Noc a ticho. Takhle si také představuji Vánoce. Dostal jsem několik pozvání abych strávil u lidí, kteří mě mají rádi. Jedno z nich mi nabídla Jana. Jana je moje čtenářka a občas si voláme.
Noc a ticho. Takhle si také představuji Vánoce. Dostal jsem několik pozvání abych strávil u lidí, kteří mě mají rádi. Jedno z nich mi nabídla Jana. Jana je moje čtenářka a občas si voláme. Mám ji rád. Šarmantní ženská. Milenci asi nebudeme. Nějak se v tomhle míjíme, ale jinak si rozumíme. To se někdy stává. Hezcí lidé a stejně se v té posteli nepotkají. A je to asi dobře. Každý jsme nějak chycený jinde. Janě jsme řekl čistou pravdu. Jsem rád, že jsem sám. Nevadí mi samota a už vůbec ne, že na Vánoce. Stárnu a cítím jak potřebuji ticho. Žádnou společnost. Mimo chatovou, kde naprosto nic neřeším a ve své místnosti jež utěšeně vzkvétá si jen tak hraji, nic nemusím probírat, nic řešit, přemýšlet co je za čím. Děti mě přišly navštívit, jsem rád, že Petra. Neviděl jsem ji skoro rok. Ale změnila se. Už sama a domů. Což byl vždy problém. Stále měla jiné povinnosti, ale letos nějak pochopila, že setkat se s tátou na půl hodiny někde v kavárně a pak zase odpádit jinam, není pro dobrý vztah otec dcera, to nejlepší.
Sedím celý den u pc a nebo si čtu. Střídám tyhle dvě činnosti. Mezitím se trochu prospím, uklidím, tak deset minut úklidu. Hlavní úklid udělala služka, takže jen udržuji. Ani na lodi tahle činnost, pokud se pravidelně vykonávala netrvala víc jak dvě hodiny denně. Jednoduše má svoje výhody, když jeden ví co a jak, nezmatkuje a neplaší. Sice jsem ještě dostal jednu dost nepříjemnou zprávu o člověku v mé blízkosti, ale vím jedno. Není v mé moci s tím cokoliv udělat, jen poskytnout podporu. Pokud o ni bude stát. Probíral jsem na skupinách s klienty rok. I já jsem si udělal bilanci. Nebyl to nejhorší rok. Stabilizoval jsem se emočně, splatil jsem dost velkou částku za dluh na byt, odstartoval podnikání, které pomalu rozvíjím, uživí mě a zdá se že hlady nebudu. Pokud Pán Bůh dá a půjde všechno aspoň trochu v normě.
Sice člověk nikdy neví dne ani hodiny a stále si musí uvědomovat, že ta hranice mezi životem a smrtí a zdraví a nemocí je velmi tenká, jak jsem se už několikrát sám na sobě a i na svých blízkých přesvědčil. Dost mě proto baví hysterie kolem reformy a další věci. Říkám to a nejsem sám, že v téhle zemi těch skutečně chudých je opravdu málo. Ten zbytek obyvatelstva prostě se děsí toho, že nebudou moci plýtvat tak jak plýtvají a nebudou mít na své oblíbené blbosti. Někteří lidé by potřebovali skutečně zažít trochu nouze a zimy, aby pochopili, co je skutečná chudoba a skutečná zima nereptali pořád. Nejvíc mě baví ti lidé, co obléhají všechny akce výprodeje, jezdí přes půl Prahy tam kde je rohlík o padesátník lacinější. Místo toho aby si peníze vydělali. Onehdy jsem mluvil s jednou starší dámou v Plusu. Stála u zeleniny a hořekovala na drahotu. Evidentně nevypadala, že by strádala nouzí. Měla kolem metráku. Čisté váhy. Znám ji od vidění dlouho. Vím, že vstává ráno kolem šesté aby byla na sedmou v Bohnicích v Odře, kde je Plus. Tam nakoupí a vrací se asi půl hodiny MHD domů. Je v důchodu, tedy má čas. Chápu, že nakupování je pro ni něco jako společenský rituál.
