… některé ideje bývají natolik nesmyslné, že jim může uvěřit jen intelektuál.
… některé ideje bývají natolik nesmyslné, že jim může uvěřit jen intelektuál. S přesvědčením, že svým opakováním nesmyslu získá na pravdivosti-což nemusí být důkazem duševní choroby, ale pouze paličácké pitomosti. Ota Ulč
Čtu si rád blogy Oty Ulče na Neviditelném psu, protože jsou řádně skeptické, antiintelektuální, tedy patřičně chytré, neb se dovolávají zdravého rozumu. Zdravý rozum bývá mnohými intoši podceňován, protože oni hlásají většinou ideje, které se zdravému rozumu příčí. Komunismem počínaje, multikulturností, konče. Mezitím jsou intelektuály neustále vzývaná práva menšin, co narůstají nad práva většiny, sociální stát, kde nemnozí v potu tváře vydělávající, platí mnohé, kteří nedělají nic. Tedy úspěšně předstírají myšlenkový proces vedoucí k společnosti,„ kde nikdo netrpí, všichni jsou šťastni.”
Jestli mají být všichni šťastni a mají na to lidské právo, jak říkali soudruzi a dnes multikulturalisti. Tak se musíme zeptat, jak to udělat? Jestli je možné, všem zajistit štěstí, plný žaludek, a uspokojení jeho potřeb, kde se vlastně zastaví ta spirála, když se dennodenně přesvědčuji, že platí Kiplingovo:
„Jsou na světě tři věci, které nelze nasytit, tak či tak.
Opičí pracky, Džakalův chřtán a lidský zrak.
Jsme nenasytní, nikdy nemáme dost a můžou nás zastavit jen omezené síly, které máme, a které nám zabrání urvat všechno, co vidíme. Jo a naše okolí, které nám nedovolí zničit všechno co vidíme. Pokud si mezi sebou nestanovujeme hranice, což jako lidská společnost činíme, pak je zle.
A pokud ještě intoši přesvědčí společnost, že má každý právo na štěstí, nikdy z toho nekouká nic dobrého, protože to je přesně mlýn na lidské představy o štěstí uvedené v předchozím odstavci. . V televizi přece říkali, že mám právo být šťastný a nikdo nesmí být nešťastný.
Zbavujeme se za vydatné pomoci mnohých intelektuálů, tisíci lety, prověřených tradic, mýtů a civilizačních rituálů. Nedbáme na prověřené zkušenosti s cizími lidmi. Bezhlavě kohokoliv přijímáme, místo osvědčeného chování, jako je pozvolné a velmi opatrné přijímání cizích příchozích. Tohle chování se osvědčilo v dobách, kdy existovala, oprávněná obava, že nově příchozí se budou snažit získat výhody, které požívají členové kmene. Případně je ovládnout a zotročit.
Jak je vidět, intošské vidění světa nic nezlepšilo. Díky tomu, že mnozí spoluobčané mají tendenci podléhat intošskému vidění světa, se za pomoci jich i nově příchozích, se zřejmě vrátíme ke kmenovému uspořádání. Jsem zvědavý, jestli ti intoši pak budou happy.
Jestli budou tak štastní, když už se nám pokoušejí vnutit nějakou svou představu o civilizaci, jaká by měla být, o lidské společnosti, co by měla podle jejich představ fungovat. Fungovat by měla leč nefunguje. Udělal jsem za dvacet let v blázinci objev. Čím víc psychologů, humanitně vzdělaných jedinců, kteří nikdy nepracovali jinde, než v terapeutické komunitě, nebo v jiné pomáhající profesi, na metr čtvereční, tím méně zdravého rozumu. Čím více psychologů, sociologů, tím víc představ a ilusí, , než skutečné vidění reality.
