Jsou lidé, kteří si koupí chalupu, na ji jezdí celý rok, budují ji, ve stáří se na ni odstěhují, prodají, nebo opustí byt ve městě a jsou s tím zcela spokojeni.
Jsou lidé, kteří si koupí chalupu, na ji jezdí celý rok, budují ji, ve stáří se na ni odstěhují, prodají, nebo opustí byt ve městě a jsou s tím zcela spokojeni. Jsou lidé, třeba jako já, co nikdy neměli chalupu, nikdy neměli auto, nechybí jim, bydlí ve městě, celý život se stěhují, kolikrát jsem se stěhoval ani už nevím, pak jim je přes šedesát, ohlédnou se za sebe a vzpomínají na varování, těch starších. Vzpomínám si, jak mi lidé, kdysi před těmi čtyřiceti lety prokovali, že když budu žít jak žiji, že v šedesáti letech nebudu mít nic, nebudu mít ženskou, která se o mě postará. Já jsem jim vždy říkal, že se o sebe i v těch šedesáti postarám sám, protože chci umět se o sebe postarat, abych nebyl na nikoho odkázaný.
Dnes je mi šedesát jedna a mohu říci, že ty proroctví nedopadly jak mi mnozí prorokovali. Nevím jak v následujících letech na tom budu, ale pokud budu při smyslech, vždy se budu snažit, abych byl schopen se postarat sebe, nebyl na nikoho odkázaný, ani na svoje děti. Nechci, pokud to bude v mých silách, být komukoliv na krku a budu-li mít vztah s jakoukoliv ženou, nechci ho mít jen proto, že se o mne bude mít kdo postarat. Ano, vztah je dobrý i z toho důvodu, když nastane extrémní situace aby si lidé pomohli vzájemně, aby se podpořili, ale pořád mají i ti postižení povinnost se o sebe postarat, co jim jejich síly stačí.
Několikrát jsem ve svých blozích vzpomínal na tělesně postižené lidi, které jsem ve svém životě potkal a vždy jsem se hlásil k tomu, že jsem v dobách svých začátků ať už v úsilí o život v abstinenci, nebo terapeutických začátku, že mnozí byli mými učiteli, jak zvládat život. Bohouš Šourek, který nemá ruce, nebo lidé s roztroušenou sklerózou, se kterými jsem dlouhá léta pracoval, vedl jsem rekondice, na kterých si zlepšovali svoji tělesnou i psychickou kondici, vedl jsem hodiny jógy pro tělesné postižené, měl jsem možnost přímo v praxi vidět, dopad těchto technik na jejich kondici, jak psychickou, tak somatickou. I to je důvod, pro který dodnes používám tyhle techniky k udržení své kondice.
Nikdy jsem nepreferoval rozvedené ženy jako partnerky, protože jsem viděl příliš mnoho rozvodů kolem sebe, viděl jsem z jakých důvodů se ty ženy rozváděly. Jen málokdy se jednalo o opravdové problémy. Tohle mě právě vždy od seznamování s rozvedenými ženami odrazovalo. Byly problémy v jejich vztazích, ale podstatně méně vážných, než ty ženy uváděly. Diskuse s „akademiky,” kteří diskutují na základě vygooglovaných poznatků, mě celkem nudí, rád diskutuji s lidmi, kteří mají praktické životní zkušenosti. Pokud se mnou diskutují ženy kolem čtyřicítky, co jsou samy s dítětem, zeptám se jich, z jakých důvodů, nemají ten stabilní vztah, když po něm tolik touží? A kolik těch vztahů měli do svých čtyřiceti? A kolik si myslí, že ještě budou mít vztahů? Životní zkušenost a osmnáctiletá praxe terapeuta mě nutí být skeptický k určitým prohlášením. Pokud se padesát procent uzavřených manželství rozvádí, pak tahle statistika spíš svědčí v prospěch mé skepse k jejich deklarované touze. Nechovají se podle svých slov, spíš naopak. Pokud jako terapeut, poslouchám historky klientek, které se chtějí rozvádět a nejedná se o spolu závislé klientky, pak má skepse vzrůstá. A klidně tvrdím, co tvrdím. Některé ženy prostě potřebují narazit, potřebují korektivní zkušenost.
