Poslouchal jsem včera jeden katastrofický scénář, který předestíral jeden ekonom. Poslouchal až do chvíle kdy skončil a cítil jsem potřebu se k tomu také vyjádřit.
Poslouchal jsem včera jeden katastrofický scénář, který předestíral jeden ekonom. Poslouchal až do chvíle kdy skončil a cítil jsem potřebu se k tomu také vyjádřit. Ano vím, nebude lehké zvládnou vše co se stalo v poslední době. Ten člověk, kterého si skutečně vážím, ovšem předestřel Apokalypsu, která nastane. Konec světa. Všechno se zastaví, nastane konec světa. Nezaměstnanost bude taková, že si lidi nebudou moci nic koupit, Škodovka skončí a nikdo nebude kupovat auta. Takhle mluvil. Všichni bez dechu poslouchali.
Všichni poslouchali, včetně mě. Byla to depresivní předpověd.Poslouchal jsem a uvědomil jsem si, že mnozí jsou dnes v panice. Svět žil nad poměry, dlouho se zdálo, že nad poměry se dá žít do nekonečna a bublina, jak dnes všichni opakují praskla. Začínáme šetřit, začínáme přemýšlet co dál, začínáme se bát, protože se prý řítíme ke dnu.
Takže jsem potom také řekl svoje. Řekl jsem mu, že vůbec nepochybuji, že je dobrý ekonom a má celkem dobré informace. Jenže, život není jen o ekonomických informacích, ale i o lidském faktoru a chování. Ne všechno co se jeví logicky, také logicky následuje. Přirovnal jsem dnešní dobu k situaci, kterou jsem několikrát viděl, sám zažil. Situaci debaklu, který nastal.
Vše se zdá beznadějné, všude tma, šok, kde jsem se vlastně ocitnul. Panika, strach, beznaděj. A horečné přemýšlení jak z toho ven. Co nejrychleji. Včera bylo pozdě. Vždy je to velmi podobné chování. Nějaký čas se lidi rozkoukávají, čekají, že někdo přijde, řekne, že to není pravda. Pak zjistí, že to pravda je, rozhlídnou s e ještě jednou a začnou se chovat jinak. Spočítají ztráty. Jsou poškození, psychicky i fyzicky a uvědomují si, že se musí dát do pořádku a průběžně s tím dáváním do pořádku si lížou rány, vyrovnávají se ztrátami a hledají aktiva.
Najít aktiva a zmátořit se, trvá a děje se dost dlouhý čas. Mezitím zažívají různé otřesy a dohánějí je staré dluhy. Finanční, zdravotní vztahové. Postupně se s tím vyrovnávají, je jim těžko a přitom z nich většina ještě žertuje. Aby si dodali mysli a odvahy. Potřebují ji. Učí se žít jinak, jinak rozvrhnout síly, zdroje, čas. Učí se skromnosti a trpělivosti. Najednou zjišťují, že jsou i jiné radosti, než věčné opíjení se, přejídání, trávení času v putykách a tím čemu se říká zábava.
Dnes je podobná situace. Jsou mnozí co se tváří, že se nic neděje a bavme se co jde. Jsou mnozí co sklouzli na dno a neví zatím kudy kam. Situace, kterou zažil v životě více či méně každý z nás. V různých obměnách. Nikdy v dějinách lidstva zatím nedošlo k úplné katastrofě. Byly války, po kterých Evropa byla v troskách.
Válka skončila, a následovaly roky chudoby. Vyprávěla mi moje matka a i moje tety, které byly v té době po druhé světové válce mladé, jak v té chudobě, destrukci, kdy všechno bylo zničeno, jak v těch letech, kdy celá vesnice na východním Slovensku byla zničená, vypálená a vypadalo to , že se z té bídy nikdy nedostanou. A ony i v tom hladu a zmaru, chtěly vypadat hezky, sháněly oblečení, hadříky. Prostě a jednoduše. Ženy, které se chtěly líbit. Tyhle ženy, tehdy, stejně jako dnes asi rozjedou ekonomiku. Budou se chtít líbit. Vem kde vem.
Lidem pro které je ekonomická situace strachem číslo 1, stejně jako lidem, kteří jsou v léčebně v debaklu, a mají pocit, že jsou ti nejhorší a nikdy se toho nedostanou, stejně jako lidem, kteří panikaří v čase, kdy se média předhánějí v hysterii a zdůrazňují špatné časy, je stejně jako lidem, kteří se propadnou na dno, nutné říci
Vzpamatujte se. Je zle, ale není beznadějně, nepanikařte a dívejte se kudy vede cesta ven. V tuhle chvíli se zdá, že už se nikdy nerozední, ale zatím vždycky slunce vyšlo, zima přestala, povodně skončily, ohen uhasl a tráva znovu vyrostla.