Není to tím, že jsou hloupí, oni jen nevědí, jak to ve skutečných lidských kolektivech chodí. Tedy v kolektivech, kde nejsou jen vysokoškoláci, humanitního vzdělání, „experti.” kteří se zabývají vědou o lidské psychice, o lidském chování, „vědou,” která, tak jak se učí a studuje, má ke skutečnému poznání lidského života neskutečně daleko. Ukazuje se, že zcela běžný člověk, který vyrostl v různorodé lidské komunitě, složené z nejrůznějších vrstev a povolání, ví o chování, emocích, motivech lidí, mnohem více, než experti, kteří nemají tuhle zkušenost a jsou v zajetí své výlučnosti.
Většina těchto lidí, sice ví, že je potřeba naslouchat, držet se řečeného, poučovat, co nejméně, interpretovat jen v krajním případě, jenže jen málokdy si nechají ujít, aby místo sledování toho co se děje, pronesli nějakou moudrost, která má klientovi ukázat, jací jsou experti a vševědové. Je pár těch, kteří se zabývají skutečnou vědou, mají skutečné znalosti, ovšem, ti většinou nepracují v terapeutických týmech. Stejně tak, ti experti vycházející z představ těch intelektuálů, co hlásají ty „pravdy,” leč nejsou schopni vidět skutečnost.
Experti pracující v neziskovkách, co se zabývají integrací menšin. Ti společně s těmi intoši vědí jak by se měla chovat většina, ovšem jak zařídit aby se ona menšina integrovala, to jim jaksi uniká. Většinou dokonale.
Osobně bych řekl, že povzbuzovat menšinu k integraci, ukazovat ji cestu jak se zařaditi, je podstatně náročnější úkol, než mít skvělé rady pro fungující většinu, jak má chápat a tolerovat ty nepřizpůsobivé. Takže jsem skeptik, do chvíle, než se najdou lidé, kteří budou erudovaní, dostatečně moudří, aby řekli, něco podobného, co říkám já závislým. „Jste v maléru, máte potíže kam se podíváte, a dokud nezměníte své chování, ti kolem vás nenajdou žádný důvod své chování a svůj pohled na vás jakkoliv změnit.”
Ti, co tohle slyší, vezmou na vědomí, zařídí se podle toho, pak už mnoho potíží se svým okolím nemají. Pravda, najde se pár pitomců, co si hojí na nich mindráky, nebo se pokoušejí na nich hojit, ale obecně se jim stane, těm závislým, že v případě své změny chování, integrace do většinového proudu, že v té většině společnosti najdou zastání. Pitomci, pak projdou občas nepříjemnou zkušeností, že jim lidé z okolí těch abstinujících závislých, řekne. „Sklapni debile.”
Vůbec nepochybuji, že takhle by to mohlo být funkční i v případě Cikánů, nebo jiných menšinových neintegrovaných komunit. Dokonce si troufnu tvrdit, že zkusit se někdo otírat o čínskou, nebo vietnamskou komunitu, by ono „sklapni debile” bylo poměrně hlasité. Stejně tak v případě jiných i do společnosti zařazených menšin.
Život, zkušenosti a dvacet let terapie závislostí a spoluzávislostí mě naučilo jedno. Jasně podaná informace i když sdělovaná po kapkách je mnohdy nepříjemná, ale vždy přijatelná, jak pro stranu, která ji sděluje, tak pro stranu, která ji přijímá.
Sdělující, díky svému výcviku, kvalifikaci a životním zkušenostem ví, že na pocit se neumírá, klient vydrží víc, než mnohdy terapeut by byl ochoten věřit, klient také přímočaře jednajícímu terapeutovi věří většinou víc, je schopen ocenit, že není za troubu, kterému se nesmí nic říci.
Nevěřím, že menšiny jsou jiné. Ani Cikáni ne. Existuje univerzální lidské chování, jak říkají sociobiologové a jiní, takže i lidé z jiné kultury jsou schopni přijmout informaci o podmínkách za kterých budou přijati do společnosti. Akorát, že se jim ty podmínky musí neustále opakovat, neustále jejich plnění vyžadovat a pak se jim dostane přijetí a uznání.