Milada mi píše div ne tučným písmem, že nic nepíši. Nemám každý den o čem psát, navíc už se pomalu připravuji na návrat do blázince. Tedy pracovat, nikoliv odpočívat, parkem se procházet.
Milada mi píše div ne tučným písmem, že nic nepíši. Nemám každý den o čem psát, navíc už se pomalu připravuji na návrat do blázince. Tedy pracovat, nikoliv odpočívat, parkem se procházet. Dnes jdu do televize, komentovat další díl pořadu „Rodina a já.” A bude to na téma workoholismus. Tím naštěstí netrpím. Vrozená lenost hravě vítězí nad touhou ovládat svět a sebe za pomoci práce. I to je jeden z možných pohledů na to co workoholismus znamená a co všechno si tím lidé závislí na práci kompenzují. Ne nadarmo mnozí závislí na alkoholu, drogách či hazardní hře jsou lidé ještě závislí na práci. Má ona závislost podobný průběh, jedinec je pohlcován prací natolik, že nemá čas a náladu na nic. Na vztahy, koníčky, odpočinek. Buď jí málo, nebo se přejídá. Velmi často používá alkohol a jiné drogy jako stimulátor. Stimulátor, který ho má udržet v co největší výkonnosti. Tím i ve vlastním sebeobrazu dokonalosti.
Znal jsem a měl v péči několik let jednoho, který byl prototypem workoholika plus alkoholika. Všechno dělal na doraz. Několik týdnů klidně nepil a pracoval do úmoru. Jeho žena ho vídávala pouze v noci, když se vracel a ona se probudila a nebo ráno pokud se ji podařilo vstát dřív než on. Dlouhou dobu mi měla za zlé, že ho držím u terapie. Měla pocit, že terapie mu bere ten čas, který by mohl věnovat rodině. Vůbec nechtěla vidět, že díky terapii se rodině věnoval o něco více než před tím. Jak pracoval, podobně i pil. Na doraz, do úplného vygumování. Trpěl několika chorobami a na jednu zhoubnou zemřel poměrně mladý. Byl to jinak vlídný člověk, co pro své přátele udělal co mohl. Až na to pití a rezignaci mimo práce na všechno. Na manželství, děti, sex. Jen pití a práce. Držel jsem ho zkrátka, co to šlo. Držel, ale nakonec stejně neudržel. Spolupracoval nějaký čas, potom vysadil, pak se zase ukázal, spolupracoval, vysadil. Kolotoč.
Kombinace obojího, samozřejmě vztahové potíže, tvrdě spoluzávislá manželka, která stejně jako on, občas spolupracovala, pak vysadila, dostala se do zoufalé situace, spolupracovala, ulevilo se jí, vysadila. Učebnice by se podle nich dala napsat. Je to podobné také trochu mentální anorexii. Tam také se napřed musí nastolit pravidla, kdy jíst, jak jíst, kolik jíst aby postižená neumřela hlady a souběžně provozovat terapii, která odkrývá potíže a problémy, jedinec je s nimi konfrontován a zároveň ujišťován, že lze žít v řádu a kázni aniž by utrpěl jeho sebeobraz výkonného slušného člověka, kterého mohou mít ti ostatní rádi i přes jeho „nedokonalost.” Anorektička je podle své chorobné představy krásná a dokonalá jen tehdy, pokud na sobě nemá gram tuku, Workoholik je dokonalý tehdy, když vše zvládá na sto procent a nikdy neselže. Samozřejmě je tam projev veliké nedůvěry v dovednost okolí. Což je podobné alkoholikům, kteří svou nejistotu, stejně jako předchozí kategorie maskují nadměrně projevovanou sebejistotou a ponižováním okolí.
Okolí hravě naskakuje na tento druh chování, jde s nimi do sporu, snaží se je změnit argumenty, posměchem, chová se podobně jako oni. Buď na nich nic nechce a nebo chce tolik, že je nemožné jejich požadavky splnit. Z extrému do extrému. Jsou si tyhle diagnozy natolik podobné, že je mnohdy obtížné rozmotat to klubko. To je také důvod, proč se terapie závislých liší dost od jiných terapii, kde se neklade takový důraz na pravidla, spíše se jde po těch lidských věcech a v terapii závislosti se klade důraz z počátku na kázeň, na dobu, kdy je klient schopný dodržovat pravidla,pak až teprve a ne dříve se zabýváme jeho dětstvím, jeho minulostí, jeho vztahy. Napřed musí u anorektiček být najedený u alkoholiků střízlivý a u workoholiků oddělený od práce, aby se s ním mohlo mluvit o tom, jak mu na světě je?
