Tak jsem se dozvěděl, že se stanu prarodičem, neboli dědou. Dnes mi to prozradila Katka, má mladší dcera. Přišla mě navštívit i s otcem dítěte, alias Romanem. Slíbil jsem kočárek.
Tak jsem se dozvěděl, že se stanu prarodičem, neboli dědou. Dnes mi to prozradila Katka, má mladší dcera. Přišla mě navštívit i s otcem dítěte, alias Romanem. Slíbil jsem kočárek. Byl jsem poučen, že pokud chci kupovat kočárek, tak s ním taky budu jezdit. Ohradil jsem se že nemám řidičák. Ale líbilo se mi, že Katka mi to přišla oznámit osobně. I když to chvílemi říkala tak, že jsem nevěděl jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Konečně už má čas. Je jí 28 roků a nevím na co by ještě čekala? Na můj dotaz jestli bude svatba, následovala otázka, jestli tu svatbu hodlám zaplatit? Přitakal jsem, že ano, že bych určitě na ni přidal. Tak se prý zatím nemám na svatební koláčky těšit, musí mi stačit vánoční cukroví. Markéta pak měla poznámku, že je celá tatínek. No přeháněla. Katka je mnohem, mnohem vychovanější. Viděly se poprvé.
Vánoční cukroví budu jíst sám, protože Markéta musí na operaci. Už je neodkladná. Bezva Vánoce. To že budu sám mi ani tak nevadí, za těch víc jak třicet let, co je trávím sám a nebo kdysi s kolegy na lodi jsem zvyknul. Vždy, když už „hrozí společné Vánoce,” něco se stane. Buď mě opustí ženská, nebo má povinnosti jinde a nebo je nemocná. Ale dělám si starosti co bude dál? Starosti o Katku, starosti o Markétu. Nějak moc starostí najednou. Ale. Ještě jedna dobrá zpráva. Za pomoci Romana jsem přišel na to jak použít jiný počítač na modem od UPC. Banální záležitost, už jsem myslel, že budu muset složitě hledat a ono stačí vypnout modem, připojit ho na jiný PC, zapnout a už běží internet. Rychlý a ne jako to želví CDMA, co používám na cesty. .
Markéta sice bude na Vánoce v nemocnici, ale oba doufáme, že se v pátek 27.12 dostane domu. Laparoskopicky provedená operace. Tak by to prý mělo být možné. Tak alespoň kousek mého volna budeme spolu. Už volno potřebuji. Stejně je to zvláštní, do téhle chvíle jsme jen umírali v rodině a najednou by mohl přibýt někdo další. Tak uvidíme. Vyprávěl jsem Katce jak jsem se seznámil s její mámou. Tu historku neznala. Asi s e sní Jarka nechlubila. Seděl jsem v jedné malé hospodě ve Strmilově, tenkrát jsme nějaký čas bydlel v Zahrádkách, to je šest kilometrů za Strmilovem, hrál karty a v tašce jsem měl myslím Antický slovník, který jsem si koupil v Jindřichově Hradci, odkud jsem přijel z nákupu. U stolu vedle sedělo několik děvčat. jenže když jsem v mládí hrál karty, tak jsem děvčata nesledoval. Štěstí v lásce, smůla ve hře. Bodejt by ne, Koukáš po ženských a nesleduješ karty. Buď jedno, nebo druhé.
Šel jsem na WC a když jsem se vracel viděl jsem jak hezké, tmavovlasé děvče povytahuje slovník z tašky a dívá se na obal. Říkám ji, „co sis do tý tašky dala, že tak šmejdíš?” Ušklíbla se a řekla něco ve smyslu, „nějaký vzdělaný a hraje karty po hospodách.” Položil jsem karty, tolik jsem se obětoval a trošku jsem s ní laškoval, až jsme si dali rande. A za víc jak půl roku jsem si ji vzal. Jak se říkalo, musel. Ale jo, vzal jsem si ji rád. A kdybych měl trochu rozumu v hlavě, zůstal jsem s ní dodnes. Neměl jsem rozum a všechno šlo jinam a jinak.
Prostě se ten život sem tam vymkne z pantů a udělá veletoč. Katka mi nechtěla věřit, že by se máma někomu hrabala v tašce. Co bych ji vyprávěl? Bylo někdy taky Jarky dost. Ale musím říct, že docela mě potěšilo že jsme narazil na holku, co byla zvědavá na knížky. Ono ani tehdy tolik lidi nečetli. I když o něco více než dnes. Jenže také neměli tolik možností jako dnes. Televizi, oheň u kterého si opékali buřty, hospodu, ochotnické divadlo. Jenže jakékoliv umění podléhalo tvrdému dozoru a cenzuře a tak sem se zrovna nehrnul do nějakého ochotnického spolku, co buď hráli Jiráska a nebo Pavku Morozova.
