Udělal jsem si tradiční procházku Barrandov, Smíchov-Tesco. Potřeboval jsem nějaké prádlo a měl jsem pocit, že ani nová košile neuškodí.
Udělal jsem si tradiční procházku Barrandov, Smíchov-Tesco. Potřeboval jsem nějaké prádlo a měl jsem pocit, že ani nová košile neuškodí. Samo sebou jsem se stavil v knihkupectví a pak pokračoval do Tesca. Asi jsem měl jít dřív. Mohl jsem se vyhnout nepříjemnému pohledu na dva policajty a jednoho předávkovaného feťáka. Poznal jsem v něm jednoho svého bývalého pacienta. Tedy myslím. Nebyl to příjemný pohled. Doufám jen, že přežije. Ptala se mě známá jakou má šanci. Řekl jsem jak to vidím. Záleží na tom co to bylo, kolik toho bylo, jak dlouho tam ležel, než někdo zavolal ty policajty a za jak dlouho ho dostali k doktorovi. U tohodle myslím neznám jeho mámu, takže se asi hned nedozvím jak to dopadlo a pátrat nebudu. I když bych se vlastně dozvědět mohl, kdyby se znovu chtěl léčit u nás. Pokud přežije.
Nějak mě už unavují ty zprávy o mrtvých pacientech, co skáčí z oken, podřezávají si žíly, předávkovávají se nějakým svinstvem. Pokud už ten počet nepřekročil číslo padesát, tak se velmi blíží k číslu padesáti těch o kterých to vím, že to mají za sebou. A nejedná se jen o toxíky, ale i alkoholiky a hráče. A aby toho na jedno odpoledne nebylo tak málo, vevnitř Tesca se přetahovalo několik mládenců, zhruba kolem sedmnácti let s ochrankou. Přihlížel jsem. Jeden z těch mládenců do mne narazil a řekl mi. „Čum vole.” Tak sem čuměl. Strčil jsem do něj, kousek letěl, přibrzdil na zemi a nějak se mu už v ničem nechtělo pokračovat. Asi si všiml, že nemám náladu. Ochranka nic nenamítala. Mládenec taky ne. Tedy jsem se věnoval svým záležitostem. Pokračoval jsem dál a jen jsem očkem zahlédl, že ochranka je v tu chvíli bleskově zpacifikovala. Bezva odpoledne.
Ale nakonec jsem si koupil jednu pěknou košili, dvoje trenky a jel domů. Cestou jsem nemyslel na nic. Lepší někdy nemyslet. Až doma jsem vzpomínal na čtvrtek. Ten den jsem měl kurs pro manažery. Seriál jak mu s Janou říkáme. V duchu jsem si říkal jaká je pohoda pracovat s lidmi, kteří přijdou, vědí, že čas je drahý, a že si platí své vzdělání. Líbil se mi celý průběh seriálu i spolupráce účastníků. Samozřejmě i tady se jednou najdou kverulanti, co jim není nic dobrého, ale tihle spolupracovali báječně.
Mohla by to být šance, jak se odpoutat od blázince, kde jsem už patnáctý rok, cítím, že by neškodilo zas se věnovat něčemu jinému, ne sice ta „romantickému” jako je terapie závislých v ústavní léčbě, přesto ale užitečnému. Hovořil jsem na tohle téma se svoji šéfovou. Nahodil jsem svůj odchod jako možnost, která by časem se stala realitou. Moc nadšená nebyla. Ale chápala. Má pravdu v tom, že z odborného hlediska je práce v blázinci docela přínos.
Má šefová ví, že je mi padesát sedm let. Já to vím též a myslím, že už mám čas si vydělat něco na stáří. Pokud se nějakého dožiji. Plat ve zdravotnictví mě dnes skutečně neuživí. Tedy pokud bych neměl na krku půjčku na byt, tak by asi uživil. Jenže říkám si. „Jednoho dne stejně skončíš, roky šíleně letí a potom co?” Když budu mít štěstí, dožiji se dlouhého věku, tak jako zcela chudý důchodce. To se mi nechce. Platy ve zdravotnictví pro střední a odborný personál jsou katastrofální. Doktoři mají trochu slušné peníze, ale je otřes, že každá holka v bance má víc než sestra, která slouží služby, noční, soboty neděle.
