Přečetl jsem si článek pana Kurase, který je uveřejněný na
„Neviditelném psu” v podstatě jako blog pod názvem Přečetl jsem si článek pana Kurase, který je uveřejněný na
„Neviditelném psu” v podstatě jako blog pod názvem Svobodné nebo kradené Článek se sám o sobě zabývá probléme, autorských práv, stahování s internetu a dalších potíží, které má západní civilizace. Sám o sobě není až tolik pro mne zajímavý, jen jedna taková kapitolka, odstaveček, co mě náramně zaujal. Okopíruji ho, abych byl přesný. Tedy díky kopírování
přesná citace.
Domyslíme-li to do konce, znamená to smrt dlouhé slavné tradice západní
profesionání hudby. Literatura a tištěné informace jsou na tom ještě hůř. I
tam se řítíme ke krachu pulírovaného a zodpovědně redigovaného
profesionálního psaní, nahrazeného nekonečným oceánem amatérských uplkaných
blogů.
Tenhle odstavec, nebo spíše část odstavce mě zaujal. Pan Kuras je
spisovatel a řekl bych jeden z těch lepších. O tom není z mé strany žádná
diskuse. Jenže: Já mám pořád v paměti šedesátá léta, kdy běžela éra
bigbítových kapel. Rokenrol se dostával do dalšího stádia a postupně se
etabloval i u nás. Navzdory tehdejší vládnoucí moci. A co se stalo? Od
začátku rokenrolové éry se z ničeho nic objevovala masa kluků i holek, ale kluků bylo víc, kteří zakládali bigbítové kapely. Spousta
lidí se začala učit hrát na jeden z finančně dostupných nástrojů, a to
kytaru. Takzvanou „španělku.” Jezdil jsem na internát vlakem a v
každém vagoné zněly hity Beatles, Rolling Stones, Kinks, Olympicu, Flamenga,
Petra Nováka, a dalších slavných zahraničních i domácích kapel.
Kdo uměl vyndrnkat na kytaru tři akordy a spustit počeštěný „Rock and Roll
Music” Chucka Barryho v podání Pavla Nováka …že hraji po večerech rokenrol a
máma, bývá místní dáma, tím pádem nemám pevnou kázeň a řvávám prý jak
blázen a náš dům na svejch schůzích a na prgramu prý mě má… byl
jednoduše king a král a vládl dívčím srdcím. Nebo musel umět aspoň slova a
napovídat hrajícím, což byla většinou má úloha.
Takže se z toho obrovského davu rekrutovali excelentní muzikanti, kteří v následujících letech vytvořili spoustu bezvadné muziky. Jen v Praze v druhé polovině šedesátých let bylo asi dvě stě kapel. A teď k tomu dalšímu. Znal jsem spoustu skvělých lidí, kteří psali do šuplíku. Nakladatelství tehdy, stejně jako dnes berou jen někoho, kdo všechno ze slavných by napřed dmítnut, jen na tohle téma by se dala napsat kniha. A najednou je tu internet, kde se dá pořídit kvalitní literatura už kdysi napsaná, zadarmo, případně za pár šupů pro ty chudé.
Nebo jsou tu blogy. Těží z toho jako z
těch zpívaných písniček ve vlaku, na náměstí v parku u táboráku, ať to byl bigbít, country, nebo trampské písničky, muzika, lidé, zpívající i poslouchající, nebo tančící. Dnes čtoucí, objevující, hodnotné i méně
hodnotné informace. Ti co psali do šuplíku, nebo nepsali vůbec, protože nebyla možnost psát, dnes píšou. Mnozí skvěle. Pan Kuras by mohl klidně ledacos okouknout.
Miluji blogy. Možná víc než literaturu. Tedy rozhodně víc než beletrii. Protože mezi blogy se objeví čas od času perly. Hodně často zajímavé
informace. A co víc, setkávají se díky blogům lidé, kteří by se neměli možnost setkat. Neznali by se. A jen díky těm nevypulírovaným blogům se
setkají. Někdy třeba jen virtuální formou, ale vedou dialog. Ne vždy je to pěkný dialog, ale zase, občas se z toho setkávání vyklube i přátelství, nebo
vztah, někdy skoro láska. Nebo i láska. Setkají se ve skutečnosti a stanou se milenci. Lidé, kteří díky blogům měli možnost poznat v bezpečí virtuality
jeden druhého.
Opravdová literatura má tu výhodu, že je skutečně čtivá. Tedy většinou a vyjadřuje mnohé z autorova světa, ale blog, to je velmi často okno do duše
člověka, který tím že nepulíruje vypovídá o sobě víc než ta vypulírovaná literatura. Stejné jako živá muzika a studiová. Ta studiová je na poslech asi hezčí,
ale ta živá, ta fakt hřeje, dá se při ní tančit s jiným lidmi a s jinými lidmi ani nedýchat při tom, když zpěvák jako byl Luciano Pavarotti jde s hlasem
nahoru a vy čekáte: „Uzpívá to, neuzpívá?” A on to uzpíval.
Zrovna jako jsem měl oblíbené amatérské kapely, zpěváky, seskupení, tak mám oblíbené blogové autory, kteří mají vkus, vzdělání, rozhled a validní informace. Někteří zas vtip a duchovní přesah. Stejně tak jako mám v knihovně póvl, kterým jsem se musel prokousat, tak se musím prokousat i mnohými blogy. A mnohdy si všimnu, že podobně jako já i jiní spisovatelé v tom nepulírovaném, nepěstěném blogu mají gramatické chyby, překlepy, ne
příliš dobrou stylizaci. A to je v mých očích velmi zlidšťuje. Jo jo, tak to jen k té části odstavce.
Jinak na ten problém, který pan Kuras popisuje, nemám dost vyhraněný názor. Knihovna si také ode mne koupí mé knihy, a pak je za poplatek půjčuje, a já z toho poplatku nic nemám.a Ti co si mou knížku koupí, ji klidně půjčí kamarádovi, milence a zase třeba o ni přijdou a pak si ode mne koupí tu samou, protože ji chtějí mít. Už se mi tohle několikrát stalo. A hřálo mě na duši, že ji chtěli mít. Takže asi tak.