Dal mi na Facebook, Petr Novák, fotky MN 5322, alias MN 5322
Dal mi na Facebook, Petr Novák, fotky MN 5322, alias MN 5322 „polák” jak se nazývalo tohle plavidlo. Fotky z cesty do Polska z roku 1980. S Otou Dračkou jsem byl nějaký čas na osobárně a potom na zmíněném poláku. Jeli jsme spolu s ním a Petrem Novákem do Polska, vezli jsme cementárnu. Pamatuji si tu cestu, protože to byla nejsmutnější cesta za dobu co jsme byl u plavby.. Umřela mi při ní máma a domu jsem jel ze Štětína vlakem. Ale cesta do Štětína byla pěkná. Po Labi, kanálech, kousek po Odře, byl jsem v Polsku tehdy poprvé.
Ještě dnes si vzpomínám, jak ve Štětíně asi po týdnu pobytu, čekali jsme na lod do které se měla ta cementárna nakládat, přišel dispečer, dal mi lístek na vlak, cesťák a řekl mi, „Jeď domů, umřela ti máma.” Měl jsem na palubě zrovna „lásku.” Poměrně hezkou Polku. Už je to dávno, ale ještě dnes jsem ji vděčný, že se mnou šla na nádraží, byl jsem jak ve snách, postarala se abych se tam dostal včas, počkala se mnou až do odjezdu vlaku. Eva se jmenovala a bylo ji asi 22 let. Doufám, že za to co pro mne udělala, se jí v životě vedlo dobře.
Rád vzpomínám na časy u plavby, už je to strašně dávno, po patnácti letech jsem před jednadvaceti lety odešel. Ale jak říkám, na tuhle cestu nevzpomínám rád. Domu jsme jel celou noc, ráno přijel do Děčína, obešel jsem s tátou a sestrou co bylo třeba, pohřbili jsme mámu a vrátil jsem se na loď. Mámě bylo pouhých padesát tři let. Mě bylo necelých třicet, Tři černobíle fotky a vidím to po víc jak třiceti letech jako dnes. Za tři roky umřel táta a byl ze mě kompletní sirotek.
Život na poláku byl sice mírně dobrodružnější než na jiných lodích. Přeci jen, nebyla to loď oplývající luxusem, oproti jiným lodím, byla rezavá, nejvíc vozila sůl. Ale zase tu dobu, co jsem tam byl, nebylo tam zle. Poměrně jsme jako posádka vycházeli. Samotný polák měl dobré plavební schopnosti, jako menší, dvoušroubová loď byl dobře manevrovatelný. Jak říkám, až na ten vzhled. Snažili jsme se seč jsme mohli, jenže loď co vozí sůl, prostě bude rezavým vrakem, kdyby jsme se zbláznili. Tohle časem pochopil i Petr, který tam byl jako kapitán. Pamatuji se, že jsem odtamtud, šel na MN 7301, což také nebyl žádný lodní zázrak, ale měl hliníkový kryt a přeci jen tam bylo pohodlněji.No nic, nechám vzpomínání na plavbu. V roce 1991 jsem v Děčíně Loubí přešel naposledy lanštek, a skončila jedna důležitá kapitola mého života.
Kapitola „plavba” skončila a otevřela se další, rozhodně ne méně dobrodružná. Povolání terapeuta, přípravu na povolání, studium mi najednou otevíralo možnosti a do té doby netušené obzory. Díky změněné situaci. Pořád si od té doby, přes všechny ty politické průsery myslím, že za totáče rozhodně lépe nebylo. A Pořád jsem nadšený těmi možnostmi, které díky té změně, jsem měl a pořád mám. Pořád jsem nadšený tím, že se dá cestovat, kam se mi v podstatě zachce. Předevčírem se vrátil jeden klient z Číny, kdo si kdy uměl představit před těmi třiceti lety, že si zedník, jen tak koupí letenku a poletí do Číny.
Svoboda je pro mne něco, čemu se nic nevyrovná. Možná jen to, být někomu prospěšný. Být svobodný, znamená mít možnost jít libovolným směrem. Respektovat pravidla, respektovat druhé, ale nedat se omezovat ve svých právech, hájit svou svobodu a práva, protože kdo si je nehájí, přijde o ně. Nemusím být bohatý, nezávidím miliardářům a milionářům jejich majetek, vždycky jsem se v životě o sebe uměl postarat abych měl dost pro sebe i svoje děti. Pokud někdo krade, pak má problém, i když si mnozí myslí, že nemá. Má, žije v permanentním strachu, přesto, že se tváří sebejistě.
Jestli vidím něco pozitivního na událostech dneška, že lidé si začínají uvědomovat, že se nemusí dát okrádat, že mají sílu a moc a hlavně tu svobodu se vzepřít, odmítnout podvodníky, odmítnout život na dluh, který je destruktivní pro jedince, rodinu a společnost. Pracuji se závislými a závislý způsob života je život na dluh. Lidé přicházejí do terapie, mají „neřešitelné” dluhy, jsou v debaklu, neví kudy kam. Po čase se zklidní a někteří pochopí, že je potřeba změna. Ne revoluce, ale evoluce. Krok za krokem. Pokud jsme nechali různé hošíky rozkrást, co se rozkrást dalo, pak se musíme pokusit, aby aspoň něco vrátili a vybudovat a vytvořit ztracené bohatství znovu.
Makat a nefňukat. Já vím, mnozí řeknou: „A na co mám zase čekat?” A já jim klidně odpovím. „Nečekej a dělej něco aby se ti vedlo lépe.” Tohle říkám pacientům a klientů. „Aby ses měl zase dobře, lidé ti věřili, musíš počkat a musíš dělat. Podle tvých skutků tě budou soudit. A podle tvé píle se ti povede.” Ano, může mě někdo okrást, může mě srazit něco nenadálého na zem. Život je jedna velká nejistota. Buď budu usilovat o všechny jistoty a strávím tak život hledáním bezpečí a nebo si troufnu přiměřený risk, tvrdou práci a pak si užiji.
V předchozích třech blozích jsem psal převážně o ženách, které se bezhlavě rozvádějí, chtějí být permanentně šťastné, aby nakonec mnohé zjistily, že díky tomu neustálému úsilí o štěstí, jsou jen nešťastné a samy. Takhle se chovají i mnozí muži. Všichni podobni těm závislým, sice většinou destruktivně nechlastají, nefetují, nehrají, ale pořád čekají až se stane zázrak. Čekají, že přijde spasitel a spasí je a udělá nekonečně blaženými. To se ale načekají.
Jestli jsem na něco v životě přišel, tak na jedno. Nic a nikdo mě neudělá šťastným, pokud tomu přes útrapy nepůjdu naproti. Co jsem si nezařídil v životě, neměl jsem. Žádná vláda mi nikdy nic nedala, jen brala a většinou překážela v mém úsilí. Takže mám na vládu jen jednu žádost. „Nepleť se mi vládo do života, nerozhazuj naše peníze a nestarej se o moje štěstí! Uděláš líp, když o tobě nebudu vědět. Mám svých starostí dost a nemám čas se starat o tvoje problémy. Platím tě s ostatními občany za to, že nás některých starostí zbavíš Až se budu muset o tebe starat, tak ti dám zcela nahlas najevo, že tě na nic nepotřebuji a bude-li nás víc, tak půjdeš kam patříš. Víš kam? ”