Jiráska můžu, ale jen občas a navíc si vždy vybírali Lucernu, kterou mám v paměti v tom nádherném představení Národního divadla ze šedesátých let. Párkrát ho dávali v televizi. Vždy jsem byl uchvácen. U ochotníků jsem ji zas tolik nemusel. Případně hráli něco obdobného národního. Nakonec jsem se do ochotnického divadla nezamiloval. Pavku Morozova jsem rád neměl. Jako kámoše bych si ho nevybral. Sice hráli občas i něco jinýho, ale i tak. Buď obrozenci, nebo něco revolučního, uvědomělýho. Děvčata nepodléhaly třídnímu boji a i když Jarka byla dcera středního zemědělce, kterému sebrali komunisti pole a nahnali ho do družstva, tak s tím sem potíže u komunistů neměl. Jedině s jejími příbuznými, kteří mě nemilovali.
Fakt tolik čiré nenávisti a nijak zastírané jsem, ke své osobě nezažil nikdy předtím a nikdy potom. Ale nakonec, když se se mnou rozvedla, tak ji asi odpustili. I holky měli rádi. Takže vlastně mi byli nějak lhostejní. pravdou, že brát je jako příbuzné mi nijak nešlo. Zřejmě ta „obliba” byla vzájemná.Také i z mé strany byla zcela nezastíraná. Míjeli jsme se celých pět let co jsem byl s Jarkou, zcela úspěšně. Viděli jsme se za tu dobu dvakrát. Vždy když se narodily holky a oni se mi nemohli vyhnout, protože jsem nebyl na cestě, ale doma.
Být labský plavec mělo tu výhodu, že se člověk skutečně nemusel stýkat s příbuznými své ženy. Nestýkat a nijak ji přitom nebránit aby v Malém Jeníkově trávila čas s dětmi, když jsem byl pryč. Jarka mě vždy ohleduplně ušetřila mínění svých příbuzných o mě samém a tak nám to manželství skoro šlo. S malinkými chybami, které narušily hladký chod. Ty chyby se jmenovaly brunetky s modrýma očima, co se mi pletly do cesty a života. Inu jeden si někdy neváží toho co je, a myslí že hrušky na sousedově stromě jsou sladší. Nejsou.
Byl jsem rád, že se má dcera seznámila s Markétou, dokonce jsem si všiml, že spolu prohodily několik vlídných slov. Nebylo to asi ani pro jednu lehké, ale není mezi nimi velký věkový rozdíl, tak když nic jiného, nedocházelo k trapnému vykání a sladkých úsměvů. Konečně Katka je prý dcera co je mi ze všech nejvíc podobná. Vzhledem, kuráží i slovní zásobou.
U ní asi nehrozí, že se bude příliš ostýchat s neznámými lidmi a své dítě zbytečně rozmazlí. Ona sama rozmazlená není. Stejně jako Petra. Pokud jsem s nimi byl, moc jsme je nerozmazloval a po rozvodu Jarka také neměla čas je příliš rozmazlovat, držela je zkrátka a ve skromnosti a u práce a tak si myslím, že od mámy dostaly dobrou výchovu. Já se občas z dálky přidal, ale nebyla má výchova nic moc.
Ale na děti z rozvrácené rodiny, jsou dost dobře samostatné. Konečně ani já ani Jarka, jsme nebyli ani jeden z nějaké zvlášť velké honorace. Tedy ani jeden jsme nebyli z honorace a nijak nám to myslím ani jednomu nevadilo. Začínali jsme spolu chudí, moc jsme toho neměli a žili jsme. Koupili jsme si postel, sehnal jsem byt v Jindřichově Hradci pod náměstím, vedle pivovaru, lehce zařídili, narodila se Petra. Hlad jsme neměli, Jarka uměla ledacos ušít, na sebe i děti a potom když jsem začal vozit věci z Hamburku, už nám bylo dobře.
Sice jsme topili v kamnech, ale ještě v sedmdesátých letech tohle nebylo tak nic zvláštního. V jedné místnosti topili, otevřeli dveře do kuchyně, kde se vařilo na elektrickém vařiči, protože tam komín mizerně táhnul a docela to šlo. Byt to byl krásný, leč lehce vlhký s klenbami a celý dům byl z kamene, metr tlusté kamenné zdi. Jarka v onom době bydlí dodnes, pouze jen v jiném bytě, trochu větším.
Pak když jsem všechno Katce povykládal, ukázal jsem Romanovi Macbook a iPhone, Katce ne, ta tohle neocení, probrali jsme světa běh. Shromáždění se rozešlo. Roman s Katkou domů a Markéta také domů. Myslel jsem, že by tu mohla zůstat do rána, ale nechtěla, že si musí sbalit. No nevím, noční košili a šminky sbalí lehce. Stejně jak vím, po operaci většinou nikomu moc do malování a parády není, až potom, ale to už zas půjde domů. Aspoň doufám. No jela. Tak na ni myslím a čekám.