Experiment se sebou, není jako experiment s OS

Nainstaloval jsem si Oracle Solaris, čímž jsem zlikvidoval Debian.

Nainstaloval jsem si Oracle Solaris, čímž jsem zlikvidoval Debian. Můj přítel Dalibor, jistě při čtení těchto řádků nesouhlasně vrtí hlavou, jenže stáhnu si Virtualbox, nainstaluji Debian pro změnu do VM aby byla trochu legrace. Přeci jen mnohem hůře se shánějí aplikace do Solarisu a tedy čeká mě další dobrodružství. Už jsem i sice několikrát OpenSolaris instaloval, ovšem nikdy mé nervy nevydržely déle než několik dní. Ovšem postupně se cvičím, nepochybně i tento OS časem zničím a budu instalovat znovu. Jo, není nad to mít experimentální PC, na kterém si mohu cvičit havárie OS. S lidmi to nejde, ovšem PC vydrží podstatně víc experimentů než lidé.

Možná se někdo diví, proč začínám povídáním o Solarisu, který v pravdě zajímá málokoho. Jenže nějak se mi hodí začít popisem celkem bezpečných a neškodných experimentů, kde hrozí maximálně to, že poškodím ten operační systém, který si mohu kdykoliv nainstalovat, případně stáhnout z netu. Uložit na disk a libovolně použít. Jenže jak se tak dívám kolem sebe, čtu, zdá se mi, že mnozí lidé si vůbec neuvědomují, že experimentovat se sebou způsobem jaký je popsán níže vede jen ke zkáze vlastní, nikoliv jen PC. Není hazard jako hazard a některý je skutečně hodně drsný.

Psal mi jeden mládenec, co byl u nás na pavilonu před několika lety. Než bych se tu rozepisoval, tak kousek toho mailu uvedu:

Jsem již 17 let závislý na alkoholu, marihuaně a hazardu, či hry jakéhokoliv typu. Dvakrát jsem se léčil. Poprvé 2006 na Vašem pavilonu 35. Léčbu jsem nedokončil, ale přezto jsem paradoxně 18 měsíců abstinoval. To je můj naprostý rekord. Byl jsem tehdy, tak šťastným a úspěšným, že jsem Vám psal i děkovný dopis z Nového Zéalandu, kde jsem chtěl natrvalo žít…

To vše je pryč. Jsem tady a na dně. Podruhé jsem léčbu na pavilonu pana Mattanelliho dokončil, 2010, ale abstinoval pouhé tři týdny… …Již rok a půl denně piji, hulím, a jakmile mám jen trochu možnost, tak hraji vše, co se dá. Není den, abych nepomyslel na sebevraždu. Jsem tím největším rodinným zklamáním a se silami u konce. Neměl jsem v úmyslu Vás kdy kontaktpvat, a dokonce jsem Vás i jednou urazil a nazval Vás arogantním člověkem. Řekl jste mi tehdy, že se ještě uvidíme. …Promrhal jsem jej. Vždy jsem chtěl být úspěšný a slavný, ale jsem ubožák, který, kdyby neměl matku, která mě přesto stále ještě má ráda, tak nemá ani co jíst. Vím, že máte hodně práce a nemohu Vás zdržovat. Možná jste ale opravdu mou poslední šancí, jak jste mi kdysi řekl. Vím, že vedete skupiny, ale také vím, že každého nepříjímáte. Přezto to zkusím. Nemám příliž co ztratit. Mé sny o Zéalandu a šťastném životě se rozplívají. Všude po mě zůstává spálená země. Miluji ženy, ale teď jsem na tom tak zle, že jsem zbaven všeho kouzla a sebevědomí. Půl roku žiji sám po posledním vztahu, ale o to více piji. Nevidím budoucnost ani naději. Den po dni si přijdu odepsanější a odepsanější. Myslím, že jsem Vás zdržel dost a hlavně si pamatuji, že jste již stejně všechno slyšel a viděl ( to jsem opravdu neposlouchal rád, ale asi i v tom máte pravdu). Asi jsme si všichni podobní.. S respektem k Vašemu poslání, Patrik.

Není ten mail celý, jen výňatek. Aby byl vidět jeden z těch experimentů se životem, s tím co se dá ze sebou udělat. Dostal mládenec číslo telefonu v odpovědi, nezatěžoval jsem se psaním. Jestli zavolá, dobře udělá,jestli nezavolá, má co chtěl. Opravdu nemám chuť se rozepisovat do mailu. Mohla by to být zbytečná námaha. Pokud zavolá, vyslechnu ho, dám mu několik podmínek, ty buď splní, pak se budeme bavit o terapii nebo ji nesplní, nebudu se bavit o ničem. Tohle je můj obvyklý postup. Nehraji si na omnipotentního zachránce. Jsem člověk, který experimentuje s počítači, občas se sebou, ale nikdy s cizími lidmi.

Docela si ho pamatuji, byl skutečně arogantní, pyšný na své mládí, pyšný na svou inteligenci. Jenže troufnu si tvrdit, že i pro takové je šance. Šance tehdy, když neumřou a jejich experimenty jim skloní hlavu až k zemi. Přitisknou je, že se pořádně nemůžou ani nadechnou, ani řvát o pomoc, jen tiše sípat. Pak je šance, že něco pochopí.Jsou to z mé strany silná slova, jenže stejně jako onoho Patrika i mě musel život přitisknout až k zemi, abych se opravdu pokusil vzepřít tlaku své pýchy.

Ano, občas bývám poslední instancí, protože jsem skutečně otrlý, je mi celkem jedno, co ten člověk má za sebou, je mi jedno, kde všude selhal. U mne se bude chovat, jak se chová abstinent, nezajímají mě řeči, že to nejde.

Jsem poslední instancí, protože vyžaduji naprosté podrobení se té situaci, od toho, který mě žádá o pomoc. V takovém případě platí jen jedno. „Ber jak to je, nebo nech ležet!”
Žádat podrobení se situaci v mém podání znamená, že se podrobí pravidlům terapie. Bez výhrad, bez výjimek, Bude chodit včas, bude včas platit, bude si hledat práci, a také si ji najde. Bude dodržovat doporučení. Nemusí mě mít rád, nemusím se mu líbit, může reptat, ale bude dělat, co mu řeknu. Pokud ne, nechť jde tam odkud přišel!

Nebudu čekat až se rozkouká. Jako jsem nečekal v úterý u jednoho pacienta, kterého se pokusily omluvit sestry, že je krátce na pavilonu, teprve dva dny, a že nevěděl, kdy se smí kouřit a kdy ne. Jeho věc, neznalost pravidel neomlouvá. Tedy u mne ne v žádném případě.

Klidně hned na komunitě, jsem dal najevo svůj nesouhlas s advokátskou praxí sester. Jsou hodné, mají zájem vycházet s pacienty, jejich chování je dobré, ale má svoje hranice, hlavně u něterých hochů. Tam je vlídnost zcela na překážku.

Chápu mnohé lidi, že věří na laskavé zacházení, mnohdy pomáhá, ale je vocaď až pocaď. Sestrám jsem řekl. „Scházelo, abyste řekly, Je malej.” Smály se. Já se také smál, protože ony dělají co mohou, já dělám, co můžu a ti hoši typu Patrika taky budou dělat co můžou. Jinak to nemá smysl. Jo jo