Výhodná strategie V

V posledních letech se rozmohl zvyk, některých společností, nabízet své zboží a služby, buď zvoněním u dveří, tedy jakýmsi podomním obchodem, nebo telefonicky. O e-mailovém obtěžování ani nemluvím.

V posledních letech se rozmohl zvyk, některých společností, nabízet své zboží a služby, buď zvoněním u dveří, tedy jakýmsi podomním obchodem, nebo telefonicky. O e-mailovém obtěžování ani nemluvím. Onehdy na mě zazvonil nějaký člověk, dole u dveří a požadoval vpuštění do domu, protože je ze spořitelny. Zamyslel jsem se nad tím, co má člověk ze spořitelny co pohledávat v domě, takže jsem mu neotevřel.

Zřejmě mu otevřel někdo jiný, protože za několik minut mi zazvonil u dveří do bytu nějaký mladík, další zvonil naproti u sousedů. Mládenec se rozjařeně usmál, řekl něco ve smyslu, jak je úžasné, že mě vidí. Než stačil doříct, zastavil jsem ho odmítnutím. „Nic nechci!” A zavřel jsem dveře. Klepání a nové zvonění, ten samý mladík mi říká. „Ještě jste mě nevyslechl…” Nenechal jsem ho doříct a sdělil mu ještě jednou, že nic nechci! A varoval jsem ho, jestli zazvoní nebo zaklepe ještě jednou a bude mi chtít něco nabízet, cokoliv, budu na něj hrubý. Nebudu zkoumat, jestli by se mi něco z jeho nabídky hodilo, či ne. Už nezazvonil.

Pochopitelně jsem nepoužil ono slovo: „Děkuji,” jak mi doporučoval onen anonym: Milý Jene, mám za to, že jsme ve společnosti, kdy se děkuje i za nabídku, píše Radka… ovšemže, může to být i tak věc názoru na použití a význam slova děkovat. Na asertivnosti to snad ale neubírá?.

Onen anonym,který mi bez představení tykal, se zřejmě dovolával jakési slušnosti, kterou bych měl projevit poděkováním v případě, že i když mi někdo něco nabízí, přesto, že jsem ho nežádal. On mi neprojevuje z mého hlediska žádnou laskavost svou nabídkou, někdy mě dokonce jeho nabídka obtěžuje a za to, že mě někdo obtěžuje, zásadně neděkuji. Proti obtěžování mám ve zvyku se ohradit a stanovit jasné hranice. O tom, co mě obtěžuje a co ne, rozhoduji jen já sám.

Onen anonym, svou „slušnost” projevuje tím, že tyká člověku, který neví, kdo ho oslovuje. Onen anonym, manipulativně nutí toho , kterého takto oslovuje, aby se choval onen oslovený, jako čtenář myšlenek, či provozovatel telepatie, případně mu může dávat najevo, že osloveno anonymně, považuje za rizikového, že mu nevěří, bojí se osloveného pomsty, a tím ho má za člověka, který se mu bude chtít pomstít. Možná jen projevuje nějakou zvláštní úzkost. Ale v žádném případě velkou slušnost neprojevuje. V každém případě si ten anonym počíná hlediska slušnosti, co vyžaduje, neslušně.

Bývá dobrým zvykem, co si tak pamatuji, se pod komentář, dopis, sdělení podepsat. Je-li osobní. Navíc, když chci diskutovat o slušnosti, asertivitě, oslovuji-li toho druhého jménem, pak se představím, aby ten druhý věděl s kým má co do činění, a že jedná s člověkem, který je ochoten za to co vysloví i nést odpovědnost.

Hesla, že když nevyžaduji přihlášení, tak se nemusí podepisovat mě neberou. Chce-li se někdo bavit osobně, pak chci vědět, s kým mluvím, jestliže to nevím, nemám žádnou potřebu ho považovat za člověka, kterému mohu v diskusi cokoliv osobního sdělovat. Dovolává-li se něčí slušnosti, společenských dohod. Pak ji musí především projevit on.

Nechová-li se tak, nemám ho za důvěryhodného, kdyby se zaštiťoval sebelepšími citáty, sebeznámějších lidí. Jestliže se někdo v diskusi začne odvolávat na autority, pak se většinou jedná o člověka, který nemá příliš velkou víru ve své schopnosti. Navíc se tím zaštiťuje někým, kdo je uznávaný a těžko by se mělo s jeho tvrzením polemizovat.

