Dnes jsem si jen tak pro změnu zacvičil svou začátečnickou sestavu jógových technik. Naprosto nic složitého, jen tak, co občas učím pacienty.
Dnes jsem si jen tak pro změnu zacvičil svou začátečnickou sestavu jógových technik. Naprosto nic složitého, jen tak, co občas učím pacienty. Pomalu, bez námahy, prožít to pomaloučké protahování, které dělá tělo vláčným. Cvičil jsem dnes v noci asi hodinu, po protahování jsem provedl několik asán a bylo mi neskutečně dobře. Opět jsem si ověřil to co zažívám vždy při cvičení v noci.
Čím větší klid, tím méně potřeba přeladění. Děje se samo. Zas a znovu jsem si uvědomil starou starou moudrost, že všechno dobré máme ve své hlavě. Uvolnění, klid, svobodu. Pokud cvičím, a většinu tak cvičím, že postupně se odpoutávám od svého těla a svým myšlenek, které sice pilně zpočátku plynou, pak se sami zastaví. Žádné úsilí, žádné nucené odpoutávání, jen sledovat tělo a dech, jak se postupně obé sladuje a nastává jednota těla a mysli. Většina lidí si představuje cvičení jógových technik, jako něco závratně složitého. Něco bud tajemného, mystického, téměř nedosažitelného. Nebo akrobatického. Myslím, že ani jedno není zas až tak pravda.
Uvolňovací a protahovací cviky jsou možné a dostupné pro téměř kohokoliv.Stačí si stoupnou na místo které má kolem metru čtverečního, Mít vyvětranou, příjemně vytopenou místnost, a nijak složitě nic nevymýšlet a pomalu se protáhnout. Pozorovat jaký způsob dýchání vyhovuje,. Toho se držet. Existují výukové programy, kde lektoři dbají na naprosto téměř závazné postupy, co netolerují odchylku od toho co učí. Pro začátečníka to není špatně. Je pod dohledem, kontrolou a jsou mu opravovány chyby. Tímhle způsobem učím jógové techniky v léčebně. Vyžaduji poslušnost, minimální aktivitu při nácviku, učím je tlakem na pozornost zároveň cestě vedoucí k soustředění.
Jenže, také existuje stará zkušenost, která říká, že cvičení po kterém je nám lépe a nic nás nebolí, je správné cvičení. Vede nás totiž nejlepší učitel, jimž je vlastní tělo. Proto se říká, že: Když je žák připraven, učitel se najde. Žák se připravuje vlastní prací tak aby mohl účelně přijmout poučení v hodině setkání. Tímhle způsobem ně vedl můj učitel, který jen kontroloval, co jsem se naučil, upozornil na chyby, kterých si všiml, protože učitel má vždy odstup a tím vidí snadněji než žák, co není pro žáka výhodné.
Učím tyhle základní techniky asi 23 let, celkem nic jiného. Nakonec pokud někdo z mých pacientů, nebo klientů zatouží po něčem jiném náročnějším, určitě si učitele najde. Je připraven a v tom případě se učitel dřív nebo později objeví. Já sám se nijak za učitele jógy nepovažuji a už vůbec se nepovažuji za žáka jógy. Spíše za člověka, který využívá onu pokladnici, prý šest tisíc let starou, jako prostředek udržení jisté psychické a tělesné svěžesti.
Byly doby, kdy jsem byl začátečník, který ovládal několik desítek technik, byl jsem patřičně pyšný na svou dovednost. Po roce cvičení jsem je začal ze souhlasem svého učitele učit, ale nikdy jsem zcela nepřijal tu filozofii, která je také i náboženstvím. A to vědomí o mé dokonalosti, mě už v téhle oblasti už přešlo.
Cvičím si pro sebe, to co se mi osvědčuje, učím druhé, učím je pracovat s vlastním tělem tak aby je nebolelo po cvičení a větší ambice nemám. Už se nijak zvlášť nezajímám o onu „moudrost Východu” protože jsem se už mnohokrát přesvědčil, že existuje podobná „moudrost Západu„ která je jen pozapomenuta a mnohými opomíjena.
Konečně v dobách, kdy jsem se ještě stýkal s lidmi, kteří se velmi angažovali v této oblasti, mě mnozí udivovali svým rozporným přístupem. Na jednu stranu se vydávali jak skutečně, tak obrazně za poznáním Východu,tvářili se jak omámeni tím Východem. Sami nakonec nic moc necvičili. A ten Východ je proto nebral moc vážně. Si myslím. Opačně setkal jsem se dost z názorem některých východních učitelů, kteřý se domnívali, že když si něco přečetli o psychoanalýze, Tak už poznali celou filozofii a psychoterapii Západu. A někteří ji nezakrytě pohrdali. Což byl samozřejmě jejich omyl. Číst a zkusit víc a častěji něco jiného ze Západu. Možná by tolik za lepší ten svůj způsob nepovažovali.
Škoda že si si nepřečetli ti „svatí muži” něco od sv. Jana od Kříže, nebo sv.Terezy, případně jiných západných mystiků. Včetně těch budhistů ze Žižkova. Ti neznají domácí tradici většinou vůbec. Ale hovoří jako vševědové, že Východ je dál a duchovnější. Bloudi.
Zenoví mistři by se možná mohli poohlídnout u kontemplativních řádů, nebo také u Benediktinů. Ti jsou nejstarším řeholním společenství Západu. Jejich „Ora et labora” Neboli, „Modli se a pracuj.” Je hodně blízké zenovým klášterům. Tyhle věci vznikaly celkem nezávisle na sobě, mají odlišnou formu, ale podstatu stejnou. Poznej sám sebe, překroč sám sebe a zkus poznat něco vyššího.
