro mnohé terapeuty více rogeriánsky zaměřené, je tahle metoda velmi direktivní, autoritativní.Velmi těžko přijatelná.
Jenže, jako člověk, který inklinuje k zenu, neboli k některým jeho metodám, jsem si vědom, že určitá forma nátlaku může být motivační. Nátlak má smysl, když v terapii, kterou provozuji, vyžaduji například dochvilnost, stejně jako včasnou platbu. Lidé platí, dokud platí, by se dalo říci, je lhostejné, zda chodí včas nebo nechodí. Jenže, pokud není nějaký tlak, pak platba terapie nemá smysl, neb pozdě příchozí, či se nedostavující terapie vůbec neúčastní. Případně jen omezeně. Tím vlastně neumožňuje nejen sobě, ale i dalším členům skupinové terapie patřičné nasazení a patřičný efekt. Stejně jako mělo a má smysl, když zenový učitel nechá svého movitého žáka, který mu nepochybně přináší prospěch, čekat před dveřmi aby zjistil míru jeho odhodlání snášet zátěž, kterou zenový výcvik nepochybně je. V tu chvíli zenový učitel pracuje ve prospěch svého žáka. A zdánlivě, ale jen zdánlivě ve svůj neprospěch. Jenže, pokud je míra odhodlání žáka dostatečná, je i prospěch učitele výukou získaný, dostatečný. Nikdo neprohrává.
Stejně podobně vytvářím nátlak, vyžaduji mnohé, co jiní nevyžadují, abych našel síto, které proseje a oddělí ty, co chtějí jen vypadat, jako že jsou v terapii, od těch, co chtějí skutečnou změnu. Protože bez požadavku na skutečnou změnu života, nejen abstinence, se vlastně terapie závislých stává jen takovým setkáním, kde si lidé povyprávějí, jak se jim v té abstinenci skvěle vede, případně o svých chutích, které, jak se ujišťují vlastně ani nemají, protože kdyby je měli, pak by vypadali jako slaboši. Abstinující závislý, který se umí vyrovnat s životní zátěží, umí zformulovat své potíže a úspěchy, umí pojmenovat svá momentální emoční nastavení, se dostává díky takto vedené terapii, která se klidně dá nazvat: Návrat do života plného útrap. Podobně jako v případě učitele Zenu, ani zde nikdo neprohrává.
Ano, život je plný útrap a každý máme své, kterým se vyhýbáme, které neumíme zvládat a které nám komplikují život. Umíme-li alespoň některé zvládat, uleví se nám. Uleví se nám ve vztazích s lidmi. Protože naše existence je založena na vztazích s druhými lidmi. Na dobrých vztazích. Nemáme-li dobré vztahy s druhými lidmi, nejsme spokojeni.Naše neschopnost se srozumitelně vyjádřit nám přináší nepochopení ze strany druhých lidí. Nepochopení v nás vytváří nepříznivé emoční nastavení. Nepříznivé emoční nastavení nutí mnohdy abstinující závislé do nevýhodného chování. Je-li dlouhodobě v nepříznivé emoční zátěži.
Z toho důvodu je dobré je právě se naučit rozlišit, co bylo pro ně důležité, co zvládli, co nezvládli a rozlišit onu míru zvládnutého a nezvládnutého. Tím se míra emoční zátěže snižuje. Protože nakonec, jestliže zjistí, že toho zvládnutého je víc, pak s emíra jejich sebedůvěry a sebeúcty, plus sebevědomí nepochybně zvýší. Nemusím klienta pochválit, tedy ne přímo, to dělám jen zřídka, ale dám mu informaci, že jsem si všiml, že zvládl týden s malými výkyvy, celkem bez potíží. Tahle informace, kterou dostane, jak na skupině následné terapie, tak v samotné ústavní terapii, má pro něj cenu v tom, že nevyvolává odpor, jak někdy přímá pochvala vyvolává, ale ujistí ho, že vlastně jde správným směrem.
Jít správným směrem vyvolává jistotu, jít správným směrem také znamená si uvědomit, že ani správný směr nezaručuje život bez potíží, ale správný směr dává naději, že potíže nebudou třeba vzrůstat už jen samotným hledáním správného směru. Jít správným směrem nesnižuje váhu ruksaku, ale dává naději, že cíl je dosažitelný. Jo jo. Domluvil jsem. Howgh.