Kdo umí, ten umí

Slyším ve sladkém spánku zvonek. Markéta zvonila. Zapomněl jsem klíče v zámku. Markéta vyndala několik dobrot, nasnídal jsem se, promyslel nákup TV karty pro Macbook, protože na PC odešla.

Slyším ve sladkém spánku zvonek. Markéta zvonila. Zapomněl jsem klíče v zámku. Markéta vyndala několik dobrot, nasnídal jsem se, promyslel nákup TV karty pro Macbook, protože na PC odešla. Tedy obraz jde ale nic neslyším. Asi ne proto, že bych byl hluchý, ale proto, že karta šest let sloužící, za tři sta korun koupená v bazaru už si prostě řekla a dost a tak tedy dost. Takže jsem tedy v poledne vyrazil já a Markéta do vsi. Původně jsem myslel, že se cestou stavím v knihovně, jenže jsem chtěl být fešák a místo té staré obnošené zasloužilé tašky jsem vzal jinou a zapomněl přendat brýle. Bez brýlí do knihovny to není ono.

Sice jsem se stavil v knihkupectví a objevil klasiku, dva díly „Conana” a Kulhánkovy povídky. V důvěře v oba osvědčené autory jsem obé zakoupil. Bez brýlí. Pak jsem si ještě na iPhonu ověřil cenu karty na internetu nabízené a cenu kartu u Apple na Smíchově a usoudil jsem že minimální cenový rozdíl mě neopravňuje k jakémukoliv váhání a zakoupil EyeTv 3. Dali jsme si z Markétou oběd, abych se já i ona morálně připravili na instalaci na Mackbooku. Předpokládal jsem že mi instalační zábava vydrží na celé odpoledne. Markéta chtěla sledovat moje úsilí. Tedy by nemohla sledovat a zároveň vařit. Jako po několikáté jsem se mýlil. Ve svůj časový prospěch. Nainstalovat kartu a nastavit byla otázka několika minut. Nejobtížnější bylo asi vybalení zařízení z krabice.

Markéta přihlížela. Je zvyklá na mé několikadenní pokusy na Linuxu, FreeBSD nebo jiného BSD plus Solarisu, takže se usadila pohodlně aby ji čekání tolik neunavovalo. Jenže než se usadila, už jsem měl i naladěné programy. Inu Apple a Macbook. Zrovna na Primě dávali „Tarzan Pán Opů.” Jo jo zavzpomínal jsem na dětství kdy jsem postupně posháněl u svých kamarádů asi devatenáct dílů, přečetl a potom jsem chodil v Děčíně na Kvádrberk se houpat na stromy a skákat z větve na větev. Byla to úžasná zábava, houpání na větvích, rozkmitání a využití energe větví, pak onen let někdy i ve výšce několika metrů. Občas jsem sletěl, protože liány chyběly. Abych při náhodném špatném odhadu je použil jako poslední záchranu.

Naštěstí se mi nic tehdy nestalo. Dnes bych to asi nerisknul. Nemám trénink a ty větve asi taky už nejsou co to bývalo. Inu Kvádrberk není africký tropický prales. Já nejsem Tarzan a PC a Linux nebo BSD, také není MacBook a Mac OS X. Musím říci, že z uživatelského hlediska je to skutečně vymyšlený systém. Všechno funguje, všechno chodí, zastrčil jsem USB od tiskárny a tisknul. Tak jednoduché připojování nebo instalaci programů jsem nikde neviděl.

Sice jsem si Macbook koupil už na podzim, ale nijak jsem nechvátal, občas použil, ale přeci jen jsem preferoval víc PC a opensource. Až v poslední době začínám zjišťovat co všechno umí a jak je třeba pohodlné nahrávat a přehrávat muziku, o kvalitě sledování filmů ani nemluví anebo posílání fotografií mailem a to jak z Macbooku tak z iPhone. Je sice asi komické sledovat staršího bělovlasého pána jak chodí se sluchátkami na uších. Jenže tolik kvalitní muziky na tak bezvadném přehrávači by bylo škoda nevyužít. Navíc jsem si tam nahrál i několik CD s angličtinou a audio knihy, takže si poslouchám a lebedím. Přeci jen ta konzumní doba má něco málo do sebe. Když jsem kdysi psal, že tohle, co mi poskytne Macbook mi pohodlně poskytne i jiný notebook a nebo mobil, ale mýlil jsem se. Jsou to sice hračky, docela drahé hračky, ale hračky, které v mnohém ulehčují život. A zpříjemňují.