Samozřejmě všechny ty kategorie umějí perfektně manipulovat, racionalizovat, přesvědčovat o nevyhnutelnosti toho, či onoho. Stejně obdobně se chová i jejich okolí, takže velmi často dochází ke střetu „idejí” zájmů, vyvolávání obav na jedné i druhé straně, tvrdých konfrontací. Je to někdy zábava sledovat stále se opakující argumenty, kdy se mi snaží jak manželka, tak klient vysvětlit, že nemohou přijít, protože on musí fakturovat a ona musí uklízet, oba mají práce, že dřív nevědí kam skočit. Jeden rezignuje doma na vše, druhý přebere vše a tím tomu workoholikovi umožní vlastně stupňování právního nasazení a rychlé devastace. Oboji je zdánlivě neprůstřelné. Jeden nevěří svým podřízeným, případně kolegům, že by bez něj mohli sami existovat. Druhá strana nevěří, že by mohl existovat onen workoholik bez něj.
Jinak jsem byl s Markétou za Vojtěchem a moc se nám Vojtěch líbil. Seděl Markétě na klíně a k údivu všech přítomných se zabýval mou maličkostí. Prý je to dáno mým hlubokým hlasem. Jo jo, nechtěli věřit ani trochu, že je to dáno mojí vrozenou dobrotou a ten mrňous to cítí. Ale pravdou je, že malé děti se v mé přítomnosti většinou cítí dobře a klidně. Já je moc nebuzeruji, moc na nich nechci, to nechávám na přítomných dámách. Katka a markéta tuhle roli dokonale zvládají. Dámy mají ono socializační poslání, kdy svými věčnými požadavky na mladého gentlemana či dámu, je vedou k nějaké prospěšné činnosti. Já si je posadím na klín, nic na nic nechci, jen je chovám a oni mají pocit, že je konečně klid a nikdo na nich nebude nic chtít, protože ten co je chová to všem okolo zatrhne. Socializace je dobrá, ale stejně jako v případě práce či jiných činností, čeho je moc, toho je příliš.
Takže Markétě na klíně seděl, ale my s Vojtěchem na sebe házeli ksichty. Jak se říkávalo za mého mládí. Culil se náramně. Mezitím jsem sledovali Romana u práce. Pracoval na zařizování nového bytu. Pěkný byt. Sledovat někoho u práce je činnost, která mě také baví. Konečně pokud na mě nechce abych se zapojil, tak dvojnásob. Jak říká klasik Jerome Klapka Jerome, vydržím se dívat na pracující lidi celé hodiny. Dívat a kochat se vědomím, že i druzí to umí, že se nemusím bát toho, kdo to bude dělat až my tu nebudem.
Jinak jsem obdivoval Romanovo nářadí. Říkal jsem si, že tohle opravdu v mém mládí nebylo. Krásně vypracované, chromované, spousty udělátek, které se dají koupit a tím si ulehčit život. Jo když si vzpomenu na tu bídu u nás doma, v zemi s takovou řemeslnou tradicí a překvápko, co všechno je možné mít, když jsem poprvé vstoupil v Hamburku do obchodu s nářadím a viděl všechny ty věci, tak jsem pochopil, že sláva zlatých českých ručiček brzy bude pryč.
A taky jo, tak dlouho jsme se rozvíjeli, až se z nás stala rozvojová země, byli doma hrdí lidé na svůj um, praktičnost a vůbec netušili, co všechno se dá pořídit na práci, co všechno a v jaké kvalitě. Právě když jsem odcházel od plavby a předpokládal jsem, že se budu živit i nadále rukama, tak jsem docela dost peněz za nářadí utratil. Mám jej dodnes, ale to dnešní je ještě o něco dál a ti co provozují jakékoliv černé řemeslo, mají skutečně podstatně ulehčenou práci. No jo, takže opět od terapie k Vojtěchovi a černému řemeslu. Jdu leštit boty, už jsem se oholil, našel jsem smlouvu od posledně, co musím odevzdat podepsanou, abych dostal peníze za vystupování v minulém díle a vyrazím do televize za prací a „mediální slávou.”