Jsem se dočetl v novinách zajímavou informaci o postoji českých učitelů a studentů k multikulturnímu postoji a vnímání žáků. Vyšli z toho blbě.
Jsem se dočetl v novinách zajímavou informaci o postoji českých učitelů a studentů k multikulturnímu postoji a vnímání žáků. Vyšli z toho blbě. Ona dáma, která je testovala dokazovala, že úroveň je mizerná a dokonce 57% učitelů soudí, že děti z multikulturního prostředí by se měly přizpůsobovat českému prostředí. Podle jejího sdělení je to hanebnost. Mám pocit, že jsem se tamtaké dočetl, tedy v těch samých novinách, že úroveň v matematice a jiných podobných předmětech jsou české děti hanebně zaostalé. Zřejmě a to jsem se tam také dočetl, že je to tím, že se klade důraz na multikulturnost chování a nikoliv na pedagogické znalosti a um.
Já tuhle debatu nechci nijak hodnotit. Konečně Lidové noviny stoj pouhých 13Kč a pokud má někdo zájem si je koupí a přečte. Vlastně by si je mohl přečíst i na internetu. Klikni tady Článek nese jméno „Někteří učitelé jsou xenofobní.” Tedy na rozdíl od paní, nebo slečny Hajské si myslím, že škola má naučit žáka číst a psát, počítat pokud možno v úředním jazyku země, kde žije, seznámit ho s kulturou a civilizačními návyky oné země, pokud má jiné
z jiného kulturního prostředí a nijak zvlášť ho nenutit aby onu místní kulturu a jazyk miloval.
Pouze, ale to jen tak na okraj připomínám, že znám pár lidí, kteří chodili do školy jinde, vystudovali školu v jiném jazyce než tím, kterým
mluvili doma, několik mých kamarádů, klientů i má nejstarší dcera mezi ně patří a nijak tím zvlášť jejich češství a česká kulturnost neutrpěla. I když je pravda že má dcera základní a střední školu absolvovala doma. Ale ti kamarádi a klienti o kterých mluvím i tu střední v jiném jazyce. Pravděpodobně na nich chtěli aby se chovali na škole jako místní žáci, plnili stejné úkoly a nezdá s e že by nějakou zvláštní újmu trpěli.
Holt zas další dáma s úzkostí, která se domnívá, že každá trochu jiná zátěž vyvolá dramatické poškození oněch žáků, kteří se musejí ve škole chovat podle místních tradic. Pořád si myslím, že pokud někdo chce mermomocí zachovávat tradice, tak má doma možnost, pokud mi je chce cpát na
pracovišti, nebo ve škole, asi mě tím nenadchne. Zřejmě se mi jako katolíkovi bude zajídat klanět se pětkrát denně směrem k Mekce v čase muslimské modlitby. Prostě přiznám se že natolik tolerantní nejsem. Nebo nutit své děti aby procházely iniciačními obřady Sanů, které známe pod názvem Křováci, jen protože že se zrovna rodina přistěhovala do Prahy a děti chodí do školy s mými dcerami.
Třeba přeháním, ale já fakt vždycky měl zájem na tom aby se moje děti naučily být slušnými lidmi, číst a psát a pokud mají zájem s křováckýmidětmi kamarádit, tak nechť s nimi kamarádí, pokud chtějí kamarádit z dětmi od vedle, nu smířím se s tím, že Křováci budou kamarádit s někým jiným a nebo s nikým. Moje děti už jsou velké a své kamarády a přátelé si vybírají podle svého gusta, to konečně dělaly i když byly malé.
Přiznám se ovšem k tomu, že být studentem nebo učitelem a dostat onen dotazník, přijal bych ho a v rámci změny místo vrhu nožem na cíl, což je disciplína, kterou rád a často trénuji, zmačkal bych onen dotazník do úhledné kuličky a trénoval bych hod do koše papíru na vzdálenost tří až pěti metrů. Jak vrh nožem, tak hod do koše udržuje dobré oko a perfektní odhad vzdálenosti a reakce.
