Onehdy si stěžovala jedna má čtenářka, že ji lidé hrubě nadávají. Ona s každým má ty nejlepší úmysly a vděk nikde.
Onehdy si stěžovala jedna má čtenářka, že ji lidé hrubě nadávají. Ona s každým má ty nejlepší úmysly a vděk nikde. Jo jo, chápu její rozpoložení, tolik se snaží a zažívá jen zlobu, kterou v okolí její snaha vyvolává. Nepokoušel jsem se ji ani vysvětlit opět a znovu, že se plete do života lidem, kteří o její pomoc jednoduše neprosí. Vždy, když jsem ji varoval, před přílišnou snahou zasáhnout do něčího života, poukázal jsem na skutečnost, že ti lidé jednoduše sami pro sebe dost dobře fungují, o pomoc nežádají a tedy se potom k ní nemají důvod chovat přívětivě. Oponuje mi, že nemusí být tak agresivní a mohou pochopit, že dělá co dělá pro dobro druhých.
Většina běžných lidí prostě řekne jinému člověku pokud se snaží příliš pomáhat. „Děkuji, nechci, postarám se sám.” Pokud obětavci naléhají dál, vyvolají v těch běžných slušných lidech dost často nepříznivou reakci. Agresivní reakci. Reakce okolí obětavce udivuje. Zcela nechápou, že většina lidí prostě nemá potřebu si dát pomáhat. Jen z toho důvodu že se nechtějí cítit neschopní a zavázáni. Obětavci se diví. Diví se agresi, nerozumí ji. Je jim nepochopitelné, že jsou na světě lidé, kteří nevezmou vše i přesto, že to, co se nabízí je zadarmo. Tak zvaně zadarmo.
Svět je plný rádoby psychologů, kteří vědí a radí jak se lidé mají chovat. Nabádají k toleranci, smířlivosti, pochopení a vůbec jim nedojde, že většina lidí prostě reaguje zcela přirozeně, tedy agresivně, pokud se jim druzí pletou do života. Agresivita je přirozený stav. Slouží k přežití. Pokud je ji příliš, je škodlivá. Jesli je ji málo, je nebezpečí, že se jedinec nechá zatlačit do kouta. Agresivita slouží tedy k udržení vlastních hranic. Mám zkušenost, že existuje určitá sorta lidí, kteří nerozumí žádnému asertivnímu odmítnutí, jedině tomu, že na konci onoho odmítnutí následuje ujištění, že pokud se budou stále plést do věcí, do kterých jim nic není, manipulovat s druhými ve svůj prospěch, tak to ty „starající se manipulátory bude bolet.” Třeba i fyzicky.
Sám osobně neprojevuji žádnou zvláštní toleranci a pochopení pro ty, kteří se mě pokoušejí manipulovat do situací, kde bych měl snášet jejich útoky, agresi vůči své osobě jen proto že mají potřebu si mě vyzkoušet, jestli jsem tolerantní a snáším zátěž. Tyhle lidi zcela jasně a nekompromisně odmítnu. Odmítnu je snášet ve své blízkosti. Buď je ze své blízkosti zapudím, nebo opustím. Konečně, tohle je jeden z důvodů, proč učím i zvládání zátěžových situací. Jedna z metod zvládnutí zátěže, je opuštění situace, která třeba hrozí, že přesáhne naše síly a možnosti.
Většinou se ani já sám nepouštím do krajních situaci. Někdy se v ní člověk samozřejmě ocitne. Poté je určitá dovednost, založená na schopnosti a bez pocitu viny a selhání obtížnou situaci opustit, vystoupit z této situace potřebná. Především mě osobně jde o to, nepoškodit se. Má-li někdo pocit, že je pro něj důležitější pocit neselhání, než osobní zdraví, psychické a fyzické, pak nechť činí jak činí.
Vrátím se k tomu pomáhání. Mnozí lidé mají potřebu být prospěšní, pomáhat. Pomáhat svým dětem, zařizovat pro ně cokoliv jim činí radost. Mnozí se snaží pomáhat svému okolí protože si uspokojují své potřeby. Ona potřeba je častá a nedá se proti ní celkem nic namítat, pokud tak konají, když jsou žádáni. Ovšem jsou ti, co jak už bylo řečeno, konají dobro i tam, kde o něj nikdo nestojí. Docela jsem rozuměl jedné své kolegyni, že se urazila, když jsem odmítnul od ní přijmout šatstvo po jejím muži, podotýkám kvalitní šatstvo, které mi přinesla v dobách, kdy jsem studoval, dělal psychoterapeutický výcvik, pracoval v Bohnicích za velmi nízký plat. Nízký plat, něco ušetřených peněz a velké alimenty na čtyři děti. Taková byla má tehdejší situace. Myslela to se mnou nepochybně dobře.
