Stacionář bych zřejmě udělal

Když jsem dnes sledoval Mílu Tichého, jak chodí po laně ve třímetrové výšce, ve hře, „Rozmarné léto,” zíral sem. Míla je skutečně herec, komediant v tom nejlepším slova smyslu.

Když jsem dnes sledoval Mílu Tichého, jak chodí po laně ve třímetrové výšce, ve hře, „Rozmarné léto,” zíral sem. Míla je skutečně herec, komediant v tom nejlepším slova smyslu. Míla se mnou spolupracoval ve „Vyvolávač emocí” a „Péčková past,” co jsme točili před několika lety. Včera jsem si dělal legraci, že budeme muset k řece, ale oni tam měli bazén s vodou, plovárna jak vyšitá, prostě skutečně měla ta hra Vančury ducha, zůstal zachován i ten jazyk a s Babetou jsme se bavili, nebyli jsme sami, kdo se bavil.

I ten trénink lepkavých rukou jsem absolvoval. Petr mě tvrdil, že je to jak mě tuhle metodu učí spíš Tai-chi, ale koukal jsem na videu, že se metoda spíš skutečně podobá Wing chun. On je perfekcionista, takže pokud má pocit, že to neumí jako Mistr, pak není schopen mě předat informace. Myslím, že umí. Umí toho hodně. V každém případě víc než já. Minule mě kopl do kotníku, tedy nechtěně, strčil jsem hnátu kam jsem neměl a mám ji tedy ještě docela zmodřinovanou a oteklou.

Inu, nešikovný maso musí pryč. S tímhle se při nácviku musí počítat. Když jsem před lety zápasil, měl jsem modřiny po tréninku, pokud se zadařilo, po celém těle, věčně odřené tváře, nebo i monokly. Kdo neumí, trpí, dokud se nenaučí.

Modřiny, odřeniny, monokly, to se nijak nepočítalo. Horší byly vykloubená ramena, kolena, nebo zlomeniny. Ale v tomhle směru, na rozdíl od jiných jsem měl štěstí, za dvanáct let, co jsem ten úpolový sport provozoval, jsem nic takového neměl. Měl jsem kliku, byl jsem hodně uvolněný, dlouhé pružné svaly, neměl jsem díky dispozicím, tak moc poškozený pohybový aparát.

I dost pružná páteř mi pomohla. Nízké těžiště, to všechno přispívalo k tomu, že jsem procházel bez vážných zranění. Pochopitelně opotřebovaný jsem byl, jak ze sportu, tak z fyzické dřiny, ale zase na druhou stranu roky jógových technik mi pomohly udržet se podstatně méně zničený, než bych mohl být a účinně díky jim rehabilitovat.

Za tohle mohu poděkovat Honzovi Luterovi, který mě toho v tomhle směru hodně naučil.

Ale naučit se některé ty Wing chun, techniky nebude v mém věku zas až taková pohoda. Už dávno nemám tak dlouhé a pružné svaly a koordinace pohybu, už také není, co byla. Musí na mě být v některých případech komický pohled. Po laně bych se už také asi jako Míla neučil chodit. A pokud ano, tak jedině, jako on bych začal ve výšce třiceti centimetrů a zřejmě bych ji na rozdíl od něj nezvyšoval.

Zítra si vyrazím někam se projít. Asi do Prokopského údolí. Už jsem tam poměrně dlouho nebyl. Co jsem se vrátil z cesty, spíš jsem chodil jen tak, spíš jsem odpočíval a rehabilitoval. Teď už zase začnu trochu s tréninkem Nordic walk. Hůlky čekají, začnu zase tělo víc zatěžovat. Přeci jen chůze je chůze. Chůzi se, co se přirozeného pohybu, nic nevyrovná. Navíc, už samotný rytmus chůze, aspoň mě, navozuje klid a psychickou pohodu.

Zdá se, že ještě nějaký čas bude léto, bude počasí, tak procházka mi udělá dobře. Kultura, chůze, jóga, s tím se dá docela slušně o víkendu žít. Má láska nemá čas, pilně pracuje, připravuje nové představení, má toho opravdu hodně. Jo, dělat umění, někdy, když se tím chce člověk živit, není zas až taková legrace. Ještě, že se uměním nemusím živit. Asi bych chodil po Praze žebrotou.

Stejně, když jsem dnes sledoval v divadle, co herci za ty peníze v divadle musí umět. Co musí občas podstoupit, třeba se namočit v šatech do vody, nebo chodit po provaze, umět zpívat, prodávat párky, utopence. O přestávce totiž se u jeviště prodávaly párky, utopenci.