Nakoupí, popovídá odejde domů. To celé ji zabere dvě tři hodiny. Tedy jsem se ji zeptal co ji trápí. Jak už jsem řekl. Trápila ji drahota. Drahé ovoce, drahá zelenina, nic není dobré a za všechno chtějí peníze. Nehorázné. Nedalo mi abych se ji nezeptal jestli má hlad a je jí zima. Odpověděla, že takhle si to nepředstavovala. A s rozhořčením mi vyprávěla, že ji sousedka nabídla peníze, když ji bude odpoledne hlídat dítě. Tak dvě tři hodiny denně. Napřed jsem myslel, že ji nabídla málo. Málo ji nenabídla, ale ona přeci nebude v důchodu pracovat. Někdo se měl postarat aby měla tolik a nemusela šetřit jak šetří. Vím, že lidé žijící z penze na vyhazování nemají, ale také vím, že hlady nejsou. Nemají na co si ukáží. Docela chápu i tu cestu přes půl Prahy. Jen ovšem nechápu tu paní, která místo dvou tří hodin cestování odmítá nabídku na hlídání dětí, nebo úklid. Může si za dvě tři hodiny denně vydělat tolik, že to hravě pokryje její potřeby. Nijak namáhavou prací. Ale ona to dělat nebude, protože kdysi byla „někdo.” jak jsem vyrozuměl. Jen si nevšimla, že už není někdo.
Tak jsem ji podle svého dobrého zvyku vysvětlil, že si tím odmítnutím hlídání dětí a jistého, navíc pravděpodobně čistého příjmu, vybrala šetření. Moje omezené ekonomické znalosti mě vždy spolehlivě vedly k poznání, že peněz není dost šetřením ale výdělkem. Tahle praxe se mi zatím od mých patnácti let osvědčuje. Než peníze šetřit, lepší je vydělat. Zvláštní je, že díku tomuhle důsledně uplatňovanému ekonomickému pravidlu, vždy jsem nějaké měl. A vždy tolik abych pokryl svoje potřeby. Nikdy jsem nemusel čekat na to co mi kdo dá. Pravda, když to píši, uvědomuji si, že je to dáno zdravím a schopností. Ovšem ta paní jistě měla a má natolik zdraví aby mohla bud vytřít někde kancelář a nebo hlídat děti. Bohužel její nářky ji nepřidají ani na zdraví ani na penězích. Fakt je že si skvěle zanaříká. Možná jsem na ni a jí podobné moc tvrdý. Jo jo asi opravdu jsem pod vlivem svých prarodičů, hlavně babiček, které v dobách rozkvětu socialismu měly minimální důchod a obě si přivydělávaly co to šlo. Prací. Jo je jiná doba. Možná. Jen se mi zdá že stejně ale jako přírodní zákony, tak ani ekonomické a společenské nezměnily. Prostě platí.
Od dob lovců mamutů platí, že jen další ulovený mamut k předchozí zásobě masa dává určitou záruku pro další přežití a fungování. Stejně tak u těch co mají jistý příjem a možnost si „ulovit dalšího mamuta.” jim dává vědomí toho, že jsou soběstační a nejsou jen příjemci toho co jim zákon, který se navíc mění zaručí. Na solidaritu se spoléhat není vždy moudré. Chápu, že síly ubývají. Ubývají i mě a jednou přijde doba, kdy dostanu příděl z oné solidarity, na kterou jsem si sice celý život přispíval, ale nebude rozhodně tak velká jak bych potřeboval. Nevím jestli se toho času bojím. Moc ne. Protože nejsem zvyklý se na někoho spoléhat, tak opět jen na sebe. Tedy takhle. Budu spoléhat na to že potkám lidi, kteří budou mít pocit, že jim mohu být prospěšný a za mou prospěšnost mi budou ochotni zaplatit. Nevím co to bude. Ale nakonec. Několikrát jsem v životě byl placen za různé věci. Všechny poctivé. I když jsem u některých byl takzvaně nikdo. Jen jsem ovšem nebyl nikomu na krku a nestěžoval jsem si na chudobu. A pokud jsem byl chudý, tak jen proto, že jsem byl líný. To jo. Párkrát líný jsem v životě byl. A věděl jsem o tom. Konečně lenost mě někdy baví.