Čas žít, čas umírat

Měl jsem smutný a náročný týden. Třem mým klientům umřel jeden z rodičů. V jednom týdnu. Dvěma matka, jednomu otec.

Měl jsem smutný a náročný týden. Třem mým klientům umřel jeden z rodičů. V jednom týdnu. Dvěma matka, jednomu otec. Když se jejich situace probírala na skupině, pokaždé na jiné, tak rodiče žili, potom jsem dostal zprávu o smrti. Tak si říkám, že je to dobře, mají ke mě důvěru a obrací se na mě v těžkých časech. Ale tři úmrtí příbuzných, ve dvou skupinách a jeden individuál v jednom týdnu, to skutečně za těch dvacet let nepamatuji.

Abych si udělal trochu lépe, domluvil jsem se z Babetou, že půjdeme do divadla. Na „Rozmarné léto.” Do Celetný. Film mám na DVD, knížku jsem četl, teď mi zbývá ještě divadlo. Jsem zvědavý. Hlavně jak se tam budou koupat v řece. Třeba uděláme k večeru výpravu k Vltavě. To by byl režisérský počin. Herci by museli projít otužovacím kursem, pak by ti, co by byli alergický na vodu z Vltavy, neprošli výběrem, musela by nastat nějaká alternace, no a na konci představení by se diváci mohli přidat k přeplavání Vltavy. Hrát by se mohlo do prosince.

Si tak fantazíruji. V divadle jsem nebyl ani nepamatuji. Skoro nechodím. Někdy do kina, na televizi se už nedívám, vlastně mimo fotbalu na nic. Sem tam si stáhnu film a přečtu knížku. Navíc ne ani žádnou beletrii. Odborné, nebo nějakou literaturu faktu. Teď sleduji navíc na YouTube i„lepkavé ruce” a Wing Chun. Zítra, vlastně už dneska zase budu trénovat. Abych měl trochu jiného pohybu, než jen chůze a jógové techniky.

V blázinci jsem předvedl svou vzácně vlídnou tvář, když jsem jednomu hodně úzkostnému pacientovi pomohl udělat stacionář. Už jsem viděl hodně úzkostných lidí, ale tenhle to je skutečně nadmíru. Nakonec, zvládl odmítání, pomohl jsem mu aby si vybavil, jak formuli, tak i způsoby. Udělal jsem techniku na místě. Tohle mě baví, tvořit přímo na míru pro pacienta, nebo klienty na kursu asertivity. V blázinci jsem v týmu pro tohle docela vážený.

Pobavil mě student psychologie, co byl u nás na stáži, když se mě ptal, po lekci asertivitě, jestli přednáším na universitě. Jsem mu vysvětlil, že ano, ale na té pouliční, na universitě života. Na jinou mě nezvou, nemám dost titulů. Vlastně nemám žádný. Tak i s tím se dá žít. Hlavně, když mě ještě napadají různá řešení pro různé situace. Až mě to přestane myslet, pak už budu jen koukat po holkách a budu dumat, co jsem jim vlastně chtěl. Universita není důležitá. Důležité je se vyznat.

Sledoval jsem dnes v italském bufetu jednu dámu, kterou jsem tam zaznamenal po několikáté. Jí, pak nechá věci na místě, odejde před bufet, telefonuje, potom vyndá notebook, připojí se a chvíli je na netu. Tohle jsem zaznamenal asi po čtvrté nebo páté za sebou vždy v pátek. Vždycky si říkám, že je dost důvěřivá, když nechá tašku s penězi, a notebookem na židli, a jde ven telefonovat. Budu se jí jednou muset na to zeptat. Hezká dáma, kolem pět a třiceti.

Inu, asi ji ještě nikdo nic neukradl. Lidé jsou často strašlivě důvěřiví a mají pocit, že jim se nemůžou stát ty ošklivé věci, co vidí v televizi, na internetu, čtou na tabulích v Metru atd.

Já jak znám ty lauzry, co nemají problém okrást nejen cizí, ale i vlastní, tak důvěřivý nejsem. No, život mě naučil, už mi také v životě pár věcí ukradli. Podvedli mě lidé, co vypadali, že bych jim mohl svěřit majetek i s vlastníma dětma. Bohužel, jeden nikdy neví.


Když se tak dívám na ty lidi, co mají majetky, vypadají jako ctihodnost sama a nemají někteří potíže okrást důchodce, děti, třeba takovou to legální formou a ještě mají pocit, své vlastní chytrosti. Říkám si, jestli to stojí za to?

Nakonec, co si kdo do hrobu vezme? To mě tak napadalo právě na středeční skupině, kde jeden klient vyprávěl, jak očekává že matka umře, že ho žádala aby ji přinesl šaty do rakve do nemocnice. Byla smířená se smrtí. Sice další klient se kvůli tomu hrozně rozčiloval, že nemá víru v zázrak, ale musel jsem se syna té matky zastat s tím, že ji splnil jen přání. Dobře udělal, protože ona druhý den skutečně umřela.

Nakonec ten rozčilující vybalil také příběh o bratrovi, který skočil z dvanáctého patra že vlastně pohřební služba na bratra v rakvi ty šaty jen položila. Ani obléci je mu nemohli. Středeční a čtvrteční skupina nebyla nijak veselá. Jo, jak říká

Kniha Kazatel:

Vždyť to tu bylo už celé věky,
bylo to na světě dávno před námi!
Není památky po našich předcích,
tak jako nebude po našich potomcích:
Ani památky nezbude po nich mezi těmi,
kdo je nahradí.

A pokračuje:
Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírati,
čas sázet a čas sadbu vytrhati,
čas zabíjet a čas uzdravovati,
čas bořit a čas budovati,
čas plakat a čas se smáti,
čas rmoutit se a čas tancovati,
čas házet kamení a čas kamení sbírati,
čas objímat a čas objímání zanechati,
čas hledat a čas pozbývati,
čas chovat a čas odmítati,
čas trhat a čas sešívati,
čas mlčet a čas povídati,
čas milovat a čas nenáviděti,
čas boje a čas pokoje.
.

Pachtí se bohatnou, pak se o bohatství bojí, pracují od rána do večera, na nic nemají čas, umřou a nic z toho bohatství ani neužijou. Kolik takových jsem za život viděl. Pak už jen zbývá modlitba za nimi a doufat, že někdo pronese modlitbu za námi.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0