Kmotřenka Kristýna

Volala mi Kristýna. Prý mě navštíví. A navštívila. V blázinci. Kristýna je moje kmotřenka. Také byla dlouho mojí koterapeutkou v blázinci, když jsem vedl „Junior klub.” To už je opravdu dávno. Nastoupila asi rok po mě. Vlastně přišla jako devatenáctiletá stážistka. Sedávala s se mnou na skupině a byla jednou z mála, co se jí zdálo, že se to má takhle dělat. Věřila mi. Pak nastoupila na trvalý pracovní poměr na pavilon 26, kde tehdy byla příjmový pavilon. Stále se mnou sedávala na skupině, později si udělala školu a výcvik. Pacienti ji milovali skoro jako mě. Říkal jsem ji: „Kristýno, až ti začnou nadávat, že jsi stejně blbá jako já, můžu umřít a ty to tady po mě vezmeš a budu mít pocit, že jsou v dobrých rukách.

Mám ji rád a obdivuji ji,. Jako mladá vážně onemocněla a přesto jí nemoc nezabránila ve studiu ani ve vdávání. Díky nemoci ví zač je toho loket, a sdílela a stále myslím, že sdílí moji nechuť k většině psycholožek, které v době, co jsme spolu pracovali, se nám pletly do cesty. Většinu z nich předčila vzděláním i IQ. Včetně nadáním k terapii. Pak se dala pokřtít a chtěla abych ji šel za kmotra. Vážil jsem toho. Vdala se a z mužem odešla do Brna, ale stále jsme v nějakém kontaktu. Stala se z ní mladá dáma. Ona a Irena byly ty dvě spolehlivé terapeutky, kterým jsem svěřil skupiny, když jsem na delší dobu odlétal na Nový Zéland. Věděl jsem že se nic zlého nestane a ony nerozmazlí hošany, do skupin docházející. Kristýnu znali chlapci z blázince, Irenu ze skupin se mnou a věděli, že jim ani jedna nesleví. Neslevily. No a včera jsem ji zase po dlouhé době viděl.

Vypadá dobře, i když ji páteř postupně tuhne, ale stále studuje, stále se stará o děti a věřím ji, že by skutečně měla čtyři děti a ne dvě, kdyby nebyla nemocná. Jen je mi líto, že spolu už neděláme. Snad ještě někdy se povede. Přišla včera po józe a celou hodinu a půl jsme si měli co říct. Pobavila mě vzpomínkou na jednu, svoji kamarádku, kterou za mnou kdysi poslala s tím, že na ni nedá, tak by mohla dát na mě. Šlo o to, že její kámoška měla milého a touhy se vdávat a mít s ním děti. On se nějak k ničemu neměl a milá dívka, se díky jeho řečem, že je hysterická a ne zcela normální, pokud má takovéto tužby, začala obávat, že je magor.

Dívka přišla za mnou, vyprávěla mi svůj příběh. Nebyl dlouhý. Týkal se vlastně jejiho přání mít děti a vdavek. Dále dotazu zda je normální, když s chlapem, kterého má ráda chce mít svatbu a děti. Jestli náhodou nepotřebuje terapii. Pouze jsem se zeptal kolik je jí let. Myslím, že jí bylo něco kolem 28 let v té době. Zcela právem měla pocit, že je čas. Poslouchal jsem a jen jsem si říkal, jak je možné, že se někteří lidé v takhle normálních a samozřejmých věcech nechají zblbnout. A z jakého důvodu. Krásná, mladá a mohla si vážně vybírat.
Pak jsem ji řekl něco v tom smyslu, aby šla domů. Řekla onomu mládenci, že jsem ji ujistil, že je zcela normální a jestli on nechce mít po pětileté známosti svatbu a děti, může mu navrhnout rozchod. Pokud se on k rozchodu rozhodne, klidně ji pomůžu jej zvládnout. Ale v žádném případě tyhle touhy na terapii nejsou. Docela jsem si tehdy dost troufl. Nemívám ve zvyku dávat takovéto rady. Ale tady jsem neviděl nic nenormálního. Jak jsem řekl, tak udělala. S tím pánem má dnes dvě děti a údajně čte mé blogy. Pokud čte tenhle, tak ji zdravím. Mám vážně radost z toho jak to dopadlo. Od té doby jsem ji neviděl. A díky Kristýně znám tu pointu. To děvče se mi pak neozvalo. Kristýna se strašně smála, když mi to vyprávěla. No tak se mi něco v životě povedlo. Tohle asi nebyla špatná rada. I když drzá.