Holt ten kapitalismus, který nutí konkurenci aby nechrápala má něco do sebe. Tarzan v tichu a příšeří pralesa tohle neřešil. Jenže tam zase musel být natolik chytrý aby, když nebyl silnější tak využil svou vyšší inteligenci než mají opice a prosadil se díky rozumu. I když jak autor říká, silný byl docela dost. Prý jak pořád skákal ze stromu na strom. Jo konkurence je dobrá, nutí k myšlení a hledání dalších a dalších možností, jak přežít, využít a prosadit se. Sice chytří intelektuálové tohle moc neberou, ale zatím nic života schopnějšího než je konkurence a zároveň spolupráce mezi lidmi nevymysleli. A že se snažili.

Jistě, chce to mít určitou hranici, aby jednoho nezaplavila touha po neustálém štěstí, protože jakmile chcete být permanentně šťastní, stanete se dlouhodobě nešťastnými. Zcela spolehlivě.Ale čas od času si udělat v té záplavě povinností a soutěžení radost. Jako já dnes. Sice se na televizi nedívám skoro vůbec, jenže už jen to vědomí, že když chci, tak jen zmáčknu a pohodlně přepínám a dívám se asi na patnáct programů a můžu i deset rádiových stanic. Konečně Macbook má i VIM a tak potom je vše v pořádku. Píšu jak mi vyhovuje. Editor VIM jen si brumlá a ačkoliv jsem zkoušel jiné editory. VIM nic nenahradilo. V mládí jsme říkali, že: Suchými dětmi v kamnech nezatopíš a lahvový pivo ničím nenahradíš. Přišel jsem na to, že ono pořekadlo, co se lahváčů týče kecá, ale zatím jsem ještě nepřišel na to co by mohlo nahradit při psaní blogů zcela spolehlivě editor VIM.

Protože tenhle blog dám současně na svůj web a zároveň na ABCLinuxu, kde mám také blog a většinou hojně komentovaný, zastavím se u několika komentářů. Psal je uživatel přezdívkou DAD. Mám ho rád, je takový chytrý, vševědoucí a levicový. Dokonce ví, že jsem se díky svým cestám po světě nepostaral o své děti. Možná když je levicový, mohl by znát Baladu o námořníkovi. Od komunistického básníka Jirky Wolkra. Jirka Wolker umřel ve čtyři a dvaceti letech na tuberkulózu. To se ve dvacátých letech dost často stávalo, ale o tom jsem ani tak nechtěl psát. Jen bych rád soudruhu DADOVI připomněl pár veršíku z onoho zmiňovanho dílka, které mám docela rád a umím ho zpaměti. Ne proto, že Jirka byl komunista, ale protože byl dobrý básník. Možná by ho ten komunismus asi přešel, kdyby viděl ty hory mrtvol, co komunismus v praxi navršil. Takže tenhle mladíček co umřel dřív než mohl pořádně žít napsal


To vše je ženský blud a tlach,
vše přemůže pouhý zvyk
aby žena šťasná mohla být, plout musí námořník.
Vždyť z polibků dům se nestaví, ani chléb nerodí.
A proto jako dřív, já musím sloužit na lodi.

Milý soudruhu DADE, byl jsem labský plavec. Živil jsem se tím. Prostě plavci jezdí na lodi, docela těžce pracují. Doma moc nejsou, protože jak se říkalo u plavdy. „V létě je plavcova žena bez muže a v zimě bez peněz.” tedy jsem pracoval by moje děti měly co potřebují. A to si piš, že měly. Moje děti si ani nevšimly, že už to finančně po několik let není co to bylo. V čase kdy jsem odešel od plavby. Omezil jsem svou spotřebu a investoval do vzdělání svého i jejich. Protože asi po patnácti letech jsem plavbu opustil šel dělat něco jiného. Po světě jsem cestoval později za své, protože to už šlo, a znovu jsem si potřebné peníze vydělal. což soudruhu DADE za panování tvých komunistických kámošů, prostě nešlo. Kolem hranic byl plot a jen někteří mohli ven. Jako turisté a jen někam. Ušetřil jsem u plavby peníze a mohl jsem si za své později studovat. Což jsem učinil. Stejně tak moje děti si vydělají tolik, že na mě nejsou závislé. Naučil jsem je to z jejich mámou.

A jestli mě dnes zvou do televize, tak jen proto, že mají pocit, že mám co říci. Třeba o terapii závislosti a spoluzávislosti. Ty scénáře si musím napsat sám. Tedy píši je ještě z jednou dámou. Ona dodá formu a já obsah a téma. A pokud budou mít v televizi pocit, že jim máš co říci a nabídnout, až zjistí, že jsi třeba dobrý programátor, tak tě třeba pozvou a budeš mít možnost. Zatím ovšem nabízíš jen komentáře o ničem. Tedy tak se zdá. Možná je to jen můj omyl. Jistě uznáš, že komentáře o ničem je i do veřejnoprávní televize dost málo. Tak se tuž aby z tebe něco bylo.

Paže tuž, Vlasti služ.