Vánoce pomalu odplývají, klidu a odpočinku přibývá. Jako kombinaci tuhle skutečnost nevnímám vůbec zle. Vyspalý, odpočinutý a ještě mě snad několik dní klidu a odpočinku čeká.
Vánoce pomalu odplývají, klidu a odpočinku přibývá. Jako kombinaci tuhle skutečnost nevnímám vůbec zle. Vyspalý, odpočinutý a ještě mě snad několik dní klidu a odpočinku čeká. Pobavil mě mail, který jsem dostal od jednoho bývalého pacienta, jež omylem dostala Jana do svojí pošty. Psal mi jeden architekt a neodpustím si aspoň kousek citace.
„Dobrý den,
v létě jsem strávil tři měsíce v blázinci v Bohnicích. Dnes po půl roce v normálním životě si z Bohnic vybavím ten barák, pak ten pocit, který jsem tam měl, a nakonec vás – Jana Jílka. To je hrůza – už si nevzpomínám na sestřičky, na ženský, ale na nějakého chlapa, který mě sakra ovlivnil….
Zdraví vás R.Š
Onomu gentlemanu přeji aby mu vzpomínka fungovala, hlavně ať pokračuje v následné terapii a nemyslí si, že blázincem to začalo a taky skončilo. Neskončilo. Jo jo, laskavé zacházení málokdy někam vede. Okamžitě jsem si toho chlapa vybavil, byl to jeden z těch co se pamatuji. I když už mám potíže si pamatovat. Splývají mi ty obličeje i osudy. Jsou si moc podobní. Jen někteří uvíznou. Těm co si je hned nevybavím při setkání se omlouvám.
Včera večer jsem si udělal řízky. Skoro do šesti do večera jsem koukal na „Jackie Brown.” Od Tarantina. Neskutečně jsem se bavil. Tarantino mě zatím vždy pobavil. Pulp fiction, Kill Bill, vždy báječně udělaně filmy z bezvadně odpozorovanými charaktery všech těch grázlů, grázlíku, co jim vlastně jde jen o užívání, věnují svým sexuálním a dalším pudům neskutečně mnoho času a vlastně nemají na nic jiného čas. Strašní a zároveň neskutečně směšní. Nijak zvlášt chytří hoši. Uplně jsme vlhl z Roberta de Nira. Tu postavu co hrál předvedl zcela důvěryhodně. Pár jemu podobných kerkařů, vymaštěných hlav fetováním a kriminálem jsem poznal. No pár. Stovky.
Nebyli hloupí, jen omezení svým obzorem užívání. Kupodivu znám i mnoho podobných co sice nejsou zločinci, nejsou ani hloupí a přesto si nevidí dál než přes svoje břicho a rozkrok. Plus hadry a další propriety, které mají symbolizovat jejich vzestup a úspěch. Také mám rád hezké věci, pohodlí a nevidím v tom nic špatného. Ale Tarantino vážně umí ty lidi ukázat v celém jejich rozsahu. U těhle lidí je na prvním místě touha si užít, stále stupňovat prožitek až se vlastně v tom prožívání zabrzdí. Podobá se jejich chování, chování závislých. Ti také stále chtějí víc a víc a nic není dost.
Ale abych tu nemoralizoval, řízky byly fajn. Naposled jsem si je sám dělal před rokem. Vlastně před rokem jsem je měl. Moc červeného mas nejím a i když řízky mám rád, od dětství je vnímám jako určitý symbol oslav a hojnosti, tak přeci jen lenost vede, než abych si je udělal sám víc než jednou za rok. Nakoupil jsem v pátek a v neděli a jsem zmatený tím z jakého důvodu jsem se dal vyplašit Vánoci. Zatím mám ještě jídlo z pátku. Asi sem podlehl davovému šílenství a koupil víc než mívám ve zvyku. Už při placení,když jsme zjistil, že mimo dneška mají otevřeno zítra, jsem dumal jestli toho netáhnu nějak moc. Takhle budu ještě v pátek kupovat jen chleba. Nic víc. Plná lednice je proti mým zvykům.