Napřed jsem myslel, že si nedám, ale mlsná zvítězila, dal jsem si párek, Babeta si dala utopence. Nebylo to představení pro začínající abstinenty, protože nabízeli i kořalku a pivo, ale zřejmě bych stacionář udělal, párek jsem si dal, pivo i kořalku jsem odmítnul elegantně, asertivně a bez nějakých zvláštních emočních potíží.

Ptala se mě má láska, když si přečetla blog, co že znamená, že jsem pomohl udělat pacientovi stacionář. Vysvětlil jsem ji, že aby mohl chodit tréninkově pacient před ukončením léčby spát domu, nebo pravidelně na propustku, musí složit zkoušku z odmítání.

Ten stacionář není odměna, jak se mnozí mylně domnívají, ale zátěžová situace, kterou musí umět pacienti zvládnout, aniž by se někde napili alkoholu, nafetovali, nebo si zahráli. No a já jsem ho v jeho úzkosti, neutopil, ale dal jsem mu šanci, aby měl úspěch. Potřeboval překonat svou úzkost. To někdy terapeut, pokud je terapeut, udělá. I když netrpí nadměrnou vlídností, podobně jako já.

Ke stacionáři se skládá zkouška z takzvaných třinácti způsobů odmítání. Tohle kdysi přinesl primář, někde to opsal z americké literatury a pak mě pověřil, abych z toho zkoušel. Vypracoval jsem metodu, zkoušení, vymýšlel situace, nechal pacienty ty situace přehrát.

Léta jsem to výhradně zkoušel já, pak se našla jedna „dobrá psychologická duše,” která to zkoušet nechtěla, nechtěla ani vymýšlet ty situace, pouze chtěla místo mě rozhodovat, kdo to udělal a kdo ne. Což jsem tehdy odmítl, byla z toho několikaměsíční tahanice, která skončila odchodem jejím i její kolegyně psycholožky a dohodou s vedoucí týmu, že bude zkoušet ten, kdo bude na komunitě, a ten kdo zkouší, také rozhoduje, kdo splnil a kdo ne.

Ty dvě dámy, co odešly, odešly z trpkostí, protože udělaly vše pro to, abych odešel i z oddělení já, jenže tu válku nervů jednoduše nevydržely. Některé dámy mají, nebo měly dost svérázné představy o své pozici a mé úloze v týmu. Naše představy se lišily, klidně mohu říci, že se lišily i naše dovednosti.

Dost si fandily, vzhledem k tomu co uměly. Jako klinické psycholožky nevím, ale jako terapeutky, to fakt nebyl zas takový zázrak, jak se pokoušely mi namluvit. Než terapeutky, byly to spíš učitelky. Potřebovaly, jako každý terapeut, podstatně delší praxi, než měly a víc zkušeností, kterými ani jedna neoplývala.

Pokud zkouším, pacienti se většinou obávají, ale nakonec zjistí, že na nich chci jen reálné situace, žádné rádoby obtížné situace, které v konečném důsledku vůbec neodpovídají skutečnosti. Rozhodně je, například neučím, aby komukoliv cizímu vysvětlovali, že se někde léčili, tak z toho důvodu si nedají pivo, nebo kořalku. Tím pádem s ezpočátku hned degradovali.

Klidně jim ukáži, stejně jako jsem to udělal dnes, že když mi sousedka, co seděla bedle mě, doporučovala nějaký lihový náoj, sem ji řekl. „No jo, asi to bude dobrý, ale já kořalku zásadně nepiju.” A ona jen poznamenala. „Tak to jo.” Stejně jako jsem u toho jeviště odmítl k párku, co jsem si dal, pivo.

Ptala se mě krásná herečka, co prodávala nápoje, zda si dám pivo, já řekl: „Nedám!” vzal párek a šel. Nijak jsem se nestresoval jejím duševním stavem, jako by se stresovali někteří úzkostní jedinci, zda mé odmítnutí unese, zda si bude něco myslet, nebo nebude. Protože si asi něco bude myslet, třeba to, že nevydělala. Ale asi se nezatěžovala úvahami, zda si pivo nedám, protože jsem abstinující alkoholik, nebo protože nechci být tlustý, případně nějaký jiný důvod.

Jsem už takový, že se nezabývám city a úvahami okolí v tomto směru, stejně jako se nijak netrápím tím, jak je někomu, když mu řeknu, že něco nechci udělat, někam nechci jet, nebo něco si myslím, co si on zrovna nemyslí. Pak mi sice někteří pitomci, říkají, že jsem demagog, nebo arogant. Trápí se tím, ale já je vážně nechám trápit svou „nevychovaností.” Jo jo.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0