Probudil jsem se a zjistil, že na webu pod blogem přibylo hafo komentářů. Vždy, když někdo předestře příběh, tak jako jej předestřela Helena, vynoří se spousta otázek, tvrzení, názorů a postojů.
Probudil jsem se a zjistil, že na webu pod blogem přibylo hafo komentářů. Vždy, když někdo předestře příběh, tak jako jej předestřela Helena, vynoří se spousta otázek, tvrzení, názorů a postojů. Doplňujících příběhu lidí, kteří prošli podobnou zkušeností. Někdo se ptá k čemu je manželství, ženě, když je muži opouštějí. Opouštějí je i v tom případě, že tam jsou děti. Možná bych se na místě té tázající neptal na instituci, ale na své chování. Možná bych mohl říci, že jsem viděl stovky žen a mužů, kteří měli vše, přesto opustili instituci manželství a šli za hlasem srdce. Protože srdce si nedá poroučet. Je tím vina instituce manželství, která má svá pravidla? A ty pravidla někteří dodržují, někteří nedodržují. Stejná otázka by mohla zaznít při smrti chodce na přechodu.Je jeho smrtí vinen zákon, který mu dává přednost, nebo člověk, který zákon nedodržuje? Další tvrdí, že, „muži se nikdy nezmění.” Já vím jedno, muži i ženy se mění, otázkou je k čemu ta změna směřuje?
Bolest a utrpení v určité době zaslepuje. V takových okamžicích se pronášejí různá prohlášení jako Nechci už viset citově ani jinak na jakémkoliv muži či jiné osobě, včetně vlastních dětí. Rozhodla jsem je „pustit“ Láska není citové visení. To jen tak na okraj, každý si může sám odpovědět, co je láska? Bolest a utrpení v určitém čase dává člověku možnost prohlédnout. Zeptat se sám sebe. Kdo jsem a kam a k čemu směřuji?
Prošel jsem v životě mnohým a viděl jsem ledacos. Viděl jsem mladé ženy, které opouštěly své mladé pracovité muže s jinými muži, kteří nebyli ani zdaleka zárukou jejich štěstí. Hormony ty ženy zaslepily a ony zaslepeny následovaly ty své idoly do neštěstí. Svého neštěstí. Viděl jsem muže, kteří opuštěli své děti, aby je po letech hledali a zjistili, že ty děti s nimi nechtějí sdílet jejich pozdní objevenou lásku.
Viděl jsem mnohé jiné, sám se se dopustil mnoha chyb, za které jsem zaplatil a jsem dalek toho abych řekl, „Muži takoví, ženy makový.” Zažil jsem ženu, která měla muže, jež ji vyhověl ve všem co potřeboval a úcty nedošel. Kupodivu, žádný další muž v očích té ženy žádné úcty nedošel. Pýcha skrz naskrz. Nebyla sama taková. Zrovna tak jsem poznal několik podobných mužů. Lidé, kteří sklouznou do této pasti mají obvykle těžký život v oblasti citů.
Stejně tak je zpozdilé si myslím , říci někomu kdo vylíčí svůj příběh. Vy jste udělala téměř všechno špatně, vsadila jste život, osud, prachy, na člověka, co se k vám skoro od začátku choval jako hovado, bez jakékoli záruky jste si s ním pořídila dítě a doufala (???) že se změní. Muži se nemění. Nikdy. Jde jen o to, jestli s nimi chceme žít a přizpůsobit se jim, nebo si najdeme jiný model, který nám bude víc vyhovovat. Pokud něco takového vyslovím, nedám tomu ke komu to řeknu ani možnost k vlastní změně. Lidé přemýšlejí, co udělali špatně a někdy zjistí, že nemusí udělat špatně vůbec nic. Zamilují se do člověka, který se chová dost dlouho přijatelně, doufají. …dost často o ní mluvil,nebo vzpomínal když byl,jak tvrdil už rok sám..když jsem k němu přijela poprvé,měla jsem pocit,jak kdyby tam pořád byla…jen si někam odskočila…vydržela jsem po roce se k němu nastěhovala..chtěla začít nový život…chvíli to i fungovalo..jenže pak jsme nějak naráželi jeden na druhého.