To jen u plavby byla podmínkou na cestě, To jsme v rámci šetření chodili nakupovat doma nebo v DDR abychom ušetřili tehdejší západní marky. Tehdy když šífři vyrazili na nákup bylo to podobné dnešnímu nákupu pro celou rodinu na týden. Byli jsme stejně milováni, jako já dnes miluji, když přede mnou stojí čyřčlenná rodina, dva narvané vozíky a v očích strach, jestli mají všechno. Tehdy ještě nebyly číselné kódy a vždy nás musely markovat dvě. jedna hlásila cenu a druhá ťukala. Byl to vždy pohled na frontu za námi, nespokojených občanů. V Děčíně se chodilo nakupovat do Centrumu. Pak to přejmenovali na Kotvu. Dnes je tam Delvita. Pak jsme to vláčeli na bort. Někdy se chodilo do sámošky u ONV. Pokud jsme stáli někde v Loubí bylo to blíž. Většinou jsme všechno tahali v rukách. Sice plavci mívali auta, ale tenhle luxus, že by se na nákup jezdilo se moc nepěstoval.
Byli jsme mladí a silní. Jo kde jsou ty časy? Koupilo se žrádlo a vyrazilo se. Byli i borci, co koupili dvacet piv a bochník chleba, sádlo jim máma dala z domova a taky žili. Většinu zahraničního propili a zůstaly jim na šífort krásný vzpomínky. Také když jsem měl rok zatmění jsme si za celý rok koupil pouze kořalku a nůž na škrábání brambor. Mám ho dodnes. Zřejmě jsem šetrný. Jen jsem tom roce propil nejen peníze, ale i krásnou manželku. Neměla pochopení a utekla ode mne. Ani se ji nedivím. Ale i těch čtrnáct let,které jsem u plavby strávil střízlivý stály za to. Pořád je na co vzpomínat.
Vánoc jsem tam strávil dost a dost, všechny léta jsem na Vánoce nebyl doma. Děti jsem u stromečku nikdy neviděl. Je děti i mě to opravdu mrzelo. Tak si říkám jestli se dočkám vnoučat, vnutím se abych aspoň tohle užil. Ale jen na chvilku. Opravdu každý rok zjištuji více a více, že Vánoce tohoto typu, kdy si koupí trochu jídla před svátky, nechám si uklidit, na Štedrý den uklidím, aby tedy Syn Boží přišel do čistého, jak říkala moje matka a klid. To shánění dárků a vyšilování mě opravdu nebere. Na lodi nebývaly Vánoce většinou špatné. zastavilo se odpoledne, ať po proudu, nebo proti proudu. Napřed smutek a nostalgie, pak se většinou povídalo. Na Vánoce i lidé, co se jinak nemuseli, se většinou snášeli. někdy se dokonce i usmířili. Což nebylo špatné.
Jako všude, i u plavby se lidi měli rádi a také neměli. Byli sice na cestě na sebe odkázáni, ale mnohdy bylo skutečně obtížné udržet glanc nervy na uzdě. Lidé spolu jezdili roky a mnohá přátelství přerostlo v odpor vůči sobě. Malý počet lidí na lodi tomu napomáhal. Zas ale musím říci, že s většinou z těch co jsme se na lodi moc nemusel, když jsem je po letech potkal, tak se dalo mluvit. Přátelsky. Čas zahojil ponorkovou nemoc a staré nepřekonatelné křivdy zmizely. Ani nevím jestli je někdy z plavců na koho bych vzpomínal vyloženě ve zlém. Ti na které bych mohl zlobit, ti se utopili. Bohužel se utopilo i pár těch, které jsem měl rád. Na mrtvé se většinou vzpomíná v dobrém. A ti ostatní, ti živí, to všechno čas vyléčil.
Jak říká klasik:
kde jsou ti švarní galáni?
Co znal jsem za dob odlétlých.
A toulání a zpívání
a slova samý žert a smích.
Několik z nich je umrlých.
Ni prášek z nich tu nezůstal.
Jim pokoj buď tam v nebesích.
Bůh spas toho, kdo pozůstal.
F. Villon Závět