Vrátím se na začátek. Existují strategie prodeje, které se učí prodejci, aby získali co největší zisk. Jedna z nich je spoléhání, na to, že slušný člověk, slušně podanou nabídku neodmítne, Pokud odmítne, nepoděkuje, nebo nevysvětlí své důvody není slušný.

Slušný člověk z hlediska nabízejícího, aby zůstal v jeho očích, bud neodmítne, nebo se omluví, řádně své odmítnutí vysvětlí a poděkuje za laskavou nabídkou, která j v jeho dobro. Z takto vedené debaty vyplyne, že poděkuje, aby se zbavil pocitu viny, za odmítnutí. Pár příkladů v dalším odstavci.

„Provinilí” lidé, kteří se dají manipulovat strachem z nedodržení společenského úzusu, co proti nim zkušení manipulanti použijí, jsou vlastně proti svým emocím bezbranní. Mají díky své bezbrannosti, mnoho věcí, které nechtěli, uzavírají smlouvy, co jsou pro ně vždy nevýhodné, jedí jídla, co jim nechutnají a pijí nápoje, které jim, a nemusí být ani třeba závislí abstinující alkoholici, působí problémy.

Kolikrát jsem sledoval nucení do pití alkoholu, přestože ten člověk jasně deklaroval, že je nemocný, nebo řídí, případně, nemá naprosto chuť. Pokud setrvá ve svém odmítnutí, bývá označen jako slaboch, provinilec proti dohodnutým pravidlům.

To, že při pauze představení nabízejí jídlo a pití krásné ženy, není rozmar těch žen, ale marketinkový tah. Tomu rozumím a to chápu. Ony to nedělají pro své potěšení, ale aby třeba divadlo mělo větší obrat. Nic zlého v tom nevidím.

Ovšem, v momentě, kdy mě někdo začne poučovat, že žije ve společnosti, kde se za podobnou nabídku děkuje, tedy mám povinnost děkovat i já, musím se zamyslet nad jeho požadavkem. Je skutečně tak samozřejmý, nevinný a neškodný? Navíc se musím zamyslet nad tím tvrzením, že žiji ve společnosti, kde se děkuje. Nečiním-li tak, nejsem z hlediska těch co produkují tato tvrzení, v pořádku.

Osobně se domnívám, že v tomto případě se jedná o dobře skrytou manipulaci. Ukázali jsme si, že ne vždy nám nabídka těch druhých má udělat dobře, aby se zakryly skutečné důvody a zisk nabízejícího. Jestliže nemá odmítající zájem, pak použije se ono upozornění na nedostatek slušnosti.Například. Stejně tak, když se anonym nepodepíše v komentáři a upozorní na podobný nedostatek, postaví se do role, toho, který ví mnohem více, mnohem lépe, než ten druhý. Už tím získává výhodu, která pramení z vyvolání pocitu nedostatečnosti u toho druhého, negativně hodnoceného.

Manipulace jsou různého druhu: Některé skryté, některé méně skryté. Člověk se je učí rozeznávat, čelit jim, čím více jim umí čelit, tím více se snaží ti manipulanti ho dostat do oné pozice v čase, kdy s ním mohli bez ostychu a beze strachu a námahy manipulovat, tam kam potřebovali. Jejich agresivita, arogance a projevy omezenosti stoupají s mírou dosažené asertivity u jedince, se kterým se velmi obtížně, nebo vůbec nedá manipulovat.

Manipulanti se snaží určit normy. Normy, které jim pomohou ty druhé držet v napětí, zda a jestli se chovají správně. Protože strach a napětí, je mocnou zbraní všechny těch, kteří nás chtějí ovládat, kteří nám chtějí prodat zboží, o které bychom ani neměli zájem, někdy nám chtějí vnutit své dobro, aby se zbavili něčeho, co jim překáží, chtějí nám vnutit svůj způsob vidění světa, chtějí nás přesvědčit, že jen oni vědí, co je správné a co ne. Tohle si můžeme dát líbit, nebo také ne.

Osobně jsem pro svou svobodu a své vidění světa. Svobodu, kterou nikoho neohrožuji. Tu si budu hájit. Má-li někdo s mým viděním světa problém, s mou svobodou, má možnost se mi vyhnout, není ke mě připoutaný řetězem. Kolik ke svému životu potřebuji mít lidí kolem sebe, je jen na mě. Přiznám se, že si nekladu za cíl, abych vycházel s těmi, co se mě pokoušejí manipulovat.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0