Poslouchám rád lidi, kteří se nadechnou a řeknou. Žiju naplno, je mi čtyřicet, někdy jsem jako patnáctiletý/tá. A mají své chování za přednost. Jsou prý sami sebou.
Poslouchám rád lidi, kteří se nadechnou a řeknou. Žiju naplno, je mi čtyřicet, někdy jsem jako patnáctiletý/tá. A mají své chování za přednost. Jsou prý sami sebou. Vždy je vyslechnu a už si odpouštím komentář, který by zněl. Spíš než naplno, žiješ dětinsky. Mnozí lidé se domnívají, že žít naplno, bavit se znamená juchat pod hvězdami, plout po širém moři na luxusní jachtě, spát ve vysokohorském hotelu s luxusním výhledem na Himaláje. Tedy pokud v těch Himalájích nějaký luxusní hotel bude. Ale asi bude.
Aby bylo jasno. Občas se mi zdá docela příjemné a patřící k životu na plno, ta jachta nebo ty hory. Případně zpěv pod hvězdami a láska za vlahé letní noci. Jsou to věci, které nejsou ničím špatné. Navíc jsou příjemné. Občas, protože pro mne osobně je občas příjemné žít pod širým nebem, sedět ve stanu když prší, třeba na své narozeniny, jako jsem seděl na Novém Zélandu, probudit se ráno ve spacáku, který je ojíněný a nebo mít radost z toho, že něco napíšu, něco mě napadne, na něco přijdu.
O těhle věcech dost často mluvím s lidmi v terapii. Vždy, když mě někdo začne nahlas ujišťovat, že žije naplno, že je stále mladý, přemýšlím o jeho motivech. O motivech ujišťování. Sám osobně si myslím, že žiju docela dost dobře. Znám dost lidí, kteří také žijí naplno a nemají potřebu tuhle skutečnost zdůrazňovat. Pak se ptám z jakého důvodu tohle ti lidé dělají, z jakého důvodu to potřebují sdělovat celému světu i přesto, že se jich nikdo neptá?
Odpovědí se nabízí několik. Ale odpovědi, které mě napadají většinou jsou jistou mojí představou a mohou být zavádějící. Mohou opravdu mít pocit radosti a sdělovat světu: „Jsem tady a jsem šťastný.” Mohou se cítit nejistě a tedy zdůrazňují svou živost. Charakteristickým znakem těchto lidí je výkyv nálad. Z nadšení do deprese, z radosti do hněvu. Vždy extrém, nic mezi tím. Znám i několik lidí, kteří nejsou pacienty, ale vždy, když je poslouchám jak mě i jiné ujišťují, že oni žijí naplno, ptám se jich.
„Zpochybňuji to nějak? Chovám se tak jako bych popíral tvoji schopnost prožívat. Z jakého důvodu mě ujišťuješ o tom, že žiješ naplno?”
Většinou žádnou rozumnou odpověd nedostanu. Maximálně se dozvím, že se tvářím jako bych o tom, že žijí naplno pochyboval. protože prý se zabývánm jen vážnými věcmi. Nemyslím, že je tomu tak. Mě přemýšlení většinou dělá radost a když přemýšlím o tom jak napsat blog, nainstalovat OS, nebo si zacvičit, promyslet cvičení aby mělo efekt, to mě zcela a uplně uspokojuje.
Převážně s tímhle u těch lidí, co si stále chtějí užít a snaží se žít naplno, jak oni říkajín neuspěji. Ale üž jsem toho všiml u jiných lidí. Užívají si jinak, méně hlučně, méně nápadně, a přesto stejně jako ti co jsou stále ve víru života, ve víru dění. Tito lidé jsou méně labilní, méně žijí v emočních extrémech, prožívají stejně intenzivně i když méně halasně. Ve vztazích jsou mnohem předvídatelnější a unášejí větší zátěž. Neztrácejí nic ze své tvořivosti a neztrácejí ani nic ze své společenskosti, pokud už se v společnosti ocitnou.
