Svět se jaksi zvětšuje

Tedy za předpokladu, že jdete pěšky s ruksakem po světě a začne vás bolet kotník. Pak se všechny stopy mění, jak říká Kipling ve své moudré knížce „Knihy džunglí“.

Tedy za předpokladu, že jdete pěšky s ruksakem po světě a začne vás bolet kotník. Pak se všechny stopy mění, jak říká Kipling ve své moudré knížce „Knihy džunglí“.

Najednou, co bylo bezproblémovou maličkostí, stává se problémem, který řeši jen klid, odpočinek a víra, že bude lépe. Byly doby, není tomu tak dávno, kdy jsem v 16 hodin v pátek hodil na záda v Bohnicích ruksak a vyrazil směr Děčín. Došel jsem do večera za Kralupy. Přespal a ráno vyrazil, abych byl do večera v Děčíně. Přes kopečky. Jak jsem říkal Českému středohoří. Vzdálenost zhruba 96 km.

O tomhle si mohu dnes jen nechat zdát. Dnes bych došel před Kralupy a do Děčína bych, pokud by mne nebolela enormně kolena, tak tři dny. A dva dny bych odpočíval. Jo vše plyne, optřebovává se. Jen v těch fantasy knížkách ti starci čarodějové a krasné kouzelnice žijí tisíce let, nejsou opotřebovaní, magie je udržuje na vynikající genové kondici.

Bylo by to krásný putovat tisíce let po zemi, vzdělávat se, být prospěšný lidem, tvořit, učit. Jenže máme ten čas vyměřený. Někdo více, někdo méně. Už mě pomalu dohánějí klienti. Tedy telefonicky. Ten recidivuje, té zemřel bratr. Vyslechnu, odkáži na čas návratu. Ono toho stejně není zas tolik k radění. Smutkem a truchlením z odchodu někoho blízkého, musí jeden každý projít. Recidivu zastavit a projít tim utrpením viny ze selhání, z nedodržení pravidel.

Pokud se smutku a truchlení chce vyhnout, nevyhne! Vrátí se k němu jinak a s větší silou. Nelze se na tomto světě vyhnout utrpení. Ať se jedná o utrpeni ze zvládání chutí u abstinujícich závislých, tak od utrpení bolavych nohou u putujících starců, jako jsem já. Ti co recidivují, utrpení se recidivou nevyhnou, jen ho zvětší. To už tak bývá. Pravidla života jsou neuprosná.

Jediná cesta jak snížit utrpení, je ta, že jim projdu, naučím se ho zvládnout, tréninkem posílím a pak si užiji ty chvíle, kdy je klid, nic nebolí, nic se nemusí. No a pak taky se člověk naučí na sebe nakládat jen co unese. Pak to břemeno života není tak těžké a docela lehce se nese. Jo jo.