Vyrazil jsem opět za Vojtěchem. No a když už jsem tam byl, navštívil jsem dceru i zetě. Ale vážně, chtěl jsem je vidět všechny. Bylo krásně a je skoro zbytečné říci, že jsem šel pěšky. Ale šel jsem.
Vyrazil jsem opět za Vojtěchem. No a když už jsem tam byl, navštívil jsem dceru i zetě. Ale vážně, chtěl jsem je vidět všechny. Bylo krásně a je skoro zbytečné říci, že jsem šel pěšky. Ale šel jsem. Cestou jsem přemýšlel o dopolední konzultaci, protože ta paní to skutečně nemá lehké. Rozvádí se, rozvádět se nechce, s mužem také není schopná zatím žít, ale neunáší, že on je občas z jinou, přála by si aby všechno bylo jinak a ono to je jak to je.
Tohle je někdy na těch nevěrách to nejstrašnější. Tedy na přiznaných nevěrách. Lidé chtějí být s těmi, co jim jsou nevěrní a zároveň toho nejsou vlastně někdy pro tu chvíli schopni. Chápal jsem tu dámu, chápal jsem, že mi neustále skáče do řeči, nenechá mě dokončit větu, musel jsem dvakrát zvednout hlas, aby mě alespoň trochu slyšela. Bolest ji zatemňuje mozek a s tím i schopnost slyšení. Vlastně chce jen jedno. Aby ta strašná bolest přestala. On se odstěhoval a pak sáe zase úplně polepšený vrátil, nějak očištěný.
Až k tomuhle vede „pravda.” Tedy její představa o pravdě, protože ona už mu nevěří vůbec nic, cokoliv řekne zpochybní a vlastně své představy o jeho myšlenkách vydává za informace, které ji údajně dává on. Stačí se zeptat, jestli to řekl, ona řekne: „Ne, ale zcela určitě si to myslí a zcela určitě se tak chová.” Vydrželo mi ono přemýšlení skoro až k Andělu. Pak jsem vstoupil do Metra a začal poslouchat muziku a sledovat slečny. Což je docela dobrá kombinace.
Dorazil jsem do Letňan, zazvonil, vyšel do druhého patra a Vojtěch mi přišel otevřít dveře, co oddělují chodbu od schodiště. Byl jsem z toho dojatý. Smál se, vzal za kliku, já zatáhnul za dveře a on utíkal k mámě a také se smál. Tak už mi vnuk chodí naproti otevírat. Je to kurážné a pohodové dítě a doufám, že mu oboje vydrží celoživotně. Já už to všechno neuvidím,ale jestli mu zůstane nejen ta rodinná podoba, ale i rodinná kuráž, tak bude mít v životě občas těžké časy, ale také hezké časy.
Roman vyprávěl o služební cestě do USA. Byl jsem zvědavý, jak to dnes ve Státech vypadá, Neslyšel jsem nic extra znepokojivého, ale mohlo tohle být tím, že opravdu to měli vyplněné prací, takže neměla výprava čas meditovat nad úpadkem Spojených států. Ono, pokud by měl člověk dát na noviný a na nářky, těch, co vidí jen zlé a vlastně nejsou schopni si uvědomit, že problémy občas vypadají trochu jinak, než nám líčí média a lidé typu pana Pehe, kteří nejsou schopni vidět nic dobrého na současnosti.
Tím neříkám, že je všechno v pořádku a nic se neděje. Ono je to podobné jako ty lidské příběhy. Pokud se nedám zaslepit svými představami o tom co je problém, co se nedá vydržet, tak zjistím, že jsou lidé, kteří podobně jako já vydrží ledacos, většinu nářků na „chudobu a beznaděj” vidím jako kňučení bez zvláštního důvodu. Jo kdyby měli skutečně hlad a byla jim skutečná zima, tak chápu, že si stěžují. Ale naříkat, že iPhone je ve Státech o pár tisíc levnější než tady a kalhoty a boty si za podobné peníze koupí dvoje a tedy je tohle strašná chudoba, tak k vůli tomu se skutečně nehodlám nějak deptat a v noci nad tím příkořím dumat místo posilujícího spánku.
Pokud někdo má rakovinu, má problém, ale ten většinou tyhle výše uvedené věci nebere nijak v potaz. Zima, hlad, nemít střechu nad hlavou, být těžce nemocný, být sám na moři, pokud ztroskotá loď to jsou skutečné problémy, všechno ostatní jsou potíže, které sice otravují život, ale fakt je jeden. Spoustě věcí se člověk může vyhnout, vůbec se jimi nemusí zabývat a vůbec je nemusí řešit.
Jasně zlodějna a korupce se šíří, kyvadlo se vychyluje aby se jednoho dne ozvalo dost lidí a řeklo: „Tak a dost, tohle nehodláme snášet.” Pokud, sám nekradu, pak se zas tolik těmi, co kradou a uplácejí nehodlám až tak zabývat, abych najednou nezjistil, že pro samou nápravu světa, jsem umřel a nic z toho světa neužil. To by mi asi bylo líto, takže jsem snědl dobrou večeři u Katky, pohrál si s Vojtěchem, domluvil si rande s krásnou paní. Zítra mám sice dvě skupiny, ale hodlám si zase trochu rozšířit tvorbu endorfinů a tedy přemýšlím jestli na tu Palmovku nepůjdu rovnou celou trasu pěšky. Uvidím, zařídím se podle své lenosti.
Co mě opravdu, ale v poslední době baví a dělá mi mimo chůze, četby a psaní blogů dobře, je cvičení jógových technik. Nějak se mi opět uvolnilo ještě tělo. Byl jsem po těch nabraných kilech takový ztuhlý, i když jsem shodil, pořád jsem cítil, že to není ono a teď se to nějak hnulo k lepšímu. Katka mi dnes říkala, abych už nehubnul, myslím, že nehubnu, ale jak z legrace nedávno povídal Matyáš, spíš se jakoby znovu formuji a vykresluji. Tak tak, ono i po té šedesátce je totiž možné si trochu polepšit i v tom tělesném, pokud se vše dělá s mírou, bez zbytečné křeče a nadměrného úsilí a udržuje se vše ve formě zábavy. Opět cítím jak se na cvičení hodně těším, přemýšlím o tom co budu cvičit, nakonec se nechám vést tělem a dělám co cítím, že potřebuji.
V momentě, kdy se cvičení místo formy zábavy bere jako denodenní povinnost, pak je to řehole, ale pokud se k tomu přistupuje jako k něčemu, co je zábava, k něčemu s čím se dá experimentovat. Stejně jako ze stravou, pak se z toho stane ta zábava, která těší. Tedy alespoň pro mne to takhle vždy bylo. Cvičení má smysl, prospívá mi na těle i na duchu a pokud má smysl, pak se snadno hledají vlastní postupy. Sami sebe známe co nejlépe a víme, kde potřebuje přidat, víme, že něco nikdy nezměníme, takže se tím nezdržujeme.
Mám ve zvyky, když se takhle vede, si užít ty krásné chvíle co nejvíc, protože jednou se zase křivka začne stáčet dolu a nebude pořád hezké počasí a nebudou ty příjemné chvíle. V ten čas cvičím abych se lépe cítil aspoň při těch potížích, které zákonitě nastávají. Jenže, pokud jsou to jen potíže a nejde v nich o nic jiného než o potíže a nikoliv o život, pak stačí počkat, cvičit, chodit, číst, dělat svoje a ona se zase křivka začne stáčet směrem vzhůru. Není potřeba bez přestání dřít a bojovat. Někdy, a to dost často, stačí jen počkat. Jo jo.