Alespoň k něčemu by takový dotazník byl vhodný. Jinak zřejmě k ničemu. Znám lidi, kteří vidí problém třeba ve slovech „povolíme vše mimo svěračů.” Tyhle slova používám při nácviku relaxace s pacienrty, nebo
v dobách kdy jsem vedl kursy jógy pro veřejnost s klienty. Přišla svého času do blázince na oddělení jedna mladá pohledná a vůbec ne hloupá psycholožka. Jedna asi z těch dvaceti, které za patnáct let, co v léčebně pracuji. Bylo podobná těm sedmnácti, které byly mladé, pohledné vzdělané, ale zcela s e nehodící pro samostatnou práci se závislými pacienty. Přišly, zpočátku pyšné sebevědomé vševědoucí. Většinou odcházely po čase a se slovy, že tuhle práci už nikdy. Nedivím se jim, práce s pacienty není Zas takový med jak se zdá. Práce mnoho, úspěchů podstatně méně.
A tahle kolegyně, když mě na komunitě slyšela v přítomnosti mé nadřízené říkat ty slova o povolení všeho mimo svěračů, se mi pokusila udělat kázání na téma úcta k pacientovi a práva pacientů. Chvíli jsem ji poslouchal, pak jsem se zvedl a bez slova vysvětlení jen s poukazem, že tohle si musí vyřídit s mou nadřízenou, jsem odešel. Volal za mnou že ona je má nadřízená a ona mě má metodicky řídit. Byla na oddělení asi dva měsíce,
já deset let. Víc jsem toho o práci se závislými zapomněl, než ona se za ty dva měsíce naučila. Takže ze zcela běžného metodického návodu se v hodnocení této dámy, stala urážka pacientů. Ona kolegyně která, sama relaxaci uměla teoreticky, navíc se pacientů bála, neuměla s nimi jednat a oni ji neubližovali jen proto, že zbytek týmu včetně mě jsme nad ní drželi ochranou ruku, mě chtěla metodicky vést a řídit. Při mé dennodenní jógové a terapeutické praxi.
Bohužel právě mezi lidmi tohoto vzdělání a druhu jsme poznal mnoho lídí s podobnými názory.Lídí mnohdy úzkostných a zároveň přesvědčených o své výjimečnosti a nadřazenosti, se kterou přistupují k druhým lidem aniž by
sami měli nějakou osobní a lidskou zkušenost se životem v takové zátěži jakou je terapie závislých. Jak říkám, z těch dvaceti psycholožek, byly jen
tři, u kterých jsem cítil lítost, když odcházely. Ty se hodily na tu práci, byly dostatečně pokorné a dostatečně vnímavé.
jako každý, nemám patent na rozum, ale míra životních zkušeností, psychoterapeutického vzdělání a praxe mě opravňuje si myslet o mnohých
současných názorech, že to s nimi bude jako s mnohými teoriemi, které jsem během 24 let, co se v oblasti psychoterapie pohybuji, zažil. Někdo přijde s „převratnou novinkou„ která zásadně změní přístup a stav společnosti. Nezmění. Rychlé metody fungují krátkodobě. Mají výhodu, že
mohou ulevit, ale pořád a to nejen v terapii, ale v každé jiné činnosti se jedná o pozvolný postup, vytrvalé jednání a přístup podle stavu klienta, situace a nikoliv podle teoretického modelu jakékoliv sebeúspěšnější terapeutické školy.
V jedné mé skupině mám klientku, která nedávno obhájila docenturu. Když
jsem ji před lety poznal, byla to sice vzdělaná, inteligentní žena, plynně hovořící několika jazyky, vzdělaná s rozhledem a úzkostná, lehce depresivní.
Po nějakém čase abstinence zrecidivovala.
Vzpomínám, jak přede mnou seděla na židli, plakala, třásla se, že ji vyhodím ze skupiny, styděla se jít ostatním oznámit, že zrecidivovala. . Podle všech psycholožek o kterých jsem zde mluvil a jejich představ o terapii, právech pacienta, jsem na ni měl být vlídný, chápavý. Měl bych s ní probrat co ji vedlo k recidivě, navrhnout řešení. Místo toho jsem ji řekl. Přestaň mi tu kňučet, přestaň se litovat a fňukat. Nech už toho jojíkání a začni něco dělat. Jestli nezačneš, poletíš ze skupiny a budeš si hledat jiného terapeuta a skupinu. Je jasný co ti říkám? Přikývla a usmála se a zeptala. Takže mě nevyhodíš?
No a za pár let udělala onu obhajobu. Celou dobu jsem na ni kladl velké nároky. Postupně. To zařvání na ni bylo cílené, záměrné a bez hněvu.
Prostě aby slyšela. Celé roky ji někdo chápal, pomáhal. A nikdo ji neřekl. Jsi schopná, tak nekňuč, nefňukej a makej. Laskavé zacházení ne vždy někam vede.