Záměrně se v tomto seriálu, zabývám jen ženami. Nemám potřebu být v tomhle směru vyvážený. V jiných textech se zabývám zase muži a rozhodně je nešetřím. Jenže ten text se dá vzít dvěma způsoby. Bud jako útok na ženy, nebo jako zamyšlení, kam může vést nerozvážnost při hazardování se vztahem. Neochotě setrvat, pokusit se vyrovnat s potížemi, bezhlavě se nezamilovávat a doufat, že teď jsem potkala tu pravou a jedinečnou lásku. Znám jich dost, co mají za sebou několik „vážných” vztahů, několik manželství a opakují stále stejné chyby, až najednou zjistí, že jim je přes padesát a jejich šance na vztah, který by je uspokojil klesá geometrickou řadou. Výkřiky o tom, že někde v kostele jsem viděl zlatou svatbu, mě neberou. Mám několik takových přátel, jenže to nic nedokazuje.Jednoduše ty ženy se rozvádějí a většinou pak jako starší zůstávají samy mnohem dřív, než by musely. Tedy je dobré se zeptat, kde jsou ti, co tu zlatou svatbu nemají? Ač kdysi dávno v tom kostele si slibovali, že se budou mít rádi, budou spolu snášet dobré i zlé a nikdy se neopustí, dokud je smrt nerozdělí. Proč tam nejsou a kde jsou?
Na tohle upozornit není projev neúcty k ženě. Jak se pokoušejí někteří tvrdit. Tvrzení o neúctě k ženě, za okolností o nichž mluvím, je spíš projev neurotického jedince ohroženého realitou, který se podívá na svojí momentálně nezáviděníhodnou situaci. Nebo dostává strach, že na rozdíl od svých rodičů nebude schopný dostát svým závazkům. Nevěrných žen jsem potkal tolik, že bych jimi zahradil Labe, jak rád říkám. Ty všechny nevěrné, vždy začínaly, nebo převážně, začínaly, vyprávěním o svém šťastném manželství. Mnohé z nich zřejmě ze samého štěstí se mnou udržovaly mimomanželský pohlavní styk. Dlouhodobě. Pokud ne se mnou, tak s jinými a dnes se mnohé se mnou chodí radit, co dělat, když jim jejich milenec pláchnul, jak se s tou „Šťastnou, jedinečnou a pravou” láskou vyrovnat? Docela zajímavé poslouchat takové vyprávění, sledovat pláč pro milence, který ji opustil a zároveň slyšet, že je zastánkyní manželských hodnot a rodina nade vše.
Aby bylo jasno, mě tohle nepopouzí, lidé jsou lidé a mají svoje slabosti. Sám nejsem světec a jak se zdá, na blahoslavení asi zřejmě způsobem života nekandiduji. Mám své zkušenosti, vím své, prožil jsem svoje a mám pochopení i pro ty osamělé starší ženy, na které se jednoduše nedostává. Pro ně už je těch mužů podstatně méně, než kdysi. Karta s e obrátila, jak jsme si řekli v minulém díle. Zrovna tak mám pochopení, pro ty co se drží zuby nehty toho mála, co mají. Teď mluvím o mužích, co přes všechny výstřelky své ženy ji nedokáží opustit a najít si vlídnější.
Tihle muži neradi riskují zaběhlé a tváří se, že mají pro svou ženu pochopení. Ačkoliv některé projevy násilí páchané muži na ženách chápu. Já vím, že tohle se v téhle super-korektní době nevede, jenže prostě chápu. Protože když poslouchám některé nároky jistých žen na své muže, tak žasnu. Rybářova žena proti nim hadr a zlatá rybka by jednoduše nestíhala. Musela by dělat zázraky na tři směny a v nepřetržitém provozu.