Povídal jsem si dnes po ránu s jedním mladým pacientem závislým na alkoholu a drogách. Bavili jsme se na téma.
Povídal jsem si dnes po ránu s jedním mladým pacientem závislým na alkoholu a drogách. Bavili jsme se na téma. „Plnění povinností v pracovní terapii.” Nějak mu nemohlo dojít v jeho dvaceti letech, že že terapie závislosti je založena na řádu a psychoterapii, kdy to té terapie patří mimo jiné, pracovní terapie. Bavili jsme se na tohle téma několik minut, kdy se mi podařilo ho přesvědčit, že co mu navrhuji je nejlepší cesta, jak zůstat v terapii a nebýt vyhozen. Do té chvíle evidentně žil v přesvědčení, že nám prokazuje laskavost, tím, že setrvává v léčbě. Uznal svůj omyl a zamyslel se nad sebou. Možná mu ono zamyšlení vydrží do zítřejšího rána.
Do zítřejšího ráno je pro mne dostatečné, neboť zítra je státní svátek, mám naprosté volno, nemám nic a nikoho objednaného a nejsou ani skupiny. Užiji si volna, které mám až do pondělí, neb jsem si na pátek vzal dovolenou. Budu si číst, psát, hrát si s počítačem, cvičit a procházet se po okolí. Také půjdu navštívit vnuka. Asi zítra. Naučím ho nějaké dobré věci, aby se v životě vyznal. Co se v mládí naučí v dospělosti se mu hodí. Mě osobně se hodily všechny dovednosti, které jsme se od svých strejdů, táty a kamarádů i jiných chlapů naučil. I střílení prakem. Kluk, když má dobrýho tátu a dospělý mužský kolem sebe, dostane nenápadně výuku v dovednostech, které mnohým ženám přijdou zbytečné, ale ony nejsou zbytečné. Nejsou zbytečné protože poskytují sebevědomí, rozvíjejí myšlení, manuální zručnost, která se hodí vždycky v životě.
Pokud je mezi dobrými chlapy, naučí se chovat k lidem, dozví se jak se chovat k ženě, získá míru sebevědomí. Problém je skutečně v tom, že mnohdy dnes ty kluky nemá žádný chlap možnost něco naučit, protože mnozí nemají tátu, nemají dědu, nemají žádný mužský vzor. Mezi kamarády vrstevníky se dá ledacos pochytit, jenže jsou věci, co se dají odkoukat jen od dospělých chlapů. Tohle jsem dnes vlastně dnes probíral s tím mládencem, kterého vychovala jen matka. Naštěstí se vyučil nástrojařem, tedy mezi chlapy, takže má zkušenost, že starší muži jsou docela občas zdrojem zkušeností, které nejsou k zahození. Také vlastně zažil i tu jistou přirozenou hierarchii, která je opravdu důležitá.
Muži, kteří mají své postavení, své zkušenosti, jsou schopni díky tomu poskytnout mladému klukovi jistou korektivní zkušenost, která jim ukáže, že přes veškerou deklarovanou rovnost, jsou prostě sociální vztahy, kde platí trochu jiná pravidla, než se nám pokoušejí namluvit jisté „intelektuální kruhy,” které toho o sociálních vztazích vědí minimálně, ovšem rozdávají rozumy, jako by na ty vztahy měli patent. Když jsem s tím chlapcem skončil debatu, konstatovala mladá kolegyně, že je bezva, že jsem sis ním promluvil po svém, protože tohle přesně potřeboval. Já jsem byl rád, že mám chápavou kolegyni, která poskytuje jiné věci než já a uspokojuje jiné potřeby, které já nemohu nabídnout. Tak to má být, každý to svoje. Pak týmová spolupráce funguje.