Psychologové to samé. Ti dobří utečou do privátní sféry, protože blázinec je neuživí. Ti neschopní zůstanou, podle toho to vypadá a ti začínající, jakmile se něco naučí odejdou také. Mají rozum. Navíc už mě nebaví si každý půlrok zvykat na začínající psychology. Už je to dost ohraná písnička. Jsou dva, ani jeden není v práci, protože si dělají atestace a mají stáže a volno chápu, že si potřebují udělat atestaci, ale na druhou stranu si myslím, že mi zcela a zhola není nic do toho, že ji potřebují. Pak za ně musím dělat já. Mám smlouvu na půl úvazku a vytížený jsem skoro jako když jsem tam na celý.
No jo, uvidím jestli se ten seriál rozjede natolik, že to bude stačit na to abych si mohl říci. „Jeníčku svoje si v blázinci udělal, teď se budeš věnovat terapii mimo blázinec a komerčním aktivitám.” Konečně terapii závislých nehodlám opustit, jen se trochu víc osamostatnit a nemít nad sebou instituci. Pokud neuspěji, snad mě do blázince vezmou zpátky, jestli ne, budu dělat někde hlídače. Ale zatím jsem se ještě nikdy v životě nikam nevrátil a kdykoliv jsem odešel abych si polepšil, tak jsem si polepšil. Nejen finančně. Navíc jestli mě něco láká, tak právě ta určitá míra svobody, kterou takový způsob obživy poskytuje.
No, zatím nebudu chvátat, budu budovat „firmu” a vymýšlet další věci,. Teď mě napadla další věc. Probíral jsem ji z Janou a shodli jsme se na tom, že by to mohlo jít. Jo jo, stejně se mi jeví jako nejvýhodnější způsob obživy vícezdrojový příjem. Většinou neskončí vše najednou a není to jako, když člověka propustí z práce. To je vykulenej, co se děje a má kalup. Myslím, že mnozí lidé to berou skutečně těžko. Zažil jsem tuhle situaci u mnoha pacientů, když třeba už abstinovali a najednou přišli na skupinu, že jim řekli. „Z organisačních důvodů propuštěn.” Vždycky to byla pro ně pecka.
Rozumím jim. A protože sám vím jaké to je být odněkud vyhozen, což jsem ve svém bouřlivém mládí zažil, i když to byl vyhazov dohodou, ale věděl jsem že to byl vyhazov a jejich dobrá vůle aby to jako dohoda vypadalo. Docela rozumím zděšení těch, co je z ničeho nic propustili z organizačních důvodů a nebo třeba protože se někomu znelíbili a nakonec je mi líto i těch co je vyrazili právem. Není to fakt nic příjemného.
Zatím jsem naštěstí na tom tak, že hlady neumřu, pokud to bude jak to je, ale mohlo by být i lépe. Bavit se prací a vydělat víc peněz není nejhorší představa. Navíc jsem dnes sliboval Miladě, že bych do té Kanady skutečně jel. Kanada je veliká země a dva měsíce návštěvy by si zasloužila. Pěkně procapkat, pokoukat, vyfotit pár medvědů a tak. Tedy medvědy fotit z dálky. Kanada, země drsných dřevorubců a dálek. Mám svědění stené jako kdysi v dětství, když jsem četl několik krásných knih o lovcích kožešin. Samozřejmě tu od Františka Flose.„Lovci kožešin„ ta byla zajímavě napsaná. Ale pro děti .Ale mnohem zajímavější bylo zcela autentické vyprávění od Helge Ingstadt, ze stejnojmenným názvem. „Lovci kožešin.” Ta mě úplně dostala.
Dodnes na ni vzpomínám. Napsal těch knih několik a byly to skutečné krásné a realisticky napsané knížky. Tažní psi, lovci, drsní muži, kanadská tundra. Jo jak chlap vyroste na takových knížkách, tak potom pořád slyší volání vlků. Navíc Helge Ingstadt byl i vzdělaný člověk, archeolog a zabýval se obdobím příchodu prvních Evropanů do Ameriky. Těmi samozřejmě byli Vikingové. Tak daleko na sever se asi nedostanu. Ale bylo by krásné se podívat kolem Otročího a Medvědího jezera, trochu propádlovat pár řek na kanoi a jiné takové pro život zcela nedůležité věci. Uvidím, zatím se mi všechny dětské sny splnily. Tak se třeba splní i tenhle. Pouze mi chybí pár maličkostí. Puška, zásoby a kanoe plus letadlo co mě vezme na sever