Pokaždé, když si čtu Heleniny komentáře uvědomuji si tu starou pravdu, že na nešťastnou lásku neexistuje žádný jiný lék, než čas a jiná láska.
Pokaždé, když si čtu Heleniny komentáře uvědomuji si tu starou pravdu, že na nešťastnou lásku neexistuje žádný jiný lék, než čas a jiná láska. Terapie je jen na to aby člověka podržela, ukázala mu možné chyby, ale asi bych to ani nenazýval terapii, ale spíš takovým povídáním, kdy je jeden v odstupu a vidí, co druhý nevidí. Jestliže jeden nechce, je jen málo věcí, pokud vůbec nějaká, která by ho přivedla zpět. Stejně tak, pokud není víra v toho druhého, je jen málo prostředků, které by jej přesvědčily. Tak to je a sebemoudřejší úvahy na téma vztah, a sebelepší terapeut není schopný zrušit okamžitou situaci, jež nešťastná láska vytváří.
Poradci radí, terapeuti rozumí a ukazují a stejně jako všichni ostatní lidé se musí smířit se svou omezenou schopností působit na klienta, který je v nouzi. Ti dělají někdy, co jim poradce poradí a stejně neuspějí. Protože, a to jen málokdy ,slyší, že to co se nabízí, není definitivní, ale pravděpodobné. Pokud řeknu klientovi, že když udělá ten druhý tohle, znamená to pravděpodobně tohle, pak se jedná o pravděpodobnost. Pokud Heleně poradkyně řekne, že by bylo dobré, kdyby ho navštívila, myslím si s ní, že by to dobré bylo. Měla by informaci, nikoliv jistotu. Jenže Helena chce jistotu v tom, že ji Petr má rád a že se vrátí k ní a dítěti. Tohle ji s poradkyní můžeme přát, ale není v naší moci ani jednoho tuhle skutečnost zařídit.
Mohu klientovi, stejně jako Heleně tisíckrát říkat, že v tuhle chvíli je asi nejrozumnější, zachovat klid, nevytvářet konfrontační prostředí, neklást podmínky, které ten druhý vnímá jako vyděračské. Tím vůbec nemám na mysli, že je vydírání určení výživného a to komu bude svěřeno dítě do péče. Pokud jeden z partnerů nehodlá v manželství nebo partnerství žít. Dítě potřebuje jistotu a spory rodičů nejsou jeho spory. Vnímá-li to ten druhý tímto způsobem, pak asi není v mé moci změnit okamžitě jeho vnímání. Jestliže někdo nevěří, žádné ujišťování ho nepřesvědčí a ti co věří, žádné ujišťování nepotřebují.
V momentě kdy píšu tenhle blog, je na webu zpráva od Heleny, že u Petra byla a navšívila ho. Nebudu ji radit, co má udělat, protže žádnou radu nevidí. Myslím si že udělal co mohla, co bylo v jejích silách a už ví, jak to je. Přál bych ji, aby soustředila péči na sebe a dítě. Aby to po malých kouskách svedla. Aby vydržela tu strašlivou jistou, kterou popisuje. Znám ji. Najednou vím, že je konec. Konec, který je v tyhle chvíli neodvratný. Nic není dobré, všechno je v temnotě, všechno skoro ztrácí smysl. Tak s e aspoň zdá, že to tak je. Nakonec časem, až pomine největší bolest, zjistí Helena, že není tak zle.
Heleno, žádnou radu tedy pro tebe nemám. Asi ani žádná není. Jestli jeden nechce, přinutit ani přesvědčit se nedá. Možná někdy stačí počkat jestli nedojde k rozumu a uvědomí si, co má v životě cenu. Jestli ne, pak mu není pomoci od bolesti a smutku, které jednou bude prožívat protože promarnil dětství svého dítěte. Je to opravdu těžký a bolestivý smutek, to je jediné co bych jemu a nejen jemu, ale všem co se připravují o dítě řekl.