V dobách, kdy jsem podobně jako ti o nichž jsem zde psal, žil také naplno a neopomínal jsem to všem sdělovat, jsem sice věděl o radosti z dosažených výsledků, ale až po jistém zklidnění jsem byl schopný zažít tu plnou radost z toho co jsem napsal, protože jsem předtím neměl vymytý mozek, jak se mi zrovna jedna taková „co žije naplno” včeras pokusila namluvit, ale pročištěný. Pročištěný stejně jako je pročištěné télo po jogovém cvičení, kdy dráhy jimiž jak jóga učí proudí naplno energie. Pokud ne naplno, tedy podstatně lépe než před cvičením.
Nijak mě neurazilo, když se mi pokoušela vysvětlit, že nechce mít vymytý mozek jako já a zabývat se věcmi, kterými se zabývám já. Po několika mých pobavených komentářích k jejím argumentům, kdy mě přesvědčovala jak zvládá už svoje emoce, jak nepotřebuje aby ji všichni měli rádi mě poslala přímočaře do prdele. Zasmál jsem se a ujistil ji, že pouze mi potvrdila to co vím dávno. V zátěžových situacích ztrácela a ztrácí glanc. Sice nemá vymytý mozek, ale lesk, na kterém si tak zakládá jednoduše rychle matní.
To je častý argument. „Nedám si vymýt mozek” Jistě nedá, stejné jako si nedat vymýt motor a očistit. Také chodí, také má nějaký výkon, jenže s očistou a péčí přichází spolehlivost a jistota. Užití je vyšší. Vůbec se mi libí jak tito lidé setrvávají na svých nevýhodných stanoviscích. Většinou je to z lenosti a nedůvěry. A ze strachu, že byc se mohli změnit a nebyli by to oni. Nevědí, přestože mnozí čtou kdejakou populárně naučnou psychologickou literaturu, že člověk se osobnostně nezmění. Pouze změní své chování a naučí se řídit více své emoce. Stane se odolnější a kupodivu i přes určitou otrlost i citlivější. Máloco se ho dotkne a přesto je citlivější.
Protože se známe dlouho, zeptal jsem se ji, kdy jsem se k ní choval hrubě, urážel jsem ji? Nevěděla. Ujistil jsem ji, že kdybych jí řekl jen desetinu toho, co ona sdělovala a sděluje v rámci pravdy a lásky mě, už by se mnou nemluvila minimálně několik let. Pak se zklidnila. Také jsem byl kdysi na jedno našlápnutí, také svedu nejít pro silné slovo daleko. Jenže právě pokud nezvládnu situaci, což se mi stává málokdy, ale stává, pak sám před sebou cítím jak je mi nepříjemné ztrácet glanc. Ta zvýšená citlivost a uvědomění si toho, jak je mi nepříjemné být za blbce především sám před sebou má skutečně korektivní účinky.
Žít naplno se dá různě, to je právě to co uniká těm co vidí jen jak jsme v v mládí říkali. „Ženy, rum a rokenrol. V Americe hippies to modifikovali na „drugs, sex and rock’n’roll.” Pak mnozí z nás přišli na to, že myšlení a vědění je stejně dobrý způsob jak žít naplno. Že tomu čemu mnozí říkají život naplno je vlastně jen relaxace, která samozřejmě je nutná, ale pak jsou zde mnohé kouzelné věci, které když člověk jen relaxuje nenajde. Když jsem poprvé našel pod svými blogy komentář, který mi sděloval, že čtenářce udělal můj blog radost a potěšil ji a pobavil, pochopil jsem že i psaní může být součástí života naplno. Když jsem poprvé dostal přáí k Vánocům od matky, která mi sdělovala, že její sym byl na Vánoce s ní doma a střízlivý, měl jsem radost. A pocit života naplno.
Stejně tak, jako dnes ráno, kdy jsem vymyslel zcela novou techniku zkoušení třinácti způsobu odmítání. Ušil jsem ji pacientovi na míru a sedla. Líbila se jemu, mě i kolegům. Někdy se v práci skutečně bavím. Ne vždy, protože nejde se bavit neustále. Ani v práci, ani doma. Ale občas ano. A někdy ležení na gauči a jen tak přemýšlení je náramný způsob života na plno. O instalaci Solarisu a konfiguraci ani nemluvím.