Ale nechci těm lidem, kteří se pokoušejí dostat sami k sobě tímhle způsobem a hledají sami sebe za pomoci východních praktik říkat, že to je nebo není dobře. Vím jedno, skutečný zenový budhismus, by se těm mnohým asi moc nezamlouval. Poslušnost, tvrdé podmínky, ticho a práce.
Myslím si, že všechny ty kláštery, kam zajíždějí cizinci aby se setkali na několik týdnů s mistry, případně všechny ty setkání, kdy lidé chodí třeba sedět v zazenu v Praze májí společného jen velmi málo, s tou cestou těch, kteří aby dosáhli Satori neboli osvícení, museli žít léta v takovém klášteře. Vykonávat všechny povinnosti žáků, mít zajištěný příjem, nebo potravu protože klášter nebyl schopný jejich obživu zajistit. Proto také ta práce na poli. Konečně stejné jako u Benediktinů. To je trochu jiné kafe, než si jít třikrát týdně sednout do předepsané pozice a potom jít domu.
Jenže i tak je dobře, že něco v tomhle smyslu dělají. Když nic jiného, zklidní mysl, naučí se dobře dýchat, naučí se kázni. Zažil jsem několik sezení, kdy se praktikovala takzvaná modlitba beze slov. Již učili lidé, kteří jako křesťanští misionáři prošli zenovým výcvikem. V podstatě šlo o stejný způsob techniky sezení, chození, jen se to nepraktikovalo jako budhismus. Sedělo se dvanáct hodin denně, v naprostém tichu, mezi jednotlivými sezeními se deset minut chodilo.
Bylo po celou dobu vyhlášeno Silentium-mlčení, pouze u oběda se četly texty z Písma. Vždy to trvalo týden až deset dní. Byly tam s námi krásné holky a dívat se na ně jak se přede mnou vlní při chůzi v bocích a nesmět ani ceknout, to byla skutečně škola v sebeovládání. Bylo to náročné a když si představím, že bych měl žít v zenbudhistickém klášteře, dvakrát denně sedět, zbytek dne buď pracovat na poli, nebo poslouchat poučení a v případě, že bych nebyl shledán pilně a správně praktikující i být bit, nevím nevím. Tohle co jsem praktikoval se konalo v ženském klášteře Kroměříži. Vždy jsem tam i zpátky šel z Děčína a zpět pěšky. Aby to bylo stylově čisté. 🙂 Ty tradice se mohou v něčem převzít. Ale tradice pěších a putujících žáků byla na Východě i Západě.
No byl jsem mladý a měl jsem pocit, že by řehole mohla být má cesta. Ta se nakonec ukázala jinde a jinak, ale rád na ty dvě setkání vzpomínám. Tam nás sice nebili, asi bych se ani nedal, ale ta kázeň a odříkání se vyžadovala. Hlavně sexuální. Jídla nám dávali kupodivu dost a dost. Sestry se o nás staraly bezvadně. Byly rády, že se tam někdo usilovně a soustředěně modlí. Jen ty houpající boky Denisypři kinhinu ještě dnes před sebou vidím. Prsa houpat jsem naštěstí neviděl. Chodila přede mnou. Asi bych se zbláznil.
Denisa nakonec odešla k bosým karmelitkám do Francie.
Vlastně ona mi tohle zprostředkovala. Seznámil jsem se s ní na PPF. Na to že se později stala řeholní sestrou, byla docela odvážná. Po jednom mém vystoupení na podiu, kdy jsem s posluchači fakulty na žádost docenta Skály cvičil, mi dala po cvičení do ruky lístek s adresou a telefonem. „Prý ji zajímám.” Vášnivý typ. Tehdy ji bylo 23 let. Pak zjistila, že má povolání k službě Bohu v řeholi.
Tak jsem si kolikrát říkal, jak ji v tom tichu kláštera v tak přísném řádu jako jsou karmelitky asi bylo a možná ještě je. Jestli tam nalezla co hledala?
Ale pokud má člověk povolání, tak ani vášnivost tomu nezabrání. Zavolala mi když odjížděla, chtěla se rozloučit, ale nechtěla se setkat. Myslím, že se asi toho setkání bála. Měla rozum. Opravdu by mě zajímalo jestli vydržela a jestli je stále řeholní sestrou.
Tak jsem se od cvičení dostal až k Denise a k modlitbě, ale je mi při tom dobře. Zžil jsem několi takových zvláštních setkání. Má katolická žena Petra měla kamarádku, se kterou se seznámila v Polsku. Byla to Američanka, jmenovala se Caroline a také odešla ke karmelitkám. Do Kalifornie. Když jsme se s Petrou vzali, dlouho nám psala.
Uměla skvěle polsky, stejně jako Petra a mě nedělá v polštině číst, tak to bylo vždy k velmi zajímavé číst, co psala. Petra ji asi hodně zklamala svým přístupem k manželství. No tak to někdy chodí. Ale je noc a táhnou mi hlavou dávné příběhy a lidé, kteří mě tak či onak na cestě životem více či méně ovlivnili.
No a když už rozjímání, tak jak pro Denisu a Caroline, které mají zřejmě svá řeholní jména, posílám modlitbu, kterou obě měly rády.
Salve Regina, Mater misericordiade,
vita dulcedo et spes nostra salve…
Zdrávas Královno, Matko milosrdenství,
živote sladkosti a naděje naše, buď zdráva…