Je možné, že ten chlapec neměl vyřešený jeden vztah. Narazil na děvče, co ho chtělo, nevzalo v úvahu onen nevyřešený vztah a další věci kolem něj. Někdo si přečte něco a okamžitě „hovado.” Jak snadné k vyslovení.
Čtu, že za dítětem jezdí, asi má zájem, možná nemá zájem o matku dítěte. Možná má zájem o jinou ženu. Možná se opravdu snaží, chodí do manželské poradny. To nedělají lidé, kteří nemají zájem něco změnit. Nevíme. Víc ví zřejmě onen manželský poradce. Helena hledá pomoc, kde může, spěchá. Možná spěchá na řešení, možná na svatbu. Spěch není nejlepší rádce, útěk není vždy nejlepší řešení, pokud chci z někým být. Lidé s e mění, ale většinou pomalu.
Možná onen mládenec těžko nese, že Helena s dítětem žije v bytě někoho jiného, ne v jeho domě. Co je správné v tuhle chvíli nevím. Jen se mi nechce vyslovovat tvrdé soudy a zaujímat kategorická stanoviska.
Mám několik klientů, kteří museli projít několika měsíčním martýriem, než pochopili, že okamžitá řešení nejsou tím nejlepším řešením, že nezískají klid a pohodu, když vztah ukončí, stejně tak nezískají jistotu, když na partnera naléhají a nehnou se ani na metr z jeho dosahu. Tito klienti většinou nedorželi žádné dohody, které jsme spolu s jejich partnery udělali. Dohodli se, našlo se postupné přijatelné řešení, které odpovídalo možnostem obou a oni přesto vše nakonec zbortili se slovy.
* Vím co jsem slíbil/a.
* Vím co mám dělat,
* Ale neudělám protože je to na mě pomalé.
* Nechci čekat jak to dopadne.
* Nevěřím, že to myslí vážně.
* Jen si vzpomenu,už zuřím.
Tyhle slova a jim mnohá podobná znějí z úst klientů velmi často. Znějí, poslouchám a řeknu. Když to jinak nejde a skutečně nemůžete, pak jste se rozhodli pro konec. Někdy se skutečně rozhodli pro konec, někdy uslyší a změní své chování. Zvětší třeba jen o málo svou trpělivost, přestanou klást ultimata, bud se změníš do deseti minut a nebo končíme. Pokud totiž něco takového pronesou, pak se diví, že ten druhý z jejich hlediska značně provinilý, klidně řekne. „Tak jo, končíme.” Ultimátum je někdy dobrá věc, jen ovšem musím být si jistý, že unesu důsledky svého vyřčeného ultimáta a nestanu se komickou figurou v očích toho druhého. Třeba útěkem do dřevěnky a nebo odstěhováním k někomu, kdo mi sice nesedí, ale zvykám si. Žiji s někým s kým bych normálně nežil, zuřím na toho/tu co mi odvedl/la partnera, partner se chce vrátit, každé setkání je fiasko: Proč asi? Atd.
Ve většině komentářů k záležitosti Heleny je cítit účast. Teď řeknu něco co asi ani komentující ani Helenu nepotěší. Účast je dobrá, leč někdy toho komu je poskytována zavádějící. Jedna věc je třeba manželské poradenství, kde se také často provozuje skupinová terapie a účastníci vyjádří účast, ale také upozorní na vzorce chování. Málokterý, tedy myslím žádný kvalifikovaný a soudný terapeut nedoporučí svým klientům aby své bolesti probírali mimo skupinu. Oni to sice dělají, ale přesto pokud v míře co nejmenší, pak se také v minimální míře poškodí. Protože leckdy zaslechnou co chtějí slyšet, ale ne vše co slyším mi také prospívá. Riziko neprospěchu je větší, než jistota prospěchu.
PS. Pro Helenu,
nevím jak to je, neporadím co máte dělat. Berte to jen jako, že,jen jsem tak zapsal několik postřehů a myšlenek, co mi táhly hlavou při čtení komentářů, jak vašich , tak jiných. Jinak, že se tu tolik diskutuje považuji za přednost. Především pokud s e diskutuje tímhle způsobem . Jan Jílek