Vydal jsem se do Děčína za sestrou. Dlouho jsme se neviděli. Asi šest let. Prostě už se o setkání domlouváme dlouho a nakonec musí mít nějaké potíže abych se za ni vydal. Tak jsem se vydal.
Vydal jsem se do Děčína za sestrou. Dlouho jsme se neviděli. Asi šest let. Prostě už se o setkání domlouváme dlouho a nakonec musí mít nějaké potíže abych se za ni vydal. Tak jsem se vydal. Vlak jel na čas, čistý skoro byl a neměl ani na příjezdu zpoždění. Sestra nebydlí přímo v Děčíně, ale v Benešově nad Ploučnicí. Deset km za Děčínem. Vlak jede kolem děčínského zámku a ke své lítosti jsem zjistil, že mi zrušili děčínští radní koupaliště pod zámkem. Smutek zaplavil moji duši. Na to koupaliště jsem se asi od svých osmi let chodil sám koupat. Je kilometr od domova kde jsem vyrostl a když bylo teplo, dostal jsem korunu dvacet na vstup vzal sestru za ruku, protože je o dva roky mladší a šli jsme na koupaliště. Dnes zcela nepředstavitelná věc. Tehdy samozřejmost. Scházeli jsme se tam celá léta. Vlastně ještě v devadesátých letech minulého století. A dnes koupaliště není. Už nikdy se nebudu dívat jako začátkem svého dospívání na své krásné spolužačky, potom na všechny krásné ženy co tam chodily. Prostě konec. Ano na Starém městě je termální, jenže pod Zámkem jsme skákal z trojky, pak z pětky a nakonec než ji zavřeli z desítky. V devadesátých letech děvčata i tam chodila nahoře bez a na některé byl vskutku krásný pohled. Ženská prsa když se vyvedou, tak je to moc pěkná část ženského těla.
Dorazil jsem k setře a předpokládal jsem že bude, bramborový knedlík, kachna a zelí. Jako obvykle když přijedu. Mýlil jsem se. Byl bramborový knedlík, krůta a králík. Po třiceti osmi letech kdy jsem poprvé u sestry obědval,inovace. Už ani na tu kachnu se jeden nemůže spolehnout. Nostalgicky jsem snědl asi dvanáct knedlíků, kousíček krůty, na mou duši, že ji víc jak půl kila nebylo a kousíček králíka, abych se utěšil. Sestra vyprávěla Láďovi smutnou historku, jak kdysi táta upekl kachnu a řekl mi, „až budeš mít hlad, tak je tam kachna.” To mi bylo kolem sedmnácti. Snědl jsem ji celou a půlku chleba k ní. Láďa moudře poznamenal, že chleba je dobrá příloha, protože se nemusí ohřívat a kachna se dá i studená. Svatá pravda. Táta tehdy ani neřval, jen nevěřícně řekl. „Von ji sežral celou.“ Probírali jsme se sestrou kdo je naživu, kdo je kde a kdo už není nikde. Už se ten počet začíná rozšiřovat. Kupodivu nejvíc děvčata.
Propovídali jsme celé odpoledne, udělali několik fotografii a jel jsem domu. Láďa mě odvezl autem do Děčína. V Děčíně mě vysadil, měl jsem hodinu čas, kousek jsem se prošel, stavil se u Jarky a Václava, mých přátel, kteří mi kdysi mimo jiné byli na jedné z mých mnoha svateb. To jsem si bral Alenu. Václav byl mým svědkem. Už je důchodce. Inu letí to letí. Vypil jsem kafe, Jarka měla slzy. Když jsem odcházel. Nebyl jsem u nich dlouho. A jak to vypadá kdoví kdy se zas do Děčína dostanu? Měla mě ráda, hodně tehdy stála o to abych byl s jednou její kamarádkou. Ale život nám nepřál. Inka mi řekla. „Být s tebou znamená mít ze života peklo. A já bych se toho pekla držela zuby nehty.” Tím nemyslela, že bych jí mlátil nebo tak, ale byla malinko žárlivá a nemohla vydýchat moje známe z Grandu kam jsem chodíval tancovat. Pak jsem si vzal Alenu, ale to nebylo nejšťastnější manželství. Přes všechny potíže, které jsem tehdy prožíval Jarka s Václavem byli ti, co mě opravdu pomohli unést některé velmi těžké životní chvíle. Také jsem odcházel na měkko.
