Inu, krása je pomíjivá…

Už jsem si zvykl, že jeden týden nevím kam mám dát klienty a druhý týden, se jen tak tak, jeden dva ukáží. Závislí klienti jsou většinou nevypočitatelní.

Už jsem si zvykl, že jeden týden nevím kam mám dát klienty a druhý týden, se jen tak tak, jeden dva ukáží. Závislí klienti jsou většinou nevypočitatelní. Chodi rok, dva, z ničeho nic zmizí, aby se třeba za další tři roky objevili a mají pocit, že navážou, tam kde kdysi skončili. Pochopitelně jsou v debaklu a jsou na tom po všech stránkách hůř. Recidiva má jednoduše tu vlastnost, že zdevastuje člověka mnohem víc, než předchozí debakl.

Nakonec mám tohle ověřené. Vlastní zkušeností. Včera jsem měl v blázinci přednášku pro pacienty na téma: „Život v abstinenci.” Přišli si poslechnout i kolegové. Včetně stážistky. Povídal jsem a uvědomil jsem si, že jsem na tohle téma napsal dvě knihy, „Ze závislosti do nezávislosti, Paradox abstinence/Týpek,” příručku „Průvodce životem v abstinenci,” co si může každý zde volně stáhnout a dopisuji další paradoxu abstinence, „Jolana.” K té přidám vybrané blogy týkající se závislosti a života v abstinenci a bude hotovo. V červnu ji uvítáme.

Fagot a Yesterday až příští rok, když Pán Bůh dá. Dvě knížky v jednom roce je hodně. Ale zase jsem zorganizoval výběr blogů, někteří moji stálí čtenáři, které znám se uvolili, že vyberou několik podle jejich mínění, těch k věci a já si pak z jejich výběru udělám svůj výběr a přidám k ostatnímu. Ale abych se vrátil k té přednášce. Hodinu jsem mluvil k pacientům. Myslím, že jim z toho šla hlava kolem. Ono je dost těžké uvěřit, že vlastně se jedná o obyčejný život, který si žiji a nevidím v tom nijaký zvláštní zádrhel. Některým tohle možná došlo až při skupině, která byla po po přednášce.

Vlastně nejde o nic složitého. Dělat, co dělat mám, aby se mi vedlo dobře na zemi, abych měl pokud možno dobré vztahy s lidmi a mohl s nimi být. O nic víc nejde. Ono obsáhnout třicet let vlastního života, dvacet let zkušeností z práce se závislými do jedné hodiny, nezapomenout nic podstatného, jde skutečně těžko. Uvědomuji si, že bych mohl napsat ještě několik knih na tohle téma a nijak by se nevyčerpalo. A popsat jednotlivé důležité momenty a v rozvinutých kapitolách. Má to jednu vadu. Nechce se mi do tohoto způsobu sdělování informací. Ti pro které by to mohlo být důležité si to přečtou a budou mít pocit, že už tohle znají, tohle slyšeli a vlastně nic nového jim neříkám.

Jenže, vím, že ono je to jinak, přesvědčuji se o tom, když třeba čtu knihy teologického charakteru, nebo rozborů Starého zákona od různých židovských myslitelů. Zdánlivě podobné a najednou se objeví v tom textu informace, která mi i přes několikeré čtení unikala. O některých věcech se musí přemýšlet, nebo spíš řečeno, nechat je v sobě dozrát, nechat je žít vlastním životem, aby najednou člověku svitlo.

Vždy, když vyprávím ten příběh o tom, jak jsem začínal, co všechno jsem musel udělat, mě ohromí ta suma té činnosti, kterou jsem zvládal a zvládám. Zvládal a zvládám možná i proto, že na rozdíl od mnohých jiných si nikdy nepředstavuji, co všechno mě čeká. V tomhle jsem nějak narozený pod šťastnou hvězdou. Vlastně si ani neumím představit, co mě čeká. Ať už jdu na Gibraltar, nebo se pustím do studia psychoterapie. Jdu udělám, pokud jde něco zjednodušit, zjednoduším na minimum, aby ta činnost byla funkční. Možná že nejsem schopný rozumět příliš složitým systémům, jenže nevěřím, že složitost znamená moudrost.

Někdy si myslím, že složitost je dobrá jen pro ty, kteří potřebují zamaskovat svou nedůležitost, která se v komplikovaném systému prostě ztratí, nebo dostane opačné znamínko a z nedůležitého se stane důležité. Pak samozřejmě ti lidé demonstrují, kde mohou svou hodnotu a obtěžují ty druhé kolem sebe, svými požadavky na to či ono. Protože jinak by se ukázalo, že nejsou nijak potřební. V tomhle směru se mi líbila kniha Tima Ferisse, „Čtyřhodinový pracovní týden.” Spoustu věcí jsem dělal bez jeho návodů, dokonce jsem je objevil nezávisle na něm, asi jako mnozí jiní, ale spoustu věcí jsem si díky přečtení jeho dvou knih, na druhou stranu uvědomil.

Když nic jiného, tak, že mnoho činností, které se mi jistý druh lidí snaží prodat jako nezbytné, jsou k ničemu. Tedy lépe řečeno, jsou jen k jejich prospěchu a k mém obtěžování a zatěžování. Takže způsob bytí, který praktikuji, praktikují i jiní lidé, v různých modifikacích, a zdá se, že nejsem sám. Jsem rád, že nejsem sám.

Nakonec, proč bych měl provozovat, co provozuji pod hlavičkou jakési organizace? Organizace, která vlastně víc než osmdesát procent příjmů spotřebuje na svůj provoz a na nesmyslné administrativní úkony, na které v mém případě stačí jedna účetní a pokud píši knihu, tak najatý a zaplacený redaktor, korektor, grafik a tiskárna. Plus člověk, který tu činnost koordinuje a pak je v tiráži jako nakladatel. Nic víc k tomu není třeba. Zaplatí se práce a je klid. Dokonce vydělají všichni. Peněz i času na sebe a své věci.

Ano, když lidé vykonávají směnu mezi sebou, bez prostředníků a bez úředníků. Tak se činnost zrychlí. Najednou není potřeba ani ředitel, ani obchodní ředitel, plus další „důležití a nepostradatelní” Zbudou jen a jen lidé potřební na práci. Zjednoduší se život a zlevní takové chování i činnost. Zbude hromada času na zábavu. Třeba psaní blogů. Nebo vymýšlení plakátů na autogramiádu, se kterou přišel Martin. Ten zas pro změnu prodává mé knihy.

Líbí se mi představa, že bych něco takového udělal v prodejně Kosmasu v Perlové ulici. K tématu, kterým se mé knihy zabývají, je ta lokalita s tou pověstí jak vymalovaná. Kousek od Václaváku, v místech, kde se provozuje nejstarší řemeslo lidstva, se bude konat autogramiáda knih zabývající se závislostí, které pochopitelně zahrnuje i tuto málo bohulibou činnost. Jak u žen, tak mužů.

Třeba se nočnátka přijdou podívat :-). V dobách, kdy jsem ještě pracoval na pavilonu osm a pět, jsem jich znal docela dost. Ale to už je dlouho, dnes už by díky svému věku a zjevu zničeném drogami a chlastem, zřejmě byly málo konkurence schopné. Inu, krása je pomíjivá a prostituce je věčná.