Mnozí dnes dělají dvě chyby. Jedni se tváří, že se nic neděje a druzí se tváří, že je konec světa. Ani jedno zcela neplatí. Děje se pád ekonomiky. Na čas končí dobré časy. Lidé čekají na to co bude. Bojí se špatných času a šetří. Alew není to konec světa. Jednou je omrzí šetřit a začnou utrácet. Začne jeden, stejně jako já, v roce 1984, kdy jsem byl bez peněz, nikam jsem nechodil, doháněly mě staré dluhy. A přesto jsem si čas od času něco koupil.
Jen mi trochu otrnulo, zvykl jsem si na stav chudoby a najednou mě přestalo bavit sedět doma. Oblékl jsem, co jsem pěkného měl z dob dobrých a šel tancovat. Řekl jsem si, že jen šetřit a naříkat nemá smysl. Vrátil jsem se domů ze slečnou, zjistil jsem že i chudý mohu být pro některou zajímavý a začal jsem přemýšlet jak z toho ven. Druhý den jsem si koupil drahou knížku.
Trvalo rok, než jsem se vykopal z nejhoršího. Nebyl to rok hojnosti, ale práce jak si polepšit. Ještě několik let potom jsem řešil potíže, které jsem si nadělal svým pádem do debaklu, na dno. Ale nakonec se zmátořil zcela.
Později, když jsem v letech 1995-1996 spadl díky změně povolání na nějaký čas do chudoby to samé.. Moc jsem nevydělával, moje příjmy klesly o sedmdesát procent. Když jsem si chtěl koupit knížku, nekoupil jsme si košili. Platil jsem na čtyři děti a připravoval se na povolání. Platil jsem školné a výcvik.
Pak jsem si malinko polepšil, něco jsem ušetřil a první co jsem udělal, že jsem si vzal měsíc dovolené, dva měsíce neplaceného volna a a vyrazil do Británie na pěší tůru. Tu cestu jsempopsal tady kliknout. Všichni mi rozmlouvali tuhle cestu. Ale já jsem věděl, že musím, že ted je tahle cesta víc než vydělávání peněz a pokud ji absolvuji, pak se určitě něco změní. Nevěděl co a k čemu, jen sem věřil, že k lepšímu.
Zaplatil si předtím kurs angličtiny, drahý. Na British council. Ten jsem absolvoval, ale víc důležité bylo, že jsem se pilně učil sám. Koupil lístek na autobus a vyrazil. Opět jsem opustil všechno a vydal se do dálky. S trochou ušetřených peněz a s důvěrou, že mi to bude prospěšné. A bylo.
Vím mnozí řeknou, že teď je jiná situace, krize je mnohem plošnější a bude trvat dlouho. Nikdo neví jak dlouho. Ani cestou na Gibraltar ani cesta do Británie mi neskýtala delší naději než na několik měsíců. V druhém případě jsem věděl, že se sice mám kam vrátit, to jest do blázince a ke skupině rodinných příslušníku.
Tedy doufal jsem, že mi jak v blázinci tak na městském úřadě neřeknou, Dlouho si tu nebyl, našli jsme si jiného. Neřekli, přijali mě zpátky, pouze skupinu rodinných příslušníků jsem našel lehce devastovanou. Znovu jsem ji dal dohromady, a pokračoval v práci v léčebně. V roce 1997 také nebyla u nás nijak zvlášť dobrá ekonomická situace. Nakonec se zlepšila.
Tak jsem ve svém životě zažil dva své největší propady, ten první neúmyslný,ale zákonitý, díky nezodpovědnému způsobu života, ten druhý sice vědomý, ale nepředpokládal jsem že propad životní úrovně bude až tak dramatický. Kupodivu oba jsem přežil nejen bez úhony na zdraví, ale po nich se má situace podstatně zlepšila. Naučily mě ty propady mnohému. Pochopil jsme naplno, že život je někdy loterie a riskovat se musí., Pochopil jsem, že krize není nutně destruktivní, ale pokud ji člověk využije k poznání, pak mu prospěje.
To povídání o Británii začíná překladem písně Rule Britania! Je to jedna z mála písní tohoto druhu, která nemluví o tom, jak se dostat z otroctví, ale o tom, že ti lidé nikdy se otroky nestanou. Mám ji rád, stejně jako mám rád Brity. Přes všechny jejich chyby, právě pro tenhle přístup k životu.
Mohu zchudnout, mohu mít určitý čas nedostatek, ale nemusím se stát otrokem. Otrokem katastrofických představ, jak svých, tak cizích. Vím jedno, lidé stále budou toužit mít se lépe, a pokud si udrží svoji svobodu, udrží si i naději. Dřív nebo později, si koupí nové auto, protože ho budou chtít, dojdou si ke kadeřníkovi, protože se ženy budou chtít cítit dobře, dětem koupí hračky z ušetřených peněz na zlé časy.
Postaví dům aby měli kde bydlet. Pomalu, postupně se zase všechno otočí k lepšímu. Jak mi to říkal ten starý pán, když jsem si mu v březnu stěžoval, že zima je dlouhá, krutá a nekonečná. Mladý muži, zatím vždycky skončila. I tenkrát v tom roce 1986 kdy byla dlouhá až do dubna, tak v dubnu skončila .
Rule Britania! Britannia rule the waves. Britons never, never, never shall be slaves.