Od svých patnácti let, jsem si své oblečení kupoval sám, protože jsem si na něj vždy vydělal. Nikdy jsem po nikom nic nenosil. Takže jsem odmítl. Přesvědčovala mě, že přijmout přeci není žádná hanba, že docela chápe, jak to mám těžké. Byly to dobré argumenty z její strany, ale stejně jsem nepřijal. Dodnes si myslím, že jsem dobře udělal. Byl jsem chudý a hrdý. A schopný. Raději jsem šel dělat manuální práci. Práci navíc, abych si mohl koupit pár košil a boty. Našel jsem možnost. Kdybych přijal, sám sebe bych degradoval na neschopného člověka, který se o sebe neumí postarat. Tím jsem nikdy ve své dospělosti nebyl. Umím přijmout pomoc, ale jen určitého rázu. Přijmu pomoc tam, kde moje síly nestačí. Třeba v té době jsem přijal pomoc ve formě jednoho svého kolegy, který mi nabídl práci, že mu natřu dveře a okna. Pomohl mi tím, že mi dal vydělat.
Tímhle způsobem jsem si dal pomoc několikrát v životě. Kdyby mi ona kolegyně nabídla možnost výdělku, přijal bych. Ale krásné šatstvo nikoliv. Raději jsem chodil v tom, co jsem měl ještě z časů lepších a věřil jsem, že se lepší časy navrátí.
Konečně k tomuhle postoji vedu i své klienty. Dobré časy co se oblečení týče se vrátily. Od té doby jsem přijal pomoc ohledně bydlení, které jsem získal za pomoci jednoho přítele. Legálně a poměrně snadno. Přijal, protože sehnat bydlení za tako výhodných podmínek a tak rychle jak jsem potřeboval bylo v té době nad mé síly. Objevila se možnost mě pomoci, byla to slušná možnost. Zbývá jen zaplatit dluh, který jsem musel udělat v této záležitosti. I půjčka, kterou jsem získal byla v rámci té pomoci. Zde jsem se nezdráhal.
Tohle myslím funguje od dob lovců mamutů. Luk, oštěp, šaty si ušiji sám, nebo mi je ušije moje žena. Kořínky, zeleninu, malé zvířectvo nasbírám a ulovím sám. Mamuta už musím ulovit s partou. A když chci medvědí zuby na náhrdeník pro sebe a svoji milou, musím sehnat stejný magory jako jsem sám a vydám se na medvěda. Protože dobrovolně loví oštěpem a kamennou sekyrou medvěda jen magoři, co si troufnou a věří. Ulovíme medvěda, jednoho či dva, aby bylo dost zubů a kůže pro všechny. Olížeme rány, opečeme tlapy a budeme se u ohně bít v prsa. Celá parta, jací jsme pašáci. I tady potřebuji pomoc. Ale pokud nemám zájem na zubech a stačí mi sobí kůže a parohy jako ozdoba či nářadí, klidně zůstanu doma. Pokud jsem takový blázen, že se rozhodnu, že všem ukáži jaký jsem to pašák, tak vyrazím na medvěda sám. Když budu mít velikou kliku, ulovím a budu pomlácený jen přiměřeně. Ale spíš asi více, než méně.
Něco důležitého na konec. Tenhle blog neslouží k terapii, stejně jako k terapii neslouží komentáře. Vím, že je čtou mnozí moji klienti a někteří i komentují. Jsem rád za komentáře. Ale… Někdy se může vyskytnout, že někdo z klientů bude mít potřebu zde řešit některé vztahové věci. Třeba týkající se mě. V komentářích. Pak ty komentáře smažu, protože zde se terapie nedělá. A nemíním tu řešit vztahy mezi mnou a klienty. Všechny vztahové věci klientů patří do terapie a ne sem. Tam o nich můžeme mluvit otevřeně.
Do terapie patří, že klienti bývají často s terapeutem nespokojení a nevěří mu. I to je součást terapie. Blogy jak už bylo řečeno neslouží k terapii, ani komentáře neslouží k terapii. Pokud si zde lidé mezi sebou povídají diskutují o svých názorech na věc samou, nebo si sdělují svoje potíže, dělají to za sebe a na vlastní odpovědnost. Někomu to může i prospět. Také nemusí. Ale řešení není zaručeno. Tohle je jen upozornění. Nic víc. Samozřejmě, kdo porušuje pravidla a vynáší ze skupiny, nedělá dobrou službu ani sobě ani svým kolegům ze skupiny. Howg.