Miluji chvíle, kdy mám jen tak vyložené nohy na stole, nic nemusím, ani sledovat něco hodnotného, něco poučného, co mě obohatí a udělá můj život lepším.
Miluji chvíle, kdy mám jen tak vyložené nohy na stole, nic nemusím, ani sledovat něco hodnotného, něco poučného, co mě obohatí a udělá můj život lepším. Protože, co v tu chvíli prožívám, je právě to nejlepší, co mohu. Tohle jsem si užil dnes, když jsem po programu kráčel k domovu.
Dal si jídlo v bufetu a když jsem dorazil domu, sledoval jsem z You Tube stažený seriál o druhé světové válce. Věděl jsem co uvidím, jak to dopadne, nijak jsem se nesnažil si zapamatovat fakta, protože jsem neměl ani chuť si cokoliv pamatovat, jednoduše kulisa, která mi poskytovala atmosferu, ve které pojídal jsem tučný tvaroh, k tomu kedlubnu a medil si. Radoval se z toho, že nemusím nic.
Spíš mě u toho seriálu zajímala technická stránka zpracování, docela se mi líbilo, že šetřili dokumentárními záběry, protože většinou jsou nekvalitní, už mě moc nebaví dívat se na matné, málo zřetelné postavy a krajinu. Pak jsem si šel lehnout. Po probuzení jsem si přečetl na Novinkách článek o dobrých líných rodičích, co své děti nechávají dost často sobě samým, pletou se jim do života a jejich her minimálně. Musím říct, že mě článek zaujal, souhlasil jsem s ním a dám na něj odkaz: Líný rodič
Ano podobně, tak jak tam píší, jsem si v dětství užíval. Sice by se mnohé dalo mému dětství vytknout, ale že jsem rostl jak to dříví v lese, a zajišťoval jsem si svou zábavu sám, což bylo pro mne to nejdůležitější, prospěla mi ta samostatnost o tom není ani trochu z mé strany pochyb. Žiji z toho dodnes, i skoro po padesáti letech, co uplynulo od mé mého dětství, se neumím nudit, nejsem závislý na druhých aby mě bavili, umím si svou zábavu najít sám, ale umím se bavit i s druhými a nepotřebuji díky tomu, že jsem si celoživotně organizoval volný čas sám, nikoho aby mi napovídal, co je pro mne to hodnotné a správné. Protože hodnotné a správné je pro mne všechno, co mě baví a zároveň má zábava nijak nenarušuje prostor těch druhých.
Do oddílu zápasu jsem chodil z toho důvodu, že se mi tam líbilo, našel jsem tam kamarády, nikoliv proto, že na mě někdo doma chtěl abych tam chodil. Do knihovny jsem si knížky chodil půjčovat proto, že jsem rád četl, Nikoliv proto, že mi to v životě nějak pomůže. Díky chytrým knihovnicím, někdy i hezkým a mladým jsem četl zajímavé knížky, četl jsem takzvanou povinnou literaturu a dodnes na ty chvíle vzpomínám moc rád. Jak ten sportovní oddíl,knihovna, les kolem Děčína, klukovské party, dávaly mému dětství smysl, pomáhalo mi tohle všechno přežít, ty dost často těžké chvíle, které jsem jako dítě díky chlastu svého táty zažíval. Těžké časy dětství pominuly, mé schopnosti si najít zábavu, smysl všech těch zájmů, mi zůstal dodnes.
Trochu, tedy ne trochu, ale hodně, lituji ty děti, co vlastně nemají svůj čas na své zábavy, co jim rodiče neustále organizují „smysluplně” čas, protože se asi opravdu nikdy nenaučí sami se bavit, být sami se sebou, v tichu a klidu si přemýšlet, protože jak slvněeduji, klid a ticho je pro mnohé nepřítelem jejich psychiky. Pro mne ticho a klid, celoživotně je nutnost, ne pořád, ale nikdy jsem se nebál být v tichu, proto jsem třeba jako kluk chodil po kopcích kolem Děčína, dost často sám a díval se jak jde život kolem. Bylo občas na co koukat.
Pochopitelně, čas od času v duchu poesie Jaroslava Haška, …vzdělanost páni, hlavní věc je pivo, rád chodím tam, kde hlučno je a živo… jsem si později, už dospělý vyrazil mezi lidi, žádné dlouhé meditace v osamění jsem zas nepěstoval. To bych si asi nehorázně vymýšlel, ale jak říkám, hodinku, dvě hezky v tichu mi dělalo a dělá dobře. Pivo už léta nepiji, po putykách nechodím, takže ani tak místa, kde hlučno je a živo zas nevedu, ale občas si pustím bigbít, nebo si rád zazpívám s rádiem.
To je moje oblíbená hodina zpěvu. Pokud se na komunitě zpívá, jako dnes, nějaký bigbít, tak zásadně na rozdíl od zbylého týmu zpívám zpaměti. Umím hodně písniček. Dnes ráno, vlastně podle hodin už včera jsme zpívali od Olympicu „Osmý den.” Kluci na dvě kytary zabrnkali skvěle, a mě se vybavily ty chvíle, kdy jsem ji slyšel poprvé, někdy kolem roku 1980.
Měl jsem tehdy mimomanželský poměr s jednou učitelkou. Už je to dnes promlčené, ta tu písničku moc ráda neměla. Když jsem ji zpíval s rádiem, ptala se jestli si myslím, že je to s ní jako v té písničce. Nebylo, ale jistá si moc nebyla mou odpovědí. Zřejmě jsem nebyl v tomhle směru moc důvěryhodný. Byla v tomto směru v naprostém pořádku, ale moc si nebyla jista sama sebou.
No jo, vzorem manželské věrnosti jsem tedy rozhodně nebyl. Nijak se tím už netrápím. Tak to prostě bylo a nic na tom nezměním nějakou pozdní lítostí. Takových nás bylo víc, nejen muži. Obecně mám pocit, že se v těch sedmdesátých a osmdesátých letech manželská věrnost moc nepěstovala. Zřejmě se tím uvolňovala jakási sevřenost, kterou ten režim poskytoval. Lidé se pokoušeli osvobodit i tímhle způsobem.
Byli jsme jak se dnes říká: „generace, které celkem nic nehrozilo v oblasti pohlavních chorob.” Hlavně ne AIDS. Ženy se vdávaly mladé, nevybouřené a byly zvědavé jak je to jinde. Tak se to snažily dozvědět. 🙂 Tedy co vím dnes, tak se také manželská věrnost moc nepěstuje, hlavně ženami.
Tak, zase mravokárci mají důvod se rozhořčit nad mou zkažeností, já je přitom nechám, většinou se rozhořčují ti, co si netroufnou, nebo na ně nezbylo. Ti, co jsou opravdu mravní a věrní, kupodivu se nerozhořčují. Inu už v Bibli se popisuje ne náhodou nevěra a tresty za ni.
Zřejmě věděli zapisovatelé Božího slova, jak to doopravdy je a že většinou, iniciátorkami nevěry jsou ženy. Tím je nijak nepomlouvám, ani jim tuhle skutečnost nemám za zlé, takhle se věci mají. Pouze konstatuji. Ano muž chce, jenže dostane jen tu, která se rozhodne, že ji dostane. A zařídí si aby ji svedl. „Chudinku.”