Vůbec byla to docela smutná návštěva Děčína. Sestra zdravotní potíže, sněžilo. Pošmourno. Ale zase jsem byl rád, že jsem viděl sestru a ty dva. Také zestárli, stejně jako já. Díval jsem se na ně a viděl jsem znovu tu krásnou ženskou a štramáckýho chlapa a vedle nich smyslnou živočišnou Inku, která si mě v tom Grandu bezostyšně prohlížela, až jsem jí šel požádat o tanec. Neřekla nic mpři tanci, ani slovo. Přesto jsem věděl, že mě nemine. Neminula. Byl to jeden z těch krátkých smyslných vášnivých vztahů, jakých člověk moc nezažije. Na manželství to nebylo. Byla v něčem asi ze všech těch ženských nejbližší Petře. Smyslností a otevřeností. Byla klika, že jsme se nevzali a neměli spolu děti. Nebylo by to dobré manželství, ale vzpomínám na ni moc rád. To jsem byl vlastně ještě ženatý a pamatuji se jak nebožtík Honza Šrenk přišel v Grandu v baru kam jsme spolu zašli na kafe k nám, podíval se na ni, podíval se na mě a řekl jí, „Slečno víte o tom, že je ženatý?” Inka nezaváhala a odpověděla. „Příště, když mě chcete oslovit, tak mladá paní a že je Jan ženatý? To není trestné ani tělesná vada.” Honza se odplížil jak spráskaný pes. Já nemusel říct ani slovo. Inka si v mnohém uměla poradit.
Tak jsem se seznámil s jedněmi svými opravdu dobrými přáteli v tom plném slova smyslu. Nakonec vždy na ně vzpomenu, když krájím chleba. Mám od nich báječnou sadů kuchyňských nožů, které mi Alena nechala. Ona o ně nestála, ale já jsem si dodnes díky těm nožům nekoupil kráječ na chleba, protože s nimi ukrojím chleba stejně krásně jako kráječem a navíc mi udělají spoustu jiných dobrých služeb. Není nad dobrý nůž. Nepotřebuji žádné zvláštní vymoženosti v kuchyni. Dobrý nůž, dobré nádobí a může se vařit. Vzpomínali jsme chvíli než jsem vypil kafe. Půl hodiny, ale příjemná půlhodina. Povídali jsme o dětech. Také to nemají jednoduché. Jedna dcera v Anglii, druhá na Floridě. Jsem jim říkal. Na návštěvu vnoučat si pořiďte tryskáč. Jo děti se rozlezou po světě a mámy z toho mají smutek. Konečně ani já nejsem na tom o moc lépe. Ale přeci jen občas děti vidím. Naposled jsem je viděl v úterý. Petra přicválala z Londýna na skok kouknout na mámu, protože ta má také nějaké potíže. V poslední době je těch zdravotních potíží kolem mne dost a dost. Sestra, Markéta, bývalá žena Jarka. Už si říkám, že by mohly zase přijít trochu veselejší zprávy.
Dopsal jsem včera večer závěrečnou kapitolu knihy „Svobodní v bolesti,” jejíž některé části jsem uveřejňoval v blogu. Líbí se mi ten námět, jednomu mému bohatému kamarádu se líbí také a dal mi na její vydání padesát tisíc. Protože ji pořád vidím ve svých představách v tvrdých deskách a v bílé obálce. Buď dám ze svého a nebo ještě někde vyžebrám další peníze. Chci mít tu knihu hezkou. Mám rád krásně vydané knihy. I kniha „Ze závislosti do nezávislosti,” co vyjde teď se zpožděním v dubnu má tvrdou vazbu a krásnou obálku. Sice zelenou, ale pro tuhle další pořád vidím bílou. Nevím proč? Nějak mi k tomu obsahu i názvu pasuje. Stejně jako předchozí vydám si ji sám. Jana zajistí vše potřebné, protože je schopná a je to Jana a sláva padne na mě. Inu není nad to si to umět zařídit. Jakmile se člověk nebojí schopných lidí a nemá pocit, že pokud vše neudělá sám protože co si sám neudělá, tak není dobře. V tom případě, že jestli netrpí těmito ambicemi má celkem pohodlný život. Nemohu říci, že bych zrovna ležel celý den, ale protože Jana je fakt schopná, mám v mnohém klid. A na Ze závislosti… se tedy nadřela dost a dost.
v podstatě jsem knížku o zvládnutí rozvodu a rozchodu mezi prací ve volných chvílích napsal během dvou týdnů. Psal jsem v každé volné chvíli. Opravdu mě psaní bavilo. Vybavovaly se mi různé scény a vzpomínky. Ne všechny byly smutné. Konečně vzpomínka na Inku, co se mi dnes díky návštěvě vynořila, není nepříjemná. Naopak vzpomenu a usmívám se. I když je to už skoro třicet let. Když už se na začátku mluvilo o prsou. Tak prsa? Prsa Inka měla parádní. Hebké a voňavé a při chůzi se ji krásně houpaly. Nenosila podprsenku a všechny ty matrony, co bez podprsenky chodit nemohly ji pomlouvaly. Konečně měly co.