Jedna z mála veselých věcí v týdnu. Jinak samé zvraty. Nic fatálního, ale celý týden nebylo nic jasné co bude za hodinu a jen jsem upravoval časový rozvrh. V takových případech vzdychnu a jen čekám kdy tyhle vývrtky života skonči a bude zase chvíli rovina. Většinou to byly události, které šly mimo mou pravomoc a já byl v té chvíli jen divák. Plus stále kleklý počítač. Sic jsem se dnes pokusil jej zprovoznit, ale kouzlo se nepovedlo. Zřejmě ani nepovede. Má svoje odslouženo. Žiji v dilematu. Nový PC a tenhle jen opravit, nebo dobrý notebook, který moc nikam nosit nebudu a přikoupil k němu TV kartu. Nebo nový notebook plus televizi, protože to na co se musím dívat teď je votřes. Suma sumárum dva notebooky, jeden cestovní a nová televize na fotbal.

Fotbal v televizi, která je stará asi 17 let téměř k nekoukání. Už jsem ji skladoval ve skříni a už ji nikdo nechtěl ani zadarmo. I když vyhazovat za televizi, když mám širokoúhlý monitor 22 palců se mi zdá zbytečné. Jo jo, dilema. Pak mě napadá, že bych mohl koupit něco jako domácí kino. Ale televize stačí a DVD můžu přehrát i na notebooku. Mám trápení. 🙂 Zítra půjdu na výzvědy. Podpořím ekonomiku a něco koupím. Odměním se. Dokončil jsem korekturu knížky. Uf byla to dřina. Já i Pavlína jsme ani zdaleka netušili, že toho bude tolik. Moc jsme neškrtali. Škrtání bylo minimálně, ale diskutovali jsme o každé spojce. Fakt je , když text vidí cizí oči, vidí věci, který si autor hned tak nevšimne. Prý to mělo projít redakcí. Vím já čím to mělo projít? Chodce jsme korigovali s Jiřinou tím způsobem, že mi do ICQ psala své pochybnosti a já je opravoval a nebo vyvracel. A taky to šlo. Ale už bych to neopakoval.

Jenže tohle je profesionálka, co má jazykový talent a docela mě potěšilo, když mi řekla, že je to čtivé a mám vypravěčské nadání. No tak jsem si ji hned zamluvil na další tři knížky co hodlám vydat. Mám těch textů dost na výběr. Konečně práce za pět let. Jak jsem se tak dohadovali, divila se že mám na všechno odpověď. No mám, slova mi nikdy nechyběly. Jako dnes v Delvitě. Vážím si tak poklidně jablka, banány a rajčata. Napřed se mě pokusil předběhnout jeden Skopčák. Podle přízvuku Sasík. Klído jsem mu vysvětlil, že má čas. Vlak do Drážďan jezdí každý dvě hodiny, co vím. Čuměl. Jen jsem odehnal Sasíka, přihasil si za ním gentleman podle přízvuku Hanák bodrý a pokládal na váhu nějaká jablka. Prý na něj čekají u pokladny. Dostal odpověď že na mě taky. Chtěl být vtipný a poděkoval mi za ochotu.

Mile jsem mu sdělil, že děkovat nemusí, stačí když počká. Dodal jsem, že dobré je zvážit zboží dřív než dojde ke kase a pokud už chce předběhnout, tak stačí se zeptat. Napřed zeptat, pak na váhu pokládat. Nelíbilo se mé sdělení onomu gentlemanu. Ale do otevřeného sporu jít nechtěl, takže počkal. Opět jsem byl „nevychovaný.” Měl jsem moc řečí. Z jeho hlediska. Jo nemám rád, když mě někdo dvakrát za sebou předbíhá. Asi si oba hned nevšimli, že nejsem ještě natolik zchátralý abych si nechal trpně líbit odstrčení a tvářil se že jsem ten moudřejší, co ustoupí. Některým lidem se jinak nedá vysvětlit, než naprosto jasným asertivním sdělením a odmítnutím, že zrovna nemám náladu čekat, až si všichni nakoupí. Ale jinak celkem dobrý týden. Chelsea vede tři nula. A je na co koukat. Jó fotbal, to je hra. A já byl zas tak krásně sebestředný: