Dopíjím poslední čaj, který jsem si loni v únoru přivezl z Anglie. Byl silný, jemný a voňavý, skoro jako láska. Dobře se u něj vzpomíná.
Dopíjím poslední čaj, který jsem si loni v únoru přivezl z Anglie. Byl silný, jemný a voňavý, skoro jako láska. Dobře se u něj vzpomíná. Prohlížel jsem si včera fota se svou láskou z doby, kdy jsem byl v Norwichi, což je město ve východní Anglii, hrabství Norfolk, kdy jsem s nejmladší dcerou Babetou a svými přáteli Lukášem a Simonou, cestovali po Norfolku. Byl to příjemný týden a viděli jsem spoustu míst východní Anglie. Krásný kus země.
Byl únor a zdálo se, že jaro je na spadnutí. V Cambridge, už kvetly kytky, sněženky, nebo co to bylo. Jenže pak začal padat sníh, tedy po návratu domu a vydržel až do Velikonoc. Jo, láska a počasí, nikdy jeden neví, co se stane. Ale tehdy se mi hraní na turistu líbilo. Byl jsem poprvé na dovolené s některou ze svých dcer, vlastně poprvé jsem se takhle vozil autem po Anglii a obdivoval jsem východní Anglii. Lukáš se Simonou se o nás starali skvěle.
Jo, život letí, přijde mi to jako včera a ono je to skoro rok. Tak to je. Půjčil jsem si včera knížky zabývající se Judaismem. Zdá se mi, že je dobré se trochu vzdělat v té prastaré moudrosti židovských učitelů a myslitelů. Mají velmi zajímavé postřehy, co se lidské duše týče. Vůbec, je z těch jejich myšlenek cítit, že opravdu promýšlejí každé písmeno Tory. Co se týče toho jak vidí člověka, je znát, že vědí o lidech dost a dost. Jak si čtu ta Chasidská vyprávění od Martina Bubera, uvědomuji si, že ti cadici, skutečně měli přehled o životě, o tom jak funguje víra. Neměli Židé lehký život, jenže jak se zdá, a i moje zkušenosti to potvrzují, je-li něco namáhavé, pak člověk tím, že zvládá námahu roste.
Lidé, kteří chtějí mít lehký život zjišťují ke svému údivu, že čím víc se snaží ho mít lehký, tím víc se musí potýkat s nástrahami tohoto světa. Tím neříkám nic nového, ani objevného, tohle ví valná většina lidí, pouze jen mnozí z těch, co to vědí, doufají, že na ně se to nevztahuje. Což jim nakonec, život ukáže, že je to jinak.
Byl jsem dnes cvičit, už vlastně chodím víc jak rok. Pomalu, po kouskách, se zlepšuje postřeh, rychlost a vlastně i takové uvědomění si toho, že se člověk neučí nějakému sportovnímu stylu, ale skutečnému boji. I když těžko lze vést v tělocvičně skutečný boj, přesto se lze alespoň trochu k té situaci přiblížit. Uvědomit si, že kopnout někoho do kolena, není jen tak jako ve filmu, kde se lidé kopu do hlavy a nic to s nimi nedělá. Tady je jasně vidět, že kopnout, udeřit sebou nese opravdu následky pro toho udeřeného, nebo kopnutého.
Na druhou stranu, agresor musí počítat se skutečností, že jej jeho útok může bolet, poškodit a že není tak jednoduché někoho napadnout. Vlastně ty co se učí téhle sebeobraně by mělo být jasné, že samotné, bezdůvodné použití skutečně je nebezpečné pro ty druhé, zároveň jim je jasné, že v případě cizí agrese, mají pro svou potřebu dovednost, která je může zachránit. Případně omezit následky útoku. Boj na ulici není bojem v ringu a i dobře trénovaní jedinci mohou zažít nemilé překvapení, když se jim stane přesně, co chystali druhým.
V sobotu 25.1 udělám pro lidi, které bolí záda, nebo mají potíže s bolestmi pohybového aparátu, cvičení, které jim může hodně ulevit. Pouze mě pobavilo, jako obvykle, že když jsem o tom začal mluvit, bylo hodně těch, co měli zájem, když jsem nabídl jasný čas a termín, najednou většina těch, co měli zájem, mají něco důležitého. Přemýšlím, co je důležitější než vlastní zdraví. Mě pokud bolí záda, což je velmi výjimečné, skoro tyhle potíže neznám v posledních třiceti letech, tak vždy dám přednost rehabilitaci, před čímkoliv jiným. S bolestmi se špatně žije. Působí ty bolesti neblaze na psychiku.
Na psychiku, celkový výkon. Většina bolestí v zádech se dá odstranit nijak namáhavým cvičení, které je založeno na kombinaci relaxace a mírného, velmi mírného pohybu, kde se zásadně nejde násilím přes bolest. Obvykle na józe s pacienty, lidé, kteří mají právě potíže se zády díky cvičení, které s nimi provozuji, většinou udiveně po hodinovém mírném protahovacím a relaxačním cvičení zjistí, že bolesti jsou fuč. Neučím žádné akrobacii, protože učit složité ásány, když má žák bolesti, je zločin na tom žákovi.
Pochopitelně, pokud přijdou lidé, kteří chtějí rychle zhubnout, rychle být pružní, tenhle způsob je na ně moc pomalý. Ale já nikam nechvátám, chvat nedoporučuji a ti, co mají zájem, mě poslechnou a neprodělají. Různé power jógy a v horku cvičení jógy mě nijak nebere. Ano, je lepší, když lidé cvičí aspoň něco, mají učitele, který jim ukáže na jejich chyby, ale málokdo si uvědomuje, že je lepší cvičit sám, méně každý den, než hodinu dvě, jednou týdně. Žák se připravuje doma vlastní prací přes týden a cvičí, co se od učitele naučil. Ten by ho měl učit věci, které může žák cvičit doma sám, připravit tělo od jednoduššího ke složitému, tak aby jednoho dne mohl odejít s vědomím, že umí základy a další rozvoj je už na něm samém.
Pokud lidé nejsou ochotni samostatně přemýšlet, spoléhají se na „zázračné” učitele, pak nikdy neposunou hranice svých možností. Kdo není ochoten takhle pracovat, nemá vlastně naději na samostatnost a stává se odkázaný na druhé lidi a není nikdy zcela dospělý. Tohle se týká nejen jógy, ale všech oblastí lidského života, kde chci se rozvíjet a poznávat. Polykat milionkrát opakovaná moudra „guruů,” kteří většinou nejsou příkladem zralého života, poslouchat historky z dávnověku, které ten člověk nemá prožité, by mě bavilo tak jen chvíli.
Vážil jsem si a vážím lidí, co ukážou výsledky na svém příkladu, životě, ale rozhodně mě neoslňují jedinci, co se naučili pár pozic, trochu si přečetli o různých mentálních technikách, kterým bud nerozumí, nebo neovládají a vydají se na cestu komerce, kde trousí moudro a ono „moudro” má vůni toho trusu. Těch opravdu dobrých, jako ostatně ve všech oborech, skutečně zas tolik není. A pokud jsou dobří, řeknou, co skutečně jde poměrně rychle a co je práce na celý život. Jo jo.