A aby toho dobrého nebylo málo, tak se domlouvám s jednou krásnou paní, že s ní půjdu na kafe. Jen nevíme kdy, protože se zatím naše cesty míjejí. Tedy cesty by se sešly, jen ty časy nám nevycházejí. Ale při troše dobré vůle se i tohle dá napravit. Když se loď dobře kormidluje, nakonec se i na širém moři setkají. Paní je to krásná, chytrá, vzdělaná. Ještě poměrně mladá, mnohem mladší než já. Tak by to mohlo být dobré kafe.
Mám rád krásné, chytré a vzdělané ženy. Čím chytřejší, tím lepší. Chytrá žena totiž umí ocenit kvality muže. Nemám na mysli ty přechytralé feministky, co mají odpověď na každou otázku, všechny odpovědi jsou nakonec stejně blbě, ale ony jsou přesvědčeny, že jim muži házejí klacky pod nohy. Ale skutečně ty chytré ženy, které si dokáží udělat prostor a místo na slunci a nikdo z toho nemá pocit, že kdyby byla tři tisíce mil daleko, byl by to její nejlepší skutek, co může jako společnice, šéfová, či kolegyně udělat.
Jsem si shlédl poslední díl „Ze závislosti do nezávislosti,” který byl s mou osobou. O workoholismu. Dnes docela o to běžela i odpolední skupina a večer, když jsem diskutoval s několika známými na FB, kteří mi kole desáté večer vykládali jaký mají ještě fofr, a nejvíc pobavil jedna,která říkala. To je hrozná diagnosa a přitom, jak tak píše, tak mám pocit, že by už měla navštívit terapeuta, který ji vyslechne a šetrně sdělí, že by možná bylo dobré tu práci omezit, přestat si myslet, že jen ona sama ji vykoná nejlépe.
Jen málokdy se ti lidé uvidí v příbězích někoho jiného. Ať už se ty příběhy týkají alkoholiků, feťáků, či workoholiků. Jako lidé se většinou nechceme vidět v negativních vzorech. Sami sebe dokážeme hravě přesvědčit, že jsme lepší, než ti, co nám ukazují, jsme nadprůměrní a mnohem citlivější a chápavější než ostatní lidé. Náš sebeobraz bývá mnohem lepší, než je skutečnost. Jen těžko si připouštíme, že jsme mnohem obyčejnější, než se nám samotným zdá.
V tomhle je dobrá kamera a video. Když nás někdo natočí, vidíme se a slyšíme a jsme konfrontování s tím obrazem na monitoru. Obvykle ta sebepředstava dost utrpí. Fotografie se většinou aranžují, ale kamera dokáže ukázat zcela všechno. Pak nastává šok. Až časem jsem se smířil se svou skutečnou podobou,kterou jsem viděl na monitoru. Kdy jsem si uvědomil svoji nadváhu, svůj vzhled. Třeba rozdíl mezi mým vzhledem ve filmu „Kanárek” a v závislostech, byl markantní. Zrovna tak,když jsem viděl poslední díl „Rodina a já,” který poběží ve čtvrtek odpoledne a závislostí. Rozdíl ve vzhledu při změně váhy, kdy v té Rodina a já, mám o dvacet kilo méně, je neuvěřitelný. Jeden a ten samý člověk a tolik tváří. Ne vždy je pohled stejně „milý.”
Tak mě tedy čeká několik dní volna, pouze jsem na zítra kývl na jednu konzultaci. Požádala mě o ni známá jedné mé klientky, která se rozvádí, rozvádět se nechce a doufá, že ji mé zkušenosti pomohou manželství udržet. No uvidíme. Nenechal jsem se strhnout k nějakým neuváženým slibům. Ale protože mě požádala Šárka, vyhověl jsem. Nakonec, ona také se mnou šla do televize a mluvila tam o svých nelehkých záležitostech. Jo jo, třeba to k něčemu bude. Ale odpoledne jdu za Vojtou. Hezky pěšky k Andělu a odtamtud Metrem. Udělám si svátek. Aby sv.Václav